Na pracovní cestě do Moskvy jsem se seznámil s třemi ruskýmí chlapci. To přátelství bylo poněkud kuriozní.
V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem byl celkem pětkrát šestkrát pracovně v Moskvě. Za tu dobu jsem mohl pozorovat viditelné změny. Například při mé první cestě v roce 1974 byly v obchodech s uzeninami sice jen tři čtyří druhy salámů, ale bylo jich dost, člověk si mohl koupit, který a kolik chtěl. Postupně ubývalo druhů i množství, až při mé poslední cestě v roce 1987 už byl k dispozici nanejvýš jeden druh salámu - pokud měl člověk štěstí. Obchody byly vymetené a nebylo co kupovat. Musím ale přiznat, že jsem si z Moskvy domů vozil vynikající chléb (toho bylo dost) a výtečnou ruskou smetanu.
Při jedné návštěvě jsem se procházel večerní Moskvou a uviděl velikou frontu. Šel jsem se podívat na její čelo a zjistil jsem, že je to fronta na restauraci. Tak to tam tehdy chodilo. Přepadla mě zvědavost, zařadil jsem se do fronty. Přede mnou stáli tři chlapci, tak od dvaadvaceti do pětadvaceti let. Michail byl dělník, Ivan byl čerstvý inženýr chemik a Alexej – už nevím, je to přece jenom od té doby halda let. Ve frontě jsme se skamarádili a po dlouhém čase vešli dovnitř. Sedli jsme si k jednomu stolu, hoši objednali všem vodku, i mně. Dostal jsem pořádnou lampu, sklenici sto gramů, tedy jednu decku. Přiťukli jsme si, popřáli zdraví, napili se. Já jsem si cucnul a postavil sklenici na stůl. Moji noví kamarádi se na mě zaškaredili. Když jsem se ptal, co se děje, nechtěli se mnou mluvit. A až po hodně dlouhé chvíli mi řekli:
-Ty námi pohrdáš?
- Proč? Zeptal jsem se nic nechápaje. Zas dlouho trvalo, než mi odpověděli, byli hluboce uraženi.
-Protože jsi to nevypil do dna. A skutečně, oni neměli ve sklenicích nic. Musel jsem zbytek vypít na ex, div mě to neporazilo.
Vysvětlil jsem jim, že u nás to není zvykem a já ten jejich neznám. Pomalu to přijali a posléze už jsme zase byli kamarádi. Nesetrvali jsme příliš dlouho, neopili jsme se. Ale ledacos dalšího potřebovalo vysvětlení. Mluvili jsme i o roce 1968, o sovětské okupaci. Oni hovořili o bratrské pomoci. Vyprávěl jsem jim, jakou spoušť jsem zažil já - z první ruky – bydlel jsem tehdy přímo naproti Československému rozhlasu. Nevěřili mému líčení. Michail mi řekl, že zná čtyři lidi, kteří tehdy v Československu zahynuli, kontrarevolucionáři je zabili. Zdá se, že když se v té době někdo v tehdejším Sovětském Svazu ztratil, zabili ho českoslovenští kontrarevolucionáři. Pěkně zblblí hoši, a vysvětlujte jim něco. Ale i po těchto sporech jsme pokračovali v kamarádství.
Když jsem přijel příště, přivezl jsem jim na jejich přání pásky BASF do tehdejších magnetofonů a džíny, jedno jakou velikost, oni si takové věci mezi sebou vyměňovali. V obchodech nebylo co koupit, ale Rusové sehnali ledacos. I krásné kožešinové ušanky, které jsem nikde v obchodě neviděl. Mě na revanš pozvali do restaurace na večeři.
Ivan, inženýr chemie, 23 let, mi dělal průvodce po Moskvě. Ukázal mi ocelový most přes řeku a řekl mi:
- V tomhle mostě jsou největší nýty na světě. Jsem strojař a řekl jsem mu: - Dneska se už nýtované mosty nedělají.
Pak jsme přišli na náměstí s obrovskou budovou, Ivan složil ruce na prsou a zvolal:Nemůžu tomu uvěřit! Jak je to možné, že já můžu takhle stát před naším Ústředním výborem komunistické strany! A div se nerozplakal. Když přes jeden z mostů přes řeku přejel vlak metra, Ivan mi sdělil: Ředitel továrny, která vám dodala vozy pro vaše metro, zemřel. Nevěděl jsem, co říct, projevil jsem mu upřímnou soustrast.
Takhle zpitomělí ti chlapci byli. Michail mě vzal na prohlídku moskevské televizní věže v Ostankinu. Je v ní rychlovýtah, který i přes svou rychlost jede do té výšky velmi dlouho. Ve výtahu bylo nějakých dvacet lidí. Mimo jiné tam byl Němec, starší pán, který mluvil rusky a bavil se s ostatními. Michail byl pořízek. Zeptal se Němce:
- A co ve válce, byl jste v Sovětském Svazu?
- Byl, odpověděl Němec, v tanku.
Atmosféra ve výtahu zhoustla a ztěžkla. Měl jsem obavu, že dojde k incidentu. Michai vypadal, že po Němci skočí. Naštěstí to s potížemi skousl a ani nahoře Němce neshodil dolů. Myslím, že to nešlo.
Moji kamarádi mě zavedli do restaurace, kde se tančilo. Viděl jsem tam chlapíka, který tančil se ženou, která patřila k muži sedícímu u stolku. Při přestávkách mezi skladbami dvojice stále setrvávala na parketu. Bylo vidět, že v sedícím muži, zřejmě manželovi, to vře a asi se rozhodoval, jestli má vtrhnout na parket a ženu si odvést. Nakonec přece jen hudebníci udělali delší přestávku a odešli z podia. Všichni z parketu si šli sednout a umanutému tanečníkovi nezbylo, než aby odvedl ženu k jejímu místu. Tam došlo mezi muži ke konfliktu. Nekřičeli, ale bylo vidět urputnost v jejich gestech. Odešli bez potyčky. Co se dělo venku, jsem se už nedozvěděl. Rusové jsou vášniví lidé.
Ivan mě vzal do Treťjakovské galerie, šla s námi jeho starší sestra Nastasja. Sice jsem už v galerii jednou byl, ale to se dá vidět ixkrát. Nastasja nám dělala průvodkyni, a to velmi zasvěcenou. Před jedním obrazem nám začala recitovat velmi dlouhou báseň. Rusové jsou i velmi poetičtí.
Při příští návštěvě jsem jel s Ivanem, měli jsme se setkat s jeho kamarádem, který bydlel na rozlehlém moskevském sídlišti. Jeli jsme tam taxíkem, bylo to v zimě, sídliště pusté, nikde ani človíčka. Čekali jsme v autě. Opodál stáli dva muži, jinak nikde nikdo. Vtom se ti dva dostali do sporu. Neslyšeli jsme jejich hlasy, ale viděli jsme prudká gesta. Ten jeden na druhého zaútočil, zřejmě ho bodl nožem. Ten druhý padl na zem a útočník rychle odcházel. Řekl jsem, že to musíme ohlásit na milici (na policii), telefonní budka byla opodál. Oba svorně, Ivan i řidič se na mne obrátili:Nikam nechoď, nikomu nevolej, buď zticha. Nějaká empatie, pomoc bližnímu? Ani v nejmenším. Jen se do ničeho nenamočit.
Když jsem příště přijel do Moskvy, měl jsem pro kamarády obvyklé dárky. Ivana jsem nenašel, prý se odstěhoval, nikdo ze sousedů nevěděl kam, nikdo mi nedal žádnou informaci. Dárky jsem si zase odvezl domů. Už jsem ho nikdy nenašel. Nenapsal mi, ač měl mou adresu. Adresy druhých dvou jsem neměl. Tak podivně skončilo mé přátelství s ruskými chlapci. A brzy na to i mé cesty do Moskvy, odešel jsem z instituce, kde jsem už nechtěl pracovat.
