O cestování čelně, bokem a pozadu

O cestování čelně, bokem a pozadu

Musím vás varovat před čtením tohoto eseje či povídky; sám nevím, co to vlastně je, žánr je nejasný. Není v něm nebo v ní nic drastického - žádné násilí, skandály, podrobnosti katastrof, krev, zločiny, porno nebo sexuální úchylky. Pojednává o jedné dosud neobjasněné a stěží objasnitelné záhadě. Myslím, že se čte docela dobře a lehce… Ale po přečtení už nebude nic jako dřív.

Jel jsem před časem tramvají, která měla lavice podle bočních stěn. Přemýšlel jsem si o svých věcech. Přistoupil chlapík v ošuntělém, pomačkaném oděvu, se střapatými vlasy, řídkým dlouhým plnovousem a podivně svítícíma očima. Vypadal jako anarchista nebo blázen nebo světec nebo vědec. Sedl si vedle mne. Chvíli pozoroval lidi v tramvaji a posléze se jal ke mně hovořit.

-          Pane, když sedíte bokem ke směru jízdy, musíte spojit svoje ruce, musíte držet jednu ruku druhou rukou.

Blázen, napadlo mě, opilý zřejmě nebyl, nic z něj netáhlo. Raději jsem nic neříkal.

-          Podívejte -, začal zase za chvíli. – Po celou existenci lidstva a vlastně ještě dřív, chodili lidi i jejich předci, pokud zrovna nelezli po větvích, vždycky jenom popředu. I když pozdějc jezdili na koních, tak zase vždycky jenom popředu.

A co dámy, napadlo mě, ty jezdily bokem, ale byl jsem zticha. Bláznům se nemá odporovat. A v kočárech se klidně jezdilo taky pozadu.

-          Dámy sice jezdily bokem ke směru jízdy, ale to je z hlediska převažujícího směru pohybu lidí a dlouhé historie lidstva naprosto zanedbatelné. Cestování kočárem pozadu je možná významnější, ale těch pár set let a pár lidí, kteří se tehdy vozili, proti davům ostatních a desetitisícům či statisícům let historie taky nic neznamená. To až ve dvacátém století se začalo houfně cestovat.

Umí číst myšlenky? Zadíval jsem se na něj. To, co říkal, znělo celkem rozumně, ale co s tím? Co to má společného s cestováním na boční lavici tramvaje?

-          Hned vám to vysvětlím, řekl zase, uhaduje mé myšlenky. Když jste v klidu, nic se neděje, ale když se pohybujete, přetínáte svým tělem zemské magnetické siločáry. V tramvaji, na kole, v autě, ve vlaku, v letadle, všude. I když jdete pěšky. No a lidský organismus je zvyklý přetínat zemské siločáry v podstatě jenom čelně. A když je přetíná bokem nebo pozadu, má na něj zemský magnetismus negativní účinky. Vyvolává to únavu a nemoci. A protože se tomu nemůžete vyhnout, například v téhle tramvaji, musíte spojit ruce a tím ty negativní účinky zrušíte.

Nic jsem nenamítal. Chlapík ještě chvíli mluvil, ale v podstatě se už jenom opakoval. Proč spojené ruce ruší negativní účinky cestování bokem nebo pozadu, nijak nevysvětlil. Po chvíli vystoupil.

Zapomenout na jeho přednášku jsem nemohl. V duchu jsem se tomu smál, ale po nějakém čase jsem začal preferovat cestování čelem vpřed. Totiž - ve vlaku nebo v autobuse jsem i dříve cestoval raději popředu a víceméně podvědomě jsem si tak vybíral sedadlo. Vyhlídka dopředu je rozhodně přirozenější, a mám zato, že většina lidí to tak dělá… Proč to tak dělá? - začal jsem uvažovat – a musel jsem připustit, že jim to dělá dobře, protože na to jsou zvyklí. Aha ... protože jsou zvyklí cestovat čelem ve směru jízdy. Ale teď jsem to začal dělat vědomě. A když nebylo místo ve směru jízdy, ale jen pozadu nebo bočně, smál jsem se tomu v duchu ještě víc, ale začal jsem si spojovat ruce. Co když to nebyl blázen?

Přemýšlel jsem o tom. Zemský magnetismus a zemské siločáry jsou neoddiskutovatelné. Při pohybu je přetínáme, ať pomalu nebo rychle. A s rozvíjející se technikou stále rychleji. V žilách nám proudí krev, která obsahuje vodu a patrně i železo, obojí elektricky vodivé. Naše tělo je tvořeno převážně vodou, elektricky vodivou. Vzruchy vedené našimi nervy jsou elektrochemické povahy a kdoví, co všechno v těle je elektrochemické povahy. Když v dynamu magnetické siločáry přetínají pohybující se dráty, vzniká elektrický proud. Možná přetínáním siločar v našem těle taky vzniká elektřina. Možná na její intenzitu a směr má vliv, jakým směrem se pohybujeme. A ty elektrické proudy či pole v našem těle jsou asi velmi slabé, a tedy velice snadno ovlivnitelné. Koneckonců existuje magnetoterapie, pomocí níž se léčí např. nemoci kloubního aparátu. Jeden čas byly v módě magnetické náramky, které měly léčit – co, to už nevím; asi celého člověka.

Vzpomněl jsem si na ekologickou výstavu ve Vídni, kterou jsem před časem navštívil a kde jsem sám jeden projekt prezentoval. Předváděli tam jakousi rohožku s vpleteným drátem. Když na ní člověk nestál, změřili mu (pomocí ampérmetru a kovových válečků, které mu vložili do obou rukou, ale bez jakéhokoliv zdroje elektřiny) proud, který samovolně prochází jeho tělem – v řádu desítek miliampérů. Když si na tu rohožku stoupl, změřili mu opět proud probíhající jeho tělem; ten se podstatně zmenšil. Něco jako drátěná Faradayova klec odstiňující elektrické výboje. Byla to – ta rohožka – demonstrace odstínění elektromagnetického smogu, kterému jsme údajně neustále vystaveni a který narušuje naše zdraví. Tu rohožku jsem si tehdy za draho nekoupil, ale doma jsem levně a chytře podlepil desku naší postele alobalem. A spal jsem jako mimino – nějaký ten měsíc; pak se účinky ztratily. Proč se ztratily? Alobal musel odstiňovat elektromagnetický smog dál. Někde jsem četl, že pokud se týká geopatogenních zón, musí se odstiňující, i kovová podložka časem vyměnit. No, to už je ale čirá magie.

Ale co s tím spojováním rukou? Nebyl to přece jenom blázen? Nebo že by tím spojením vznikalo nějaké přirozenější elektrické pole v našem těle? Uzavřením okruhu by se možná mohly vyloučit nějaké nerovnovážné stavy.

Dobrá… Donedávna jsem si při cestování vybíral sedadla tak, abych jel popředu, a když to nešlo, spojoval jsem si ruce.

Nedávno jsem viděl v televizních zprávách ošklivé železniční neštěstí. Několik mrtvých a množství zraněných. Srážka dvou vlaků nebo myslím spíš náraz vlaku do spadlého mostu. Autoři televizních zpráv přidali instruktážní snímek, jaké účinky má na cestující okamžité zastavení vlaku jedoucího velkou rychlostí: v železničním vagonu seděly figuriny, které se při náhlém zastavení vymrštily a pokračovaly dopředu letem stejnou rychlostí, jakou měl vlak. Na zpomaleném snímku bylo vidět, jak figuriny vylétly ze sedadel a tříštily se o překážky. To tříštění popravdě moc vidět nebylo, ale lidská fantazie pracuje a člověk měl pocit, že ho vidí. V komentáři se pravilo, že sedět čelem ve směru jízdy je mnohem nebezpečnější než naopak.

Co teď? Sedat čelně a chránit si energii a možná zdraví a riskovat těžká zranění nebo smrt? Anebo naopak? Co je větší riziko? Každý snadno nahlédne, že riskantnější je cestování čelem ve směru jízdy. I když – ta pravděpodobnost je dána jistým malým číslem a únava a možná i onemocnění je téměř jisté. No, jisté není, je to jen dohad.

A tak jsem změnil strategii. Sedávám zády ve směru jízdy a sedím se spojenýma rukama. Dá se tak docela dobře i číst; jíst moc ne. Taky je problém s opěrkou hlavy, např. v metru často chybí, a to je nebezpečné; při nárazu si můžete zlomit vaz. Dívám se směrem dozadu a ne dopředu, jak by to bylo příjemnější a fyziologičtější, a jsem v podstatě rozpolcen.

Myslím, že jste udělali chybu, když jste dočetli až sem; já jsem vás varoval, ale lidská zvědavost je nezměrná. Džin z láhve je venku.

Nic už nebude jako dřív.