Druhým pokračováním vyprávění o domě, ve kterém jsem bydlel rád a posléze už nechtěl bydlet, uzavírám jednu etapu svého života, trvající 46 let; bude však mít ještě dvě pokračování. Za tu dobu se stalo mnoho událostí, změn a peripetií. Je to pořádný kus života. Předchozí vyprávění I a II najdete v případě zájmu na mém blogu.
Dům, ve kterém jsem už nechtěl bydlet III.
Přece jen se nevyhnu tomu, jak se nás majitelé domu snažili vyštípat z největšího a nejlukrativnějšího bytu v domě. Jak už jsem se zmínil, v našem bytě docházelo - tak, jak se vyvíjelo a obměňovalo jeho osazenstvo - k mnoha změnám. Byt měl původně pět pokojů, komoru pro služku, kuchyň a nevytápěnou koupelnu. Tak to bylo, když jsme se přistěhovali a když nás bylo celkem šest.
Brzy na to se narodila má starší dcera, potom se vdala má sestřička a narodil se jí synek, dva roky na to má mladší dcera, pak se má sestra s rodinou odstěhovala, posléze se odstěhovala má babička, čtyři roky na to umřela, já jsem se rozvedl, odstěhovala se má první žena s dvěma dcerami, přivedl jsem si druhou ženu s její dcerou a synem, ženina dcera se vdala a měla dvě holčičky, po čase se dcera mé ženy s rodinou odstěhovala, můj otec zemřel, maminka devět let na to. A zůstali jsme v tom obřím bytě se ženou sami dva… Možná to všechno nebylo přesně v tom pořádku, a doufám, že jste s se nepokoušeli spočítat, kdy nás kolik v bytě bydlelo; bylo to velmi variabilní. V každém případě, jeden čas nás žilo v bytě deset a posléze devět, i to bylo dost - moji rodiče, já se ženou, její dcera s rodinou a její syn. Ale byt vypadal, jako že je nafukovací, stále vyhovoval. Byly to celkem čtyři domácnosti, neboť ženin syn se po jisté době osamostatnil. A tyto čtyři domácnosti měly po různých úpravách sedm pokojů, tři kuchyně nebo kuchyňské kouty a dvě koupelny. Docházelo k různým změnám a přelévání rodin a členů rodin v bytě, v pokojích i kuchyních. Zřídili jsme si etážové topení, aby se daly všechny místnosti využívat, a postupně jsme postavili pět mezipater, aby všichni mohli mít své soukromí.
Například v obrovské předsíni byla na patře dílna a sauna. Inspiroval jsem se časopisem Domov a mezipatro v předsíni jsem postavil na lešenářských trubkách. To vše celkem dobře fungovalo. Na trubkách se s oblibou houpaly nebo na ně šplhaly jako opice všechny děti, které v bytě bydlely nebo přišly na návštěvu. Mnohé z nich díky tomu měly jedničku z tělocviku. Ženina dcera, maminka dvou holčiček třeba chtěla jít s nimi do parku a volala na děti: „Přestaňte viset, jdeme ven“.
Zprvu tam nahoře byla jen dílna, sauna až později. V podlaze dílny v mezipatře byl obdélníkový otvor a původně žádné schůdky, žádný žebřík. Do dílny jsem chodil hlavně já a někdy ženin syn a její zeť. Vstupovalo se tam tak, že se člověk chytil rukama za okraj otvoru, švihem se nahoru vyhouply nohy a posléze celý člověk. Byla to pánská doména, byť bez obvyklých vyobrazení nahotinek; ty byly až později v sauně. Ten selektivní vstup se nelíbil mé choti, jíž byla tím pádem dílna nepřístupná, a tak jsem tam časem instaloval schůdky.
Ale proč o tom všem hemžení píšu. Přišli noví majitelé domu a začali šťourat do všech změn v bytě, do stavebních povolení, kolaudací, souhlasů se stavebními změnami, s posunutími dveří, s instalací příček, kuchyňskými kouty, mezipatry, atd., atp. Hlavní majitel se suitou prošel razantně všechny byty a oznámil nám, že všechny změny se musí odstranit a byty uvést do původního stavu – kupodivu ne do stavu po jeho nedávné koupi domu, ale v celé historii. Povolení nepovolení, kolaudace nekolaudace, souhlasy nesouhlasy. A oznámil nám mimo jiné, že „nás všechny dostane na peníze“. Nájemníky s regulovaným nájemným nemohl potřebovat. Na všem našel chlupy a dal mému otci výpověď. Když se přišlo na to, že nám výpověď dát nemůže, navrhl soudu v žalobě vystěhování bez náhrady. Obstaral si „odborná“ vyjádření statika, že naše mezipatra narušují statiku domu, posudky že elektro- a plynoinstalace nevyhovuje normám, tvrdil, že souhlasy a kolaudace neplatí. My jsme si taky pozvali statika a revizní techniky a obstarali odborná vyjádření a zjistili jsme, že vše je v pořádku. Ukázalo se, že za peníze si může člověk obstarat jakékoliv odborné posudky podle přání, odhalující ty nejhorší nedostatky, ba havarijní stav. Ostatním nájemníkům se vedlo podobně. Majitel postavil ve vestibulu domu mříž a hodlal kontrolovat všechny návštěvy; posléze ji musel odstranit. A boj se vlekl a trvalo to léta. Byla tehdy taková situace, a možná ještě někde je.
My nájemníci jsme se semkli a začali postupovat koordinovaně, najali jsme si právníky. Nebudu líčit všechny peripetie, bylo jich mnoho, jednou jsme byli nahoře, podruhé dole. Jednu kauzu přece jen načrtnu. Našli jsme si šikovného právníka, který připravil pro Městskou část žalobu k soudu ve věci neoprávněného prodeje našeho domu. U obvodního soudu jsme my, respektive Městská část, vyhráli. Majitelé se odvolali k městskému soudu. Když se soud konal, náš šikovný právník přišel pozdě, totálně nepřipravený a kauzu jsme prohráli. To všechno se dá, jak je vidět, bez problémů zařídit. Mimo jiné.
Scházeli jsme se konspirativně po bytech sousedů a pracovali na strategii a postupech. Každou takovou schůzi jsme končili zvoláním – „Ať zhyne!“, majíce na mysli původce našeho trápení. Jednoho dne jsme si přečetli v novinách krátkou zprávu, že hlavní majitel našeho domu byl nalezen ve svém autě mrtvý, s pistolí v ruce; údajně šlo o sebevraždu. Dost to námi otřáslo.
Ale boj pokračoval, vedli ho zbývající spolumajitelé domu. Můj otec zemřel a žalovanou stranou se stala má matka. Už to byla stará paní, nenechal jsem ji zabývat se tou špínou, vše jsem vyřizoval sám a jí pouze nosil věci k podpisu, pokud to nešlo jinak. Moje maminka to přijímala s povděkem. Posléze zemřela i ona, soudní pře ztratila žalovanou stranu a byla ukončena; nikoliv však spor s majiteli domu, kteří pokračovali neúnavně dál. Nájemníci postupně ztráceli nervy a odstěhovávali se. Nejlépe udělali ti, kteří zareagovali včas a přijali tu lepší, tu horší finanční kompenzaci za odchod. Později byl vydán zákon o jednostranném zvyšování nájemného, čímž veškeré kompenzace padly. Došlo na slova mrtvého majitele domu, že nás dostane na peníze. Dostal nás ne on, ale zákon. Velké byty se staly přítěží, nedaly se vyměnit za menší. Náš byt byl v domě největší. Odstěhovávání různými způsoby nicméně pokračovalo a dnes v tom domě už nebydlí, až na jednu výjimku, nikdo z původních nájemníků. Skoro všechna okna jsou slepá a večer temná. V našem bývalém bytě jsou některé okenní tabulky vytlučené. Prý se byty v domě rekonstruují.
My se ženou jsme získali v aukci nájmů velmi pěkný třípokojový byt na Vinohradech o rozloze 75 m2 o dvě ulice dál. Naštěstí takovou akci pořádá Městská část. Jsme s bytem spokojeni a po naší „vile v druhém patře“ už ani nevzdychneme, žádná nostalgie se nekoná - dost nám to majitelé zošklivili. Já vlastně teď svým vyprávěním o domě, ve kterém jsem bydlel rád a posléze už nechtěl bydlet, uzavírám jednu etapu svého života, trvající 46 let. Za tu dobu se stalo mnoho událostí, změn a peripetií. Je to pořádný kus života. Včetně doby, kdy se místo, kde dům stál - spolu s několika dalšími domy – stalo v srpnu 1968 nejexponovanějším místem republiky – před tehdejším Československým rozhlasem.
O tom někdy příště
