O kořenech

Spisovatel  Robert Fulgum napsal: "Jsou místa, ze kterých všichni pocházíme - obyčejná místa, kde jsme hluboce zakořeněni a díky nimž jsme to, co jsme. A my je přehlížíme nebo se na ně k vlastní škodě díváme skrz prsty. Obracíme se k nim zády a riskujeme, že budeme opovrhovat sami sebou. V určitém smyslu se potřebujeme vracet domů - a můžeme se vracet domů. Ne si domov jenom přivolávat, ale posvětit své vzpomínky".  Lidová moudrost říká: "Člověk si pořádně váží teprve toho, co ztratil". Co řekl pan Fulgum, asi poznal každý, kdo se odstěhoval z míst svého dětství a mládí a po letech tam znovu přišel. Například emigranty by asi ani nenapadlo obracet se k nim zády. Emigranti jsou zvláštní případ: mají dvoje kořeny a často nevědí, ke kterým vlastně patří. Ale co vědí Yankeeové o emigraci? Dcera mé ženy bydlela celé své dětství a podstatnou část mládí ve známé pražské průmyslové, páchnoucí čtvrti Karlíně. Když tam po letech přijde, připadá jí ten známý pach jako rajská vůně. Taky bych rád poznal ten pocit. Bohužel mi bylo dáno poznat spíše onu lidovou moudrost.

O kořenech

"Jsou místa, ze kterých všichni pocházíme - obyčejná místa, kde jsme hluboce zakořeněni a díky nimž jsme to, co jsme. A my je přehlížíme nebo se na ně k vlastní škodě díváme skrz prsty. Obracíme se k nim zády a riskujeme, že budeme opovrhovat sami sebou. V určitém smyslu se potřebujeme vracet domů - a můžeme se vracet domů. Ne si domov jenom přivolávat, ale posvětit své vzpomínky".                  Robert Fulgum         

"Člověk si pořádně váží teprve toho, co ztratil".                                                                   Lidová moudrost 

 Co řekl pan Fulgum, asi poznal každý, kdo se odstěhoval z míst svého dětství a mládí a po letech tam znovu přišel. Například emigranty by asi ani nenapadlo obracet se k nim zády. Emigranti jsou zvláštní případ: mají dvoje kořeny a často nevědí, ke kterým vlastně patří. Ale co vědí Yankeeové o emigraci? Dcera mé ženy bydlela celé své dětství a podstatnou část mládí ve známé pražské průmyslové, páchnoucí čtvrti Karlíně. Když  tam po letech přijde, připadá jí ten známý pach jako rajská vůně.

 Taky bych rád poznal ten pocit. Bohužel mi bylo dáno poznat spíše onu lidovou moudrost. Od svých pěti  jsem téměř dvacet let žil v malinké vesničce Nových Hájích - tak asi dvacet čísel. Ani silnice do ní nevedla, jen polní cesta sypaná škvárou z tehdejší pražské michelské plynárny, takže na ní nebývalo bláto. Telefon měl jen velkořezník Vomáčka. V padesátých letech ho komunisti rozkulačili, výrobnu i obchod zavřeli a od té doby tam nebyl ani telefon ani obchod. Když za mého útlého dětství přijelo auto, svolávaly jsme se, my děti, abychom se na tu zvláštnost podívaly. Idylka. I když ne ortodoxně venkovská, spíš lufťácká, protože to bylo kousek za Prahou. Místní obyvatelé až na jednu výjimku nebyli zemědělci; jezdili pracovat převážně do Prahy.

 Teď by se hodilo, abych vylíčil desítky zážitků z dětství a mládí. Patřily by sem. Každý sám dobře ví, kolik se toho odehrálo za jeho dětství a mládí. Daleko víc, než za celý dlouhý zbytek života. Škoda, že tady na to není místo. Svrbí mě konečky všech čtyř prstů, kterými ťukám do kláves.

 Tak třeba, jak jsme s mou malou sestřičkou v zimě ve vánici zabloudili cestou z Chodova ze školy a ze školky, když jsem ji táhl na saních, a místo na Nových jsme se ocitli ve Starých Hájích. Nebo jak jsme s kamarádem Petrem zapálili stoh. Nebo jak jsme se pásli na třešních v opuštěné zahradě u Hlavatých, která patřila jen nám, dětem. Anebo jak jsem, už oblečen do tanečních, tahal svou sestřičku z bahna za Kučerovic zahradou, v němž uvízla až po kotníky; z tanečních jaksi sešlo. Anebo jak se duch starého Stehlíka, který umřel ve vězení, přišel podívat do svého dřívějšího pokoje, kde jsme my měli v té době ložnici. Anebo ... anebo ...  

 Kdybych to tu všecko mohl vypsat, jistě byste se mnou víc prožili to, co následovalo. Kdo byl někdy na pražském Jižním městě, asi už tuší, co. Praha rostla a rostla. Už dávno pohltila Hostivař, kam jsem jezdíval na kole na pouť; ta ulice do kopce k nádraží, kde stávaly stánky a atrakce, dnes řádně ošuntělá, v sousedství paneláků dosud téměř beze změny stojí. Ale velkorysá socialistická výstavba se nedala zadržet. Jednoho dne oznámili občanům Nových Hájů, že budou muset své domovy opustit. Přestěhovali je do jediného paneláku. To už jsem na Hájích naštěstí nebydlel. Ani si nedovedu představit, jak si lezli na nervy lidi, kteří si viděli do talíře, v jednom domě a na jedné chodbě.

 Pak jsem dostal velice neprozřetelný nápad a jel jsem se na Háje podívat. Domy tam už nestály, nestál na kameni kámen. Bagry a buldozery všechno převrátily. V místech, kde jsme si jako děti hráli, byly složené kanalizační roury, zely tam vybagrované šachty, vršily se hory zeminy a kamení. Ani keříček, ani travička, na nichž by se má lačná paměť zachytila. Spoušť. Co vám mám líčit. Sebralo mě to. Zařekl jsem se, že už do těch míst nevkročím.

 Dneska už je to všechno pryč. Kdyby dnes ode mne někdo chtěl, abych ho zavedl tam, kde stával náš dům, nevěděl bych, kam. Můžu na tom místě klidně zaparkovat, dát si pivo či odplivnout, nebudu to vědět. Už mě to nefrustruje, když tam přijdu.

 Kolik může být lidí, řekněme v průmyslových zemích, kteří byli vystěhováni, vytrženi ze svých kořenů? Copak já, já jsem na tom dobře. Já jsem už dřív toužil odstěhovat se do Prahy. Víte proč hlavně? Protože v Praze tehdy nosili uhlíři uhlí v putnách až do sklepa, zatímco já jsem musel coby pubescent a adolescent nosit uhlí, složené před domem, v kýblech po schodech do sklepa.

 Ale co třeba pan Chum, který postavil naproti nám dům pro své děti? Sám si vyráběl tvárnice, ze kterých sám ten dům postavil. Nikdy jsem na té stavbě neviděl nikoho jiného. Tak ten si snad musel hodil mašli. Doufám, že už tehdy nežil.

 A nejen tupá socialistická sídliště, fabriky na bydlení, králíkárny. (Leckdo by mi dal; každý je rád, že má kde bydlet.) Když se podíváte na dálnice, na jejich nájezdy, sjezdy, podjezdy, přejezdy a nadjezdy, na fabriky, supermarkety, hypermarkety, na elektrárny, uhelné a kamenné lomy, doly, přehradní nádrže, obludné roury teplo-, horko- a parovodů, kolik asi zemědělské půdy jim padlo za oběť, kolik rodinných domků? Z dálnice vídám v její těsné blízkosti u Mladé Boleslavi chaty a zahrádky. Jak asi snášejí jejich majitelé dravou výstavbu, smog a hluk? A to je jen zlomek, jen to, kolem čeho jezdíme a co vidíme. To pokrok, naše velkolepá civilizace si vybírá jednu z mnoha svých daní. Tak si odřezáváme  kořen za kořenem.

 Jaké své vlastní kořeny ještě každý člověk má, aby ho vichřice nesmetla? Myslím ty specifické, soukromé. Ne společné, jako jsou knihy, hudba, divadlo, obrazy, sochy. Neboť každý člověk potřebuje být ukotven. I když třeba Dvořák, Suk, Janáček, Martinů, Dyk, bratři Čapkové, Vančura, Hašek, Muzika, Tichý, Zrzavý, Masaryk otec a syn a další význační rodáci (dosaďte si sem prosím své vlastní oblíbence) k nám budou mluvit jinak než k Angličanům nebo Němcům.   

 Když je člověk pevně zakotven, nepodléhá tolik poryvům větru, jakými jsou války, katastrofy, mordy, hospodářské kolapsy, epidemie, pandemie, politické kejkle, ideologie, sekty, nezaměstnanost, stáří, nemoci, rodinné kolapsy, beznadějné vyhlídky, atd., atp. Nepotřebuje berličky, nedá se s ním tak dobře manipulovat. V Moraviově Konformistovi a ve Viscontiho Soumraku bohů si značně nejistí "hrdinové" vyřešili své komplexy vstupem do fašistických stran.

 Jednou mluvil páter Reinsberg v Boskovském kostele o rodokmenech. Citoval sáhodlouhé rodové posloupnosti ze starozákonní knihy Genesis. A pokračoval o tom, že málokdo zná své předky do dřívějších generací. "Kdekdo má psa s úctyhodným rodokmenem, ale svůj vlastní nezná ...", řekl kněz. "Aby se člověk před takovým urozeným zvířetem styděl za svůj prostý lidský původ", řekl ve svém vyprávění tuším Eman Fiala o dostihových koních.

 Nic proti hledání předků. Jsou lidi, kteří se tím živí. Jejich klienti se ledacos o sobě dozvědí. Patří mezi ně často židovské rodiny. Není divu. Pro ně asi bývá identifikace s rodinným prostředím a zázemím vlivem fatální migrace mnohem obtížnější a žádoucnější než pro příslušníky národa po tisíciletí usazeného na jednom místě. Jejich předkové jsou často pochováni na nejrůznějších místech zeměkoule. A mnohdy nepochováni.

 Dokonce bych řekl, že právě vysoká potřeba národní kontinuity a identifikace způsobila, že židé nepřijali kosmopolitní, helénismem ovlivněné křesťanství. Protože právě judaismus je jejich společným kořenem; jemu vděčí za svou obdivuhodnou národní kontinuitu, která přežila exodus, diasporu a i ten nejděsnější ze všech pogromů, holocaust, vyvraždění šesti milionů Židů. Přitom paradoxem je, že křesťanství vzniklo právě v židovských komunitách a na základě učení Žida Ježíše Krista. A patrně za to může Žid Pavel z Tarsu, který se zasloužil o rozšíření křesťanství zejména mezi nežidovské obyvatelstvo.

 Konfese má roli kořenů nejen u židů, ale v jakékoliv podobě, dokonce i v onom kosmopolitním křesťanství. Nemám tu na mysli pouze římské, řecké, ortodoxně, staro a jinak katolické církve, různé formy protestantství apod. Přes více či méně vážné ekumenické snahy každý z vyznavačů vidí své kořeny ve své církvi, což mimo jiné bude asi vždycky oněm ekumenickým snahám bránit. Když chodíte v neděli do kostela, setkáváte se stále s týmiž lidmi, a to i ve velkém městě. Ale na vesnici je to patrnější. Před kostelem se s nimi pozdravíte, prohodíte pár slov a hned je vám pěkně. Cítíte se pevnější ve svých kořenech.

 Rodová identifikace může ledacos naznačit při hledání vlastních kořenů. Člověk se může, když má vytrvalost a štěstí, dopátrat svých předků, až do začátku šestnáctého století, do dob, z nichž jsou dochovány první matriky. Pro nás, obyvatele Střední Evropy, přes kterou se v historii přehnala mračna vojsk, a kde se to hemžilo cizí šlechtou, služebnictvem, německými přesídlenci, řemeslníky a cizími obchodníky, to může mít navíc ten půvab, že se můžeme dozvědět (nepoznáme-li to podle svého příjmení), v které zemi naše kořeny leží. Dovedu si představit typického Itala, Řeka, Španěla, Švéda, Ira, snad i Němce (ačkoliv mezi předními fanatiky čisté germánské rasy byli velmi netypičtí Němci), ale nevím, jak vypadá typický Čech. Je blonďák, modrooký, brunet, černooký, tmavší či světlé pleti? Kolik se tu smíchalo ras a národností?

Můžeme se dozvědět o povoláních svých předků, o jejich sociálním původu, někdy i o jejich osudech. Ale jedna věc mi vrtá hlavou. To všechno se dozvíme po mužské, řekněme otcovské linii  (pominu-li levobočky). Kdybych však chtěl najít své předky po genetické linii, neuspěl bych ve svém hledání dál než do třetího, čtvrtého kolena. A to bych musel začít pátrat hodně mladý; když ještě žili někteří z mých prarodičů. Linie dědičnosti většinou vede z matky na syna a z otce na dceru. Ale není to pravidlo, a když je více dětí, může to být dost nejasné. Taky se stává, že se zčistajasna projeví silný genetický vliv po nějakém vzdáleném předkovi a přeskočí několik generací. A najednou je tady nová silná genetická linie. Pak to může být zdrojem nejrůznějších dohadů: Kde se tu najednou ten náš předek vzal? Neměla ho ta naše babička s někým úplně jiným? A s kým asi? Ale babička nic nepoví.

Třeba by tu bylo řešení pro mé děti a jejich potomky. Kdybychom já i jejich matka sepsali relevantní údaje o sobě a o svých předcích, pokud je známe, a kdyby v psaní takové rodinné kroniky mé děti pokračovaly, ledacos zajímavého by tu bylo pro jejich potomky a pro potomky jejich potomků. Musely by tam být pokud možno fotografie, popisy zevnějšků, povah a sklonů, co mám já po svých rodičích a co mé děti po mně, co po své matce, naše osudy, a to pěkně poctivě.

Taky se říká - po přízni řízni. Sám bych mohl přispět nejedním příkladem. Ale při hledání kořenů je přízeň důležitá, protože její kořeny jsou i našimi kořeny.

Nesmíme zapomenout na kořeny společné všem lidem, přírodu, divočinu, na naše divoké předky, jak o nich mluví H. D. Thoreau. I když můžeme mít pocit, že to už je tak dávno, že to pro nás ztratilo význam. Jednou někdo v rozhlase počítal historické události ne na roky, ale na generace. Spočítal jsem si, kolik mých přímých předků by za sebou stálo v řadě, kdyby přede mnou stál můj otec, před ním jeho otec, před ním jeho otec atd. Kdybych chtěl dojít do doby před sto tisíci lety, do níž se přibližně datuje vznik dnešního člověka homo sapiens sapiens (na jednu generaci se počítá 30 let), stálo by přede mnou asi 3330 lidí - jen trochu větší vesnice. Při troše nadsázky by ten první právě slézal ze stromu. Divoši se po Evropě zaručeně proháněli ještě i v době narození Krista. Kdybych šel až tam, stálo by přede mnou pouhých 67 mých přímých předků. Dost málo, což?

V rozhlase běží neuvěřitelně dlouhý a úspěšný seriál z české historie. Jistě: šikovní autoři využili vakua a reakce na totalitní školní dějepisný paskvil. Ale proč nás tolik zajímá naše minulost?

Lidé bydlící v městech zpřetrhali své kořeny vězící v přírodě a žijí v podivném umělém, nepřirozeném světě, kde se musí v noci svítit, a přesto se venku v noci bojí, kde se pokud možno nechodí, ale jezdí v nervózní tlačenici, v níž si dýchají za krk. Nezdraví se, neusmívají se na sebe, v domě se často ani neznají, na ulici se neoslovují, nedívají se nikomu do očí. Dělají, že ti druzí nejsou. Dýchají jedy, poslouchají ječení sanitek, hasičských a policejních vozů. Města plodí zločin, bezdomovce, podvodníky, úchyláky. Mnozí obyvatelé měst by na venkově nechtěli a ani neuměli žít. A tak chovají nejroztodivnější psy, kočky, křečky, rybičky, zakrslé králíky, smrtelně jedovaté potvory a všelijakou další havěť, pěstují za oknem smogem sycený šnytlík. Chodí s dětmi do parku, nakazují jim, aby s nikým nemluvily, jezdí na chalupy a chaty, v lese zhluboka dýchají a odhazují svinstvo.

A tak by se ty kořeny, místa, ze kterých všichni pocházíme, možná daly trochu rozšířit. Přinejmenším o předky a přízeň, o vlast, její historii, umění, velké osobnosti, návraty do přírody, o vyznání. Kořeny jest objevovati a pěstovati.

 No vida, a hned je mi míň líto mé zplanýrované vesničky.