Kdo v lásce vyhrává

Kdo v lásce vyhrává

V lásce vyhrává ten, kdo má míň rád, 

zpívá Jakub Smolík v písni „Až se ti bude zdát“.

Hezky se ta písnička poslouchá, má docela pěknou melodii a koneckonců i poslouchatelný text, ale vždycky, když ji slyším, mám chuť zvolat: Ale vždyť to není pravda! Autor té písně se domnívá, že dává cennou radu mužům, kteří mají špatnou zkušenost nejspíš jako on sám, a dalším, kteří by nemuseli, znajíce jeho radu, trudný zážitek podstoupit a dopadnout stejně. Pokyn je jednoduchý: Mějte rádi míň a vyhrajete.

Taky už se mi ve vztahu stalo, že jsem žárlil jako Othelo, čímž jsem sám sebe označoval za toho, kdo má rád víc. Byl sem na tom tak, že jsem šel do kina a nic jsem z filmu neměl, tak moc jsem v tom lítal. Nebyl jsem schopen myslet na nic jiného než na svou milovanou. Snad se mi jakžtakž dařilo nedávat to moc najevo, ale časem by se to zcela jistě poznalo a já bych si mohl říkat něco takového jako zpívá Jakub Smolík. Stalo se však, že do mého vztahu, který by nejspíš vlivem mé přílišné lásky dlouho nevydržel, zasáhla jiná žena – zachránkyně Jindřiška. Andulka, kterou jsem tolik miloval, byla vdaná. Zachránkyně jejího manželství, Jindřiška, byla přítelkyně muže mé milované a slíbila mu pomoc. Po dlouhých a dlouhých debatách s ní (říkala například velmi rozumně, že své štěstí nikdo nemůže postavit na neštěstí druhého - uznejte, že to už je kalibr) jsem přistoupil na její přesvědčování: uznal jsem, že bych měl ustoupit a přijal jsem její návrh - hrát, že svou milovanou klamu s ní, se zachránkyní Jindřiškou. Byla to strategie promyšlená společně s Andulčiným mužem; nic proti tomu. To jsem vydržel ve svatém přesvědčení do konce týdne, až do svého odjezdu z místa dramatu. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě. Pár dní nato jsem se ke své milované rozjel, všechno jí řekl a přesvědčil ji, že to byl omyl, že ji stále miluju a že tu hru odmítám a nebudu ji nadále hrát. Těžko si lze představit, jak Andulka trpěla, protože po celou dobu mé hry věřila v mou zradu a věřila v ni bohužel i potom.

Ukázalo se však, že pomoc zachránkyně jejímu příteli nebyla nezištná; Jindřiška byla do mě zamilovaná. Jediné však, čeho dosáhla, bylo, že změnila silnou nerovnováhu mého patrně neperspektivního vztahu tak, že jazýček vah vychýlila na druhou stranu, pomohla mi překonat mou závislost a vyrovnat můj vztah, který by jinak s největší pravděpodobností zanedlouho skončil, neboť by – podle písně - vyhrála má milovaná a mě by byla pustila k vodě. Ale co by v lásce vyhrála, to netuším.

Kdyby však bývala Jindřiška nepodnikla vůbec nic a jen si počkala, získala by možná vše – pro svého přítele i pro sebe a vyhrála by ona; takhle nic. To by ale musela znát onu píseň, která tehdy ještě neexistovala. Smůla. A taky by musela vědět, že já miluju víc než Andulka; tím se nezabývala.

Poprvé v životě jsem se hluboce zamiloval silou svých necelých sedmnácti let. Hned po maturitě jsem se vydal se spolužáky na Silickou planinu na Jižní Slovensko. Čtyři kluci a čtyři dívky; jim už sedmnáct bylo, někomu i osmnáct. Nebyli jsme spárovaní a ani po vandru jsme se nespárovali. To až později začal Standa chodit s Mirkou a po studiích se vzali. Byl jsem tehdy zamilovaný do Jany. I ona se se mnou ráda bavila. Hned na začátku, u jeskyně Domica jsme, spíce pod stany, dostali v noci plaváka. Zanedlouho jsme se, všichni splavení, ocitli pod střechou blízkého altánu. Sestavili jsme zahradní židle do řad opěradly od sebe a narovnali se na ně jako sardinky, aby nám nebylo zima. Ležel jsem namáčknutý na Janu a bylo mi blaze jako nikdy. Posléze jsme byli ve vesnici či městečku Silica pozváni k přenocování na seně ve stodole. Ležel jsem vedle Jany. Ráno mi důvěrně sdělila, že neumím líbat. To byla poslední důvěrnost, kterou mi dovolila. Pak zabrzdila. Byl jsem z toho po zbytek vandru dost nešťastný a ten pocit mi zůstal ještě dlouho potom. Až po několika dnech jsem se od ní dozvěděl, že už má vážnou známost.

Vlastně, proč bych to nepřiznal: ta první, dá se říct nešťastná láska, mě poznamenala na dlouhé roky. Sám ani pořádně nevím, do jaké míry ovlivnila můj život. Vím jen přibližně, na jak dlouho. Neřeknu vám, na kolik let; bylo to až do té doby, než se té intenzitě něco alespoň vyrovnalo. Na první lásku se nezapomíná; tahle okolnost tu mou však umocnila na n-tou. Nizzámí ve svých Čtyřech radách korunnímu princi říká zhruba: Chci-li prožít cit vůbec nejsilnější, vyberu si ženu pro mne absolutně nedostupnou a do té se zamiluji. Já jsem při svém prvním výběru netušil, že Jana je pro mne nedostupná. Ostatně z hlediska mého nynějšího věku viděno, stačilo trochu si počkat. Jana si pozděi vzala jiného než toho tehdejšího. Ale v sedmnácti se čekat nedá, na to je čas až mnohem později. A tak jsem ve shodě s Nizzámím, o němž jsem tehdy ještě neměl ani tušení, skutečně prožil cit nejsilnější.

A druhý nejsilnější – ale měřeno intenzitou a ne pořadím spíš první – jsem prožil s Andulkou. Nemyslel jsem si, že je pro mne nedostupná. To ne, ale Andulka byla velmi bezprostřední a přirozená v hovoru s muži  a její chování v nich vyvolávalo naděje, v drtivé většině plané. Časem zjistila, že jí to může přinést i velmi nepříjemné situace. Neustále za sebou měla chvost ctitelů. Ale posléze, jak jsem se zmínil, zachránkyně Jindřiška nechtíc a nic netušíc, přechýlila jazýček vah na druhou stranu a Andulka na mne začala žárlit a nikdy už ji žárlivost neopustila.

Ale abych nebyl nespravedlivý: ovšemže je v oné písni zrnko pravdy. Dykův Krysař říká: … řeknu ti celé tajemství; pro dva lidi je jen určitá míra lásky: ohraničená a nezměnitelná. Nemiluj přespříliš, chceš-li býti milován; vyčerpáš sám všechnu lásku, určenou pro dva. Přemíra lásky, kterou dáváš, ničí možnost lásky, kterou bys měl bráti; to ti radí krysař, který mnoho viděl. Buď, jaký chceš; nedopusť pouze, aby tě žena měla, místo co bys měl míti ženu ty.

Když přistoupím na terminologii písně - že tedy jeden v lásce vyhrává - pak jsem ve vztahu s Andulkou nejprve prohrával a posléze vyhrával. Ale na rozdíl od písně – vyhrával jsem jen, dokud jsem měl víc rád, neboť na ty chvíle nikdy nezapomenu; byly pro mne ve shodě s Nizzámím v životě vůbec nejsilnější. Pak už jsem nikdy té intenzity nedosáhl. Kdo tedy v lásce vyhrává: ten, kdo má míň nebo ten, kdo má víc rád? Ten, kdo zažil intenzivní vztah nebo ten, koho to moc nebaví, a tak svého partnera opouští? Čím víc člověk miluje, tím víc to ovšem bolí. Je tedy žádoucí, aby to bolelo co nejmíň? A což v lásce může vyhrát jeden? Vyhrát by měli přece oba, jinak to není žádná výhra, ale fiasko. I to se občas stává, ale bohužel zřídkakdy.

A tak ať se na mne Jakub Smolík nezlobí, dovolím si malou opravu: V lásce vyhrává ten, kdo má rád stejně jako ten druhý. Ale to už by byla jiná písnička.