O kolegovi, který přistoupil do metra; tím to začíná

Jel jsem metrem do centra. Jako obvykle jsem se díval hlavně po hezkých holkách; teď v předjaří, když začínají odkládat kabáty, je to obzvlášť příjemné, takže i v metru může člověk pozorovat krásnou přírodu. Hned v další stanici přistoupil můj kolega z práce.

O kolegovi, který přistoupil do metra; tím to začíná

Jel jsem metrem ze stanice Skalka do centra. Jako obvykle jsem se díval hlavně po hezkých holkách; teď v předjaří sotva se trochu oteplilo, když začínají odkládat kabáty, je to obzvlášť příjemné, takže i v metru může člověk pozorovat krásnou přírodu. Ženy se s velkou oblibou strojí, aby se líbily, a přitom jsou tím krásnější, čím míň toho mají na sobě; tedy ty s pěknou postavou. I večerní róba je tím krásnější, čím víc toho odhaluje. 

Hned v další stanici přistoupil můj kolega z práce. Neměl jsem chuť dát se s ním do řeči, a tak jsem se díval nadále směrem dopředu, kde seděly dva daleko zajímavější objekty. Svého kolegu jsem vnímal jen periferním viděním, takže jsem nevěděl, jestli mě zaregistroval. V každém případě to nedával najevo, možná smýšlel jako já. Vystupoval jsem na Náměstí míru, odkud jsem šel do práce. Můj kolega jel dál, protože do práce chodí jen dvakrát v týdnu; šéf mu to toleruje. Vystoupil jsem, aniž bych se po kolegovi podíval. Okénkem odjíždějícího vlaku jsem pak viděl, že se po mně neohlédl.

Pak jsem o tom chvilku uvažoval. Není to divné, dělat, že svého známého nevidím? Nestalo se mi to poprvé. Jednou jsem ve vlaku metra seděl vedle dívky, s níž jsem se dříve tak trochu kamarádil, ale z toho kamarádství dál už nic nevzešlo. Byla zabraná do hovoru se svou sousedkou a možná o mně nevěděla. Jak je vidět, to se může stát i ženám - když jsou zabrané do hovoru. I když údajně mají lepší periferní vidění než muži a své okolí vnímají lépe. Nepozdravil jsem ji, neoslovil, nepřihlásil se k ní. Asi jsem postrádal motiv.

Jeden můj bývalý kamarád a spolužák mi kdysi řekl, že když vidí na ulici spolužáka, přejde raději na druhou stranu ulice, aby ho nemusel potkat a vyměňovat si s ním konvenční věty. Ale ten můj bývalý kamarád je trochu netypický; nechodí už dlouhá léta na třídní srazy, zřejmě jednak ze zmíněného důvodu, jednak i z jiných, osobních. 

V domě, kde bydlím už spoustu let, jsem dlouhá léta po nastěhování neznal všechny sousedy a dlouho jsem si o některých z nich nebyl jist, jestli mými sousedy jsou. A to jsem v Praze nebydlel vždycky, přistěhoval jsem se do ní až ve svých čtyřiadvaceti letech. Jsem z venkova, ale do Prahy jsem tehdy jezdil do školy, do gymnázia; ostatně vesnička, kde jsem bydlel, nebyla pravý venkov, byla to spíš pražská periferie. Ale něco takového, jako mně teď v metru, se nemohlo tehdy stát ani v autobuse, jímž jsme jezdili do Prahy, natož na ulici v mé vesnici nebo v sousední. Tam se lidi pozdravili, případně se na sebe usmáli, a pokud se nechtěli bavit, šli dál. I když to někdy nebylo jednoduché a třeba se ani nepovedlo jít rychle dál.

Je to pochopitelné. Na venkově se zdraví i lidé, kteří se neznají. V městě to nejde, tam by se člověk uzdravil, i když - jak zpívá Ljuba Hermanová... V městě jsou lidi tak natěsno, že si chrání svůj maličký prostor a ohrazují si ho hradbičkou anonymity. Dělají, že nevidí ty druhé, dělají, že ti druzí nejsou, zejména tam, kde jsou namačkáni. Zkuste se na někoho cizího usmát v metru, v tramvaji; bude si myslet, že jste blázen a většinou bude dělat, že to neviděl. Anonymity lidé v městě ovšem i houfně využívají: líbají se na ulici (to ještě může být jiným příjemné, i když ne všem), svačí a telefonují v tramvaji nebo na ulici, kradou, frotéři se otírají, voyeuři zírají, nějaké čuně si klidně v davu pšoukne. V městě se koncentrují úchylky a zločin. Mnozí lidé z města by neměnili a na venkov by se nikdy neodstěhovali. Nemohou bez anonymity být. Ale hlavně asi bez městského pohodlí a množství možností, které město nabízí. Města dokonce rapidně rostou - na úkor venkova. Když se zeptáte, proč vlastně by lidé z města nešli na venkov, řeknou vám třeba – jsou tu kina, divadla, restaurace, kavárny, vinárny, obchody, na jaké si vzpomenete. Ale když to tak vezmete – kolik obyvatel města využívá městských možností? Kolik jich chodí do kina, do divadla, na koncerty? Většinou sedí doma a dívají se na televizi; tu mají ovšem na venkově taky. Často jezdí na obrovské nákupy do obřích supermarketů na okraj města – stejně jako venkovští.

Když jsem bydlel na venkově, přál jsem si bydlet v Praze. Je pravda, že cesta do Prahy mi trvala dlouho: 15 minut pěšky, pak autobusem, pak tramvají, celkem asi hodinu. Ale víte, proč jsem po bydlení v Praze toužil? Protože nám tehdy uhlíři skládali uhlí před dům a já jsem ho musel nakládat do kýblů a všechno odnosit do sklepa. A v Praze nosili uhlí až do sklepa uhlíři v putnách, stačilo dělat si křídou čárky na futro dveří. Jenže dnes už je to většinou jedno, dnes máme plynové etážové topení v bytě, kde jsme dříve měli kamna na uhlí. Přibližně v místech, kde jsem na venkově bydlel, je dnes stanice metra.

Dnes je bydlení v Praze něco úplně jiného než před těmi mnoha lety, když jsem se do ní přistěhoval. Nevidím už mnoho výhod města před venkovem. Snad že v létě může člověk koukat po málo oděných ženách, že může seběhnout v bačkorách pro rohlíky nebo že sanitka přijede v případě nutnosti za pár minut, což s přibývajícími léty může být stále důležitější. Ale to množství namačkaných lidí v metru, v tramvaji, hluk aut a zápach výfukových plynů, nervy ničící ječení sanitek, policejních a hasičských aut… Když jdu za bílého dne do centra, nechávám obvykle peněženku doma a beru si jen do kapsy tolik peněz, kolik potřebuju. Běda, když je to větší obnos. A vyjít si do města po půlnoci? Jen z holé nutnosti a jen při pozdním návratu. Žena nemůže vůbec, a když se čas od času má choť vrací domů pozdě, chodím či jezdím pro ni k vlaku nebo k autobusu.

Bydlím tedy v městě, platím za nájem bytu spoustu peněz; ke svému důchodu chodím do práce jen proto, abych mohl bydlet v bytě a ve městě, kde bydlet nechci. Moje žena taky chodí ještě pracovat tři dny v týdnu na půl dne a mně to občas vyčte – namísto aby to vyčítala mocipánům, kteří ve zlatokopeckém období budování kapitalismu myslí jen na sebe, na svou moc a svou kapsu a kašlou na starší generaci. Po nich potopa.

Zatímco na venkově - ve své chalupě - bychom mohli bydlet téměř zadarmo, zatím. Já bych nemusel chodit do práce, věnoval bych se skutečnému, tj. venkovskému životu a mohl bych psát. Ale má žena tam bydlet nechce. Nedivím se jí a nemůžu ji k tomu nutit. Vesnička, kde máme chalupu, má jedenáct čísel, trvale obydlená je jen jedna chalupa a od podzimka do jara ve všední den kolem našeho chodí jen srnky a lišky, které tu skutečně dávají dobrou noc. Občas nám vynadá srnec nebo veverka, že nemáme co dělat v jejich rajónu. Ve vesnici není hospoda ani prodejna - ani pojízdná. To se ještě dá vydržet, ale v zimně se může stát, že k nám v případě nutnosti neprojede sanitka, když právě vítr čerstvě zavál cestu. Maminka naší sousedky prý zemřela proto, že se k ní nedostala záchranka. Napadlo mě, že bychom ve vesnici vybudovali přistávací plochu pro vrtulník. Bláznivý nápad – a kdo by ji v zimě udržoval? A co až jeden z nás odejde a druhý zůstane v chalupě sám? Co v naprosté samotě?

Možná je naše vesnička extrém a v jiném případě by se snad má žena bydlení v chalupě nevzpouzela. Ale kdo ví? Další její problém je kontakt s jejími dětmi a vnoučaty, který stále pilně udržuje. Prý by při bydlení na chalupě nemohla. Předložil jsem jí svou koncepci. Jezdili bychom každý za svými dětmi a vnoučaty jednou za dva za tři měsíce a byli bychom dva tři dny u každého z nich. Ona má tři děti a šest velkých vnoučat a já mám dvě děti a čtyři malá vnoučata. Podle mne bychom tak s nimi měli větší kontakt než dnes. Žena to nepřipouští. Možná spíš proto, že bychom byli po tu dobu každý jinde a neměla by přese mne kontrolu.

Tak nevím. Asi budu chodit do práce až do smrti. Ale až nebudeme moct, budeme to muset stejně řešit. A možná ne my, ale naše děti - pokud zůstanou hodné jako dosud. Jinak by nás čekal starobinec nebo nádraží.