O budoucnosti, fantazii a o cestování časem

O budoucnosti, fantazii a o cestování časem

Fantazie je nejkrásnější dcera pravdy, jen o něco živější než matka. Carl Spitteler

Řečtí bohové byli nadáni velkou mocí, ale jedno nemohli: změnit minulost. Ostatně mám zato, že takovou schopnost neměl a nemá žádný bůh.

Kdo může říci, že něco z toho, co nám předkládají různá díla a dílka žánru sci-fi, je naprosto vyloučeno? Kolik se splnilo z fantazií pana Vernea, kterého jeho současníci měli za pouhého fantastu? Včetně třeba cesty na Měsíc, která se uskutečnila jen asi o sto let později. Jak říká Kaptah, sluha Egypťana Sinuheta, "Nikdo o zítřku předem nic neví". Kdo kromě pana Vernea by si dokázal představit budoucnost jen za sto let, když převratné vynálezy, které mají větší dosah než vynález spalovacího motoru nebo letadla, už ani nedokážeme sledovat? Natož za tisíc, milion, miliardu či další násobky let? Absolutně nepředstavitelné; vyloučit nelze snad naprosto nic. Dovedu si docela dobře představit, jak lidé opouštějí Zemi a stěhují se na jinou planetu v jiné hvězdné soustavě, na níž si připravili podmínky k životu, až té naší sluneční se bude za nějakou tu miliardu let valem krátit život.

Jaká škoda, že nemohu věřit v reinkarnaci. Vůbec se nedivím těm, kteří v ni věří. Jak rád bych se podíval (a kdo ne?), jak bude svět vypadat třeba za pouhý milion let. Anebo alespoň, jak vypadal v minulosti. Avšak dovoím si tvrdit, že cestovat časem pozpátku nelze, a to ani v nejvzdálenější budoucnosti. Důkaz mohu podat lehce.

Kdybych se mohl (ať už jakýmkoliv myslitelným či nemyslitelným způsobem) dostat v čase jen do včerejška, mohl bych na důkaz vykonání této cesty například rozbít zrcadlo, které máme dnes v předsíni a které tam visí už po mnoho let. Ale kdybych byl to zrcadlo včera rozbil, nemohlo by tam dnes viset. Všimněte si, jak více či méně decentně se vyhýbají autoři dílek o cestách do minulosti setkání cestovatele s vlastní osobou v minulosti. Pádnější důkaz, i když rovněž jen v oboru logiky, podal geniální fyzik Stephen Hawking: "Kdyby bylo někdy v budoucnosti cestování časem pozpátku možné, měli bychom tu dnes houfy turistů z budoucnosti". 

A přesto: Miroslav Holub píše o tom, že „... čas se zastavil u Sakkíry, v Gíze a při Luxoru, .. jsme tam, v dávnu, dýcháme prach III. a IV. dynastie a škobrtáme ve stopách hodnostářů, kteří dozírali na budování paláců a památníků.“ Taky někdy mívám pocit, že zmizela propast věků a že jsem se ocitl v minulosti nebo spíš, že dávná minulost je doslova na dosah: to když stojím v románskogotické bazilice svatého Prokopa z třináctého století v Třebíči a mohu si sáhnout na tu kamennou nádheru nebo když na pár kroků před sebou mám neuvěřitelně skutečné Forum Romanum, kde zavraždili Gaia Julia Caesara, a na vlastní oči vidím, že to je skutečnost a žádná legenda a že to vlastně bylo nedávno, protože to je tak blízko.

Jak šedivá je ale logika a jak zelený a košatý je strom fantazie. Fantazie a víra je ostatně důležitější než skutečnost. Neboť představě, ať už své či cizí, mohu klidně věřit - jako tak mnozí - nezávisle na skutečnosti, až do konce života. Neodporuje-li mé logice, neboť ta může být všelijaká. Svou logiku mohu dokonce i poopravit, když mi na tom bude záležet. Na zkušenosti už tolik nezáleží. Kolik lidí věří na reinkarnaci, na věštění z karet, na UFO, na paralelní svět duchů, na štěstí od kominíků a smůlu od černých koček, na pátek třináctého? Ať už je skutečnost jakákoliv, já žiju ve světě svých představ a své víry. To všechno ovšem jenom potud, pokud se nedožiju něčeho, co by mou představu a víru zgruntu vyvrátilo.

A co když je ta naše úžasná doba tak nezajímavá, že turisti z daleké budoucnosti cestují úplně jinam? A co když mají pro nás nepředstavitelně dokonalé metody, jak vyloučit, abychom se s nimi my mohli setkat a infikovat se budoucností - aby tak nedocházelo k nepředstavitelným zmatkům - takže se to nikdy nedozvíme?