Jak se máš ?

Jak se máš ?

S hořkým srdcem snadno zestárneš. Fang Čchien z doby Tchang (618-906)

V Čechách je oblíbeným zvykem na otázku "Jak se máš?" odpovídat: "Nestojí to za nic" (případně i hůř), "Tak tak že nekradu", "Ani se neptej" a podobně. Nejoptimističtější odpovědí, jakou jsem slyšel (kromě doby nejnovější, v níž přejímáme americký přístup), bylo: "Středně průměrně" a "Žiju". Tyto odpovědi mají patrně původ ve snaze nezavdávat záminku k tradiční české závisti - za letitého vydatného přiživování totalitním pesimismem. V Americe se často odpovídá - dobře, skvěle, výborně. Oni to Američani přehánějí zase na opačnou stranu. Kdo chce být společensky na výši, neměl by ani naznačit, že by něco nemuselo být v pořádku.

Život sám je ve svém součtu či průměru neutrální. Ani skvělý ani mizerný. Jednou máme radost, jindy jsme smutní. Někdy se nám daří, jindy nás potkávají trampoty a problémy. Život bez problémů prostě neexistuje. Patří k němu jako rub k líci, jako rukáv ke kabátu. Je to jeho vlastnost a je to normální. Spíš bychom se měli radovat, když nás zrovna nic nebolí, když svítí sluníčko, když si dáme dobrou večeři a k ní pivo či víno, když zpívají ptáci a jaro zrovna začíná, když se můžem potěšit s dětmi, prožít sexuální štěstí, pustit si pěknou muziku, číst prima knížku. Jestliže je tedy život sám o sobě neutrální, pak všechno záleží na úhlu pohledu. Je takový, z jaké stránky ho berem, odkud se na něj díváme. Jsme-li náhodou zrovna pesimisti, pak se ten život musí jen tak překlepat. Ale potěš nás pán Bůh, to jsme s ním pěkně naložili; vždyť jiný už nemáme.

Na otázku Jak se máš ?, odpovídám s chutí: výborně, bezvadně, prima. Ne proto, že by se to ode mne očekávalo; spíš to tazatele v tomto kraji většinou udiví. Se svou odpovědí si obvykle uvědomím, že je fajn, že se vůbec nějak mám, že žiju a že se z toho můžu radovat. A mám-li zrovna nějaký problém, jako že jich nejspíš nemám míň než kdo jiný, není to ještě důvod k tomu, abych si kazil radost ze života.