O dobru a zlu v člověku (aneb o emocích II)

O dobru a zlu v člověku (aneb o emocích II)

                                    ... budou války a bitvy mezi národy, katastrofy, nesváry mezi lidmi.                                    Potom se svět se zmenší. Přibližně na tisíc let zůstane satan spoután

                                   a zavládne všeobecný mír.                                               Nostradamus

Čas od času se vedou spory o to, je-li člověk v podstatě dobrý, zlý nebo neutrální - ani dobrý ani zlý. Většinou je člověku jakožto druhu připisováno převažující zlo nebo dobro v jeho nátuře; to podle úhlu pohledu: jestli se problémem zabývá člověk věřící, ateista, idealista, materialista, optimista, pesimista, kriminalista. Nedávno jsem si přečetl tvrzení nositele Nobelovy ceny Imre Kertésze: "Dobro je vzpoura. Přirozené je zlo, příroda, žraní, válka, smrt: takový je je zákon, takový je řád". Třeba tu cenu dostal po zásluze, ale já bych mu ji nedal.

Jisté je pouze to, že člověk je nadán jako jediný živočich volbou mezi dobrem a zlem. Ta volba se mu podle mého názoru moc nedaří a ani mu nesvědčí. A právě ona je podle Frommovy interpretace bible oním ovocem ze stromu poznání a právě za ni byl člověk vyhnán z ráje. Snad to tedy Erich Fromm jednou provždy vyřešil. Ale nevyřešenou otázkou zůstává, zda se člověk stává lepším nebo jestli je na tom pořád stejně špatně. Co chvíli se setkávám s hodnocením, že za dobu známé historie nikam nepokročil. Argumenty jsou nasnadě: války, terorismus, nesnášenlivost, loupeže, lež, úpadek mravů; na ten si ostatně stěžoval už pračlověk Janeček. Je to pesimismus nebo realismus? Není tu skutečně žádný pokrok? Dá se najít nějaká historická tendence?

Svědomí se zdá být korektivem směrujícím člověka k dobru. Teologové v něm vidí zřetelnou ruku Boží. Filozofové říkají, že je to projev vnitřního hlasu, měřítko morality lidského jednání. Psychologové vysvětlují svědomí jako osobní systém morálních hodnot, postoje a prožitky spojené s morálním hodnocením vlastních činů, hlas morálních hodnot (Encyklopedie Diderot). Ovšem, co je a co není morální, určuje společenství lidí, kteří člověka obklopují. Zmínil jsem se už na jiném místě o páteru Vlasákovi, který chodil do věznic a který říkal, že leckteří zločinci žádné svědomí nemají. Možná je to trochu nepřesné. Vezměme si nacistické pohlaváry, holocaust (a koneckonců jakékoliv pogromy na Židy, z nichž holocaust byl ten největší, dovedený k dokonalosti), masové zabíjení ve válkách (je zabíjení ve spravedlivé válce projevem dobra nebo zla?), teror v Sovětském Svazu a v jakékoliv totalitě a koneckonců i teror francouzské revoluce, odkud to slovo patrně pochází. Jak je to tedy se svědomím nacistických a komunistických pohlavárů: chybělo jim? Neměli kolem sebe žádné společenství? Může svědomí někomu chybět?

U francouzské revoluce stojí za to se zastavit. Dosavadní řád, byť mnohdy nespravedlivý, v ní byl zničen a vytvořit nový se nepodařilo. Jak by se taky jen tak během pár dní či měsíců mohlo? To je vlastně případ všech revolucí. V nastalém porevolučním vakuu a chaosu přijdou celkem přirozeně ke slovu v první řadě negativní, egoistické emoce, sklony a preference. Řád, který byl smeten, byť nedokonalý, je už nekoriguje. Je tedy člověk v podstatě zlý? Ale když si sám vytváří řád, který ho koriguje, je v podstatě dobrý? Specifický případ jsou revoluce, které smetly totalitu. Tam předchozí "řád" nespravedlnosti a násilí vystřídalo vakuum hodnot - to celé na druhou. Takže potěš nás, posttotalitní chudáky Pánbůh.

Ale my na tom ještě nejsme nejhůř. Ať se na mne nezlobí východní Němci, oni to mají ještě těžší. Oni přešli z jedné totality rovnou do druhé - z fašistické do komunistické. Kam se mají klonit ti, kteří odmítli vnucenou totalitu komunistickou? No, patrně k hodnotám předchozího "řádu", k totalitě vlastní, čistě německé. Znám zblízka jednu rodinu ve východní části Německa. Úplně normální, slušní lidi. Jeden ze dvou bratrů (oba narození začátkem šedesátých let) mi vyprávěl anekdotu:

Přijde Hitler do nebe(?!) a říká svatému Petrovi: "Svatý Petře, pusť mě dolů na svět, já bych se tam chtěl ještě podívat."

"No dobrá, povídá Svatý Petr, ale jenom na dva dny."

Uplynou dva dny, dva týdny, dva měsíce. Až za dva roky se Hitler vrátil. "To jsme si nedomluvili", říká Svatý Petr, "co jsi tam dělal tak dlouho?"

"Víš, Svatý Petře", povídá Hitler, "ono je na světě ještě moc Židů."

Druhý z bratrů mi řekl jednou v debatě o nedávné německé historii: "Co měl Hitler dělat? On se přece musel zbavit Židů, kteří způsobili v Německu krizi a bídu."

Rodiče těch dvou bratrů se narodili až za války. Vícekrát jsme byli v té rodině na návštěvě a jednou jsme jim vyprávěli, plni dojmů, co jsme viděli předtím ve Švédsku, odkud jsme se právě přes jejich město vraceli: rodinu, kde nejstarší dítě bylo jejich vlastní, mladší bylo šikmooké, třetí v pořadí bylo opět vlastní a nejmladší zase žluťásek. "To by se u nás stát nemohlo", zněla reakce.

Ano, svědomí je korektiv chování a smýšlení jednotlivce, ale je to korektiv pouze společenský, žádný deus ex machina. A jestli shodou okolností určitá společnost (národ, stát, vládnoucí či společenská vrstva, rod, společenstvo, strana, klan, parta) vyznává hodnoty deformované, pak nutně musí být i svědomí jejich členů deformované; ovšem v případě akceptace těch hodnot. Často člověku nic jiného nezbývá.

Ale buďme aspoň trochu optimisty. Řekněme, že Nostradamovo "zmenšení světa", t.j. patrně globalizace, postupně vyloučí ty nejmarkantnější, doufejme okrajové hodnotové deformace a svědomí bude stále více sehrávat roli pozitivního korektivu chování a smýšlení jedinců. Ale bude to hodně dlouho trvat. Jen si vemte třeba náboženskou a národnostní nesnášenlivost. Kolik násilí ještě přinese? Tak jak je to s tím svědomím? Jak může svědomí křesťanů, například v Severním Irsku, připustit nenávist a násilí, dokonce i na dětech? O tom by se dalo dlouho diskutovat. No, připouštím, že závěr tohoto odstavce moc optimisticky nevyzněl.

Ale buďme více optimisty. Baronka Jane Goodallová, která se čtyřicet let zabývala výzkumem chování šimpanzů, říká, že zlo v chování lidí je dáno vlivem negativních emocí, které má člověk společné se svými příbuznými - šimpanzy. Šimpanzi prý mají, stejně jako lidé, jak negativní, tak i pozitivní emoce. A že v průběhu vývoje lidstva negativní emoce ustupují rozumu. Moc zajímavá a moc pěkná teorie. Není ta lidská nesnášenlivost všeho druhu jen pozůstatkem negativních živočišných emocí? Mám zato, že indicií je dost. Nezdá se vám, že by na teorii paní Goodallové něco mohlo být?

Snad bychom mohli tvora nazvaného homo sapiens sapiens (i přes tu domýšlivost v názvu) trochu rehabilitovat.