Asi tušíte, co mají společného předměty v názvu. Právě ty lumpy. Někteří přelstili mě a jednoho jsem přelstil já.
Text je součástí mé připravované knihy esejů, fejetonů a povídek.
Někdy v devadesátých letech jsme si pořídili Škodu Favorita. Byl to jistý pokrok proti naší předchozí Škodě 135, které jsme říkali Šuplík a proti ještě dřívější Škodě 110, která měla jméno Šunka. Ty názvy je dost charakterizovaly. Ale proti autu Opel Vectra, s nímž jsem jezdil služebně, to byl regres. Nedalo se nic dělat, Vectru jsem už neměl, protože mi zrušili mou ministerskou agenturu a šel jsem na volnou nohu. Tam jsem žádné služební auto nedostal. Favorit jezdil, a to bylo rozhodující. Žádné jméno neměl, což bylo taky charakteristické.
Favorit měl samozřejmě mnoho nedostatků, které nebudu rozebírat. Ale jednou v létě začal strašně vrzat. Nejen na nerovných silnicích, taky v zatáčkách, při každém hnutí volantu. A vlastně skoro při každém svém pohybu. Zajel jsem s ním tedy do nejbližšího servisu, na Vinohradské ulici, pod Radiopalácem. Dnes už tam myslím autoservis není a určitě tam naštěstí není ten, co tehdy. Vedoucí mi přidělil technika, ten si sedl za volant a vyjeli jsme. Po asi dvou kilometrech jízdy a vrzání jsme se vrátili do dílny. Technik mi řekl:
Pane, to jsou kulové čepy, tyč řízení, hřeben a pastorek.
Kolik to bude stát? Zeptal jsem se.
Když budu počítat jenom materiál, tak šest a půl tisíce, spočetl technik bleskově.
Usoudil jsem, že práce by mohla stát taky zhruba tolik, tedy dohromady třináct tisíc. Zdálo se mi to skoro dost. Dlužno poznamenat, že proti tehdejším cenám by dnešní odhad byl možná dvojnásobný. Řekl jsem, že to promyslím a případně přijedu. Leč nepřijel jsem. Risknul jsem to a zajel ke svému opraváři, panu Plichtovi na Žlábek, což je asi kilometr od naší chalupy v Českém ráji. Sto kilometrů od nás, z Vinohrad. Favorit těch sto kilometrů odvrzal, nic se cestou nestalo. Pan Plichta zhoupnul auto za blatník a povídá:
Tohle dělají favoriti běžně - v takovým horku, jako je teď v létě. Vzal olejničku a namazal vpředu na obou stranách silonové misky, v nichž byly opřené čepy.
A je to, děl pan Plichta.
Kolik jsem dlužen? otázal jsem se.
To nestojí za řeč, zasmál se autoopravář. Poděkoval jsem a odjel. Favorit si už ani nevrznul. A od té doby jako když utne. Tedy jako když uťalo, favorita už pochopitelně nemám.
Bohužel jsem se nepoučil. Do stejného servisu jsem zajel před zimou, aby mi přezuli letní gumy na zimní, které jsem si přivezl nové. Kolik jsem platil, už nevím, ale když jsem časem pohlédl na svá kolečka, zjistil jsem, že mi ti pacholci nazuli gumy napůl sjeté. Na jakoukoliv reklamaci bylo už samozřejmě pozdě.
Jak říkám, dnes už tam naštěstí ten autoservis není. V dalším textu jsem napsal původně: A i když jsou lidé různí, takoví lumpové jako tehdy, snad už v servisech nejsou.
A hned jsem si vzpomněl na dva další případy z nedávné doby. Loni jsem zavolal instalatérskou firmu, aby mi vyměnili splachovač na záchodě a vodovodní baterii v kuchyni za pákovou. Instalatér se dostavil brzy a udělal obojí. Do opravného listu zapsal mj. baterie - 1600 Kč. Zdálo se mi to dost a chtěl jsem od něj záruční list, abych se dozvěděl typ a cenu. Nedal. Prý za to ručí firma. Tak jsem chtěl, aby zapsal aspoň typ baterie, abych si ji našel na netu. Nezapsal. Zavolal jsem do firmy, omluvili se, poslali fakturu, ale bez vyznačení typu. Když jsem se snažil najít baterii na netu podle obrázků, našel jsem jich několik velice si podobných v rozmezí asi 400 až 1600 Kč. Takže zkrátka považuji tu instalatérskou firmu taky za podvodníky. Sílu na to, abych o věci korespondoval s Českou obchodní inspekcí, jsem už neměl.
Mám ještě jeden dosti zajímavý případ, v němž jsem naopak, byť po několika letech, uspěl.
Poptával jsem stavební firmy, chtěl jsem zadat fasádu na naší neomítnuté chalupě v Českém ráji. Měl jsem několik nabídek, z nichž jedna se mi zamlouvala, cena asi 100 tisíc Kč. Zedníci makali, občas přijel jejich vedoucí, Martin P. (MP) s nímž jsem na začátku uzavřel jakous takous smlouvu. Působil velmi seriózně. Přivedl si během prací svou malou dcerku, hrála si s našimi vnoučaty. Platil jsem v několika splátkách, vše bez problémů.
Zbýval ještě jeden nátěr fasády a odvézt suť (spodek chalupy měl přece jen starou fasádu, která se musela otlouct). Zedník měl také očistit dlaždičkovou římsu kolem domu, kterou zapatlal nátěrem, aby ji nemusel čistit. Čuně. Zaplatil jsem – bohužel - poslední splátku před dokončením, protože vedoucí, pan MP působil, jak jsem řekl, velmi seriózně. Taky mě před dokončením požádal, abych mu na tři měsíce zapůjčil své lešení. Vydala mu je má švagrová, která tehdy na chalupě byla. Zapsala si, kolik čeho mu vydává, ale nechtěla podpis. Důvěřovali jsme mu. MP si vše odvezl a už se nikdy neukázal. Nebral telefony, na smsky neodpovídal, ani na maily.
Zajeli jsme do blízkého městečka, kde bydlel. Přes domovní dveře měl staženou roletu, zvonek žádný. Klepali jsme na okna, z domu byla slyšet televize, v patře bylo světlo. Čekali jsme do večera, nikdo nevyšel ani nevešel. Zřejmě byl na takové návštěvy zvyklý a obrnil se před nimi. Dokončení prací už neprovedl. To bylo v roce 2013. Příští jaro se na fasádě udělaly boule.
Pak jsem se dozvěděl, že na internetu je webová stránka, kde se o MP píše jako o podvodníkovi, který zničil několik staveb, jiné nedokončil, dělníkům neplatil, některé škody šly do milionů. My poškození jsme se domluvili a podali oznámení na policii. Od policie mi přišel dopis, že jednání pana MP se nedá považovat za podvod (což si nemyslím) a že to máme řešit s občanským soudem. Podal jsem tedy na policii oznámení krádeže lešení. To policie řešit musela a k její chvále budiž řečeno, že vyřešila. Zahájila trestní stíhání MP a donutila ho k vrácení lešení, byť postupnému. MP se mi po třech letech přihlásil, aby se se mnou domluvil o předání a převzetí.
A tak jsem využil jeho obavy z trestního stíhání, které se ukázalo jako důsledné, a sepsal s ním dohodu s termínem, kdy předá lešení. A do dohody jsem zapsal (i když to nebylo předmětem stíhání) i dokončení fasády, odvoz sutě a opravu boulí na fasádě. A světe div se, MP vše vrátil a dodělal. Ještě s ním proběhl soud, u něhož jsem byl jako svědek a kde jsem se nepřipojil k vymáhání škod a pokut, které měl zaplatit. Od té doby jsem o něm už neslyšel. Tak alespoň v jednom případě se mi podařilo přelstít lumpa.
Není to v raném kapitalismu lehké, lidi se ještě nenaučili slušnosti. Ostatně, on ten raný kapitalismus byl pěkně divoký i v zemích, které jsou dnes považovány za rozvinuté a hospodářsky vyspělé. A trvalo to mnoho let a několik generací, než se v nich společnost stabilizovala a lidé se začali chovat vcelku slušně. I když i tam se najdou podvodníci, jak se občas dozvídáme – ovšem jen o těch velkých.
Předpokládám, že u nás to nebude jiné. Mám na mysli alespoň vnější slušnost a serióznost vynucenou systémem. To znamená několik generací. Kolik? Odhaduji, že nejméně tři.; na jednu generaci se počítá 30 let.
