Bůh je mrtev – ať žije Bůh!

Tento esej je uvažováním o víře, transcendentnu, ateismu a potřebě vyšších duchovních hodnot. Je dosti rozsáhlý; velice si cením těch, kteří jej dočtou.

Bůh je mrtev – ať žije Bůh!

Každý mravenec zná vzorec svého mraveniště, každá včela zná vzorec svého úlu. Znají jej svým vlastním způsobem, nikoliv naším. Jen lidstvo svůj vzorec nezná. F. M. Dostojevskij

V roce 1897 napsala osmiletá Virginie O ´Hanlonová do redakce amerického deníku Sun dopis: „Někteří z mých přátel říkají, že žádný Santa Claus neexistuje. Táta tvrdí, že Sun vždycky píše pravdu. Řekněte mi tedy, prosím: chodí Santa Claus?“ Odpověděl jí zkušený novinář Francis P. Church, syn baptistického kazatele: Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem… Ano, Virginie, Santa Claus existuje stejně jistě jako láska, velkorysost a věrnost. Jelikož toto vše existuje, může náš život být krásný a plný jasu. … Nejdůležitější věci zůstávají mnohdy skryty našim zrakům… Cokoliv vidíš, nikdy nespatříš celé. Můžeš rozlomit kaleidoskop a hledat nejkrásnější barevné útvary. Najdeš pár pestrých střepin, nic víc. Proč? Protože skutečný svět je zahalen závojem... Poodhrnout ho může jen víra a poezie a láska. Pak najednou spatříme všechnu krásu a nádheru za ním… Santa Claus žije a bude žít věčně. Ještě tu bude za desetkrát deset tisíc let, aby potěšil děti, jako jsi Ty, a naplnil radostí každé otevřené srdce.                              LN 22.12.2007, Vzpomínka na Jiřího Loewyho

Paní Jiřina Šiklová říká, že je křesťan bez vyznání, protože vyrůstala a žije v křesťanském prostředí. Toto označení se mi líbí a k její kategorii se hrdě hlásím.

Dík svým blízkým, praktikujícím katolíkům i evangelíkům, jsem zásobován literaturou o víře a  důkazech o existenci Boha a pravdivosti evangelií; zejména takovou, která má přesvědčit bloudící ateisty. Za jednoho z nich jsem oněmi svými blízkými pokládán. Nedávno jsem dostal knihu Svatopluka Karáska Kázání pro neznabohy, což se mne poněkud dotklo; myslím, že bych mohl sám některým praktikujícím věřícím poskytnout informace z oboru. Podle mého názoru není Karáskova kniha pro neznabohy, ale pro bloudící křesťany.

Občas se uvolím některou z předkládaných knih přečíst. Potíž je v tom, že až dosud všechno, co jsem na toto téma četl, je přesvědčivé a přesvědčující pouze pro přesvědčené. A ti si o tom s oblibou čtou. Čtou si rádi o důkazech toho, čemu sami věří. Není to podivné? Domnívám se, že při takovéto četbě ve svých představách přesvědčují – možná všechny, možná některé konkrétní ateisty - a možná sebe. Každá další taková mně předkládaná kniha bývá doprovázena kategorickým doporučením - tohle si musíš přečíst.

Se zájmem jsem sáhl po jedné z takto inzerovaných - po knize Lee Strobela Kauza Kristus, kterou napsal novinář s právnickým vzděláním. Zlákala mě autorova anotace, v níž on sám říká: „Ve svém pátrání po pravdě jsem použil svoje veškeré zkušenosti ze soudniček, v nichž jsem zkoumal rozdílné kategorie důkazů, protidůkazů, vědeckých, psychologických i nepřímých důkazů“. Strobel udělal interview „s řadou předních vědců - osobností s nejvyššími akademickými hodnostmi“,jak sám říká. Mohla by to být jedna z nejlepších knih napsaných na téma, zda „byl Ježíš skutečnou historickou osobou a zda je Nový zákon dostatečně důvěryhodný“. Tato kniha se čte jako detektivka – bohužel jen dokud si člověk neuvědomí, že k odhalení došlo brzy po začátku knihy: že se vydává za objektivní a nepředpojaté pátrání, ale ve skutečnosti je sice brilantní, leč pouhou advokátskou obhajobou předkládaných tezí. Vysoká škola právnické ekvilibristiky. Lee Strobel konzultoval mnoho renomovaných osobností, avšak výhradně věřících; ani jednou nesáhl do tábora kritiků… .

Přečetl jsem ledacos, před ničím se neuzavírám. Zjímala mě i – pro mne překvapivá - kritika evoluční teorie; byl jsem na ni velice zvědav a přečetl jsem si Spor o Darwina, který napsal shodou okolností také právník - Philip E. Johnson. Snaží se dokázat, že teorie evoluce je mylná. Dočetl jsem jen s velkým úsilím. Pan Johnson by měl psát o tom, čemu rozumí a neplést se do přírodních věd. Po pravdě řečeno, někdy mi právnická ekvilibristika připadá jako tanec na špičce jehly.

Pak se mi dostala do ruky kniha Philipa Yanceye Ohlasy z jiného světa. A to je tak poctivá kniha na dané téma, jakou jsem ještě nečetl. Autor neváhá psát a uvažovat i o svých těžkých pochybnostech a o své nelehké cestě. Nepřesvědčuje, předkládá svou interpretaci. A vy s ním můžete diskutovat. „Je viditelný svět kolem nás vším, co existuje?“, ptá se P. Yancey a přináší nepřímé důkazy a indicie, že nikoliv. Jiné důkazy bohužel k dispozici nejsou.

Diskutoval jsem. Zatrhával jsem si myšlenky, což dělám obvykle, když čtu knihu, k jejímž myšlenkám se chci vrátit. Dělám to tak, že si tužkou zatrhnu po straně svislou čarou myšlenku a na čistý list vpředu si poznamenávám čísla stránek, abych mohl snadno zatržené myšlenky najít. Tady jsem narazil na potíž: brzy ztratilo poznamenávání čísel stránek smysl, protože bych si byl musel poznamenat skoro všechny.

Motto Fjodora Michajloviče Dostojevského jsem si vypůjčil právě od Philipa Yanceye. Je jím předznamenána první kapitola jeho pozoruhodné knihy a já jsem si dovolil předznamenat jím své uvažování o víře, transcendentnu, ateismu a potřebě vyšších duchovních hodnot.

Dostojevskij je skeptický, jak ukazuje motto, i k samotnému vzorci lidského chování. Mravenci jsou, pravda, pěstitelé, chovatelé, chůvy, ale taky zdatní bojovníci. To všechno jsou ovšem i lidé. Na vnitřní pořádek a řád mají své zákony, soudy, policii, vězení, politické systémy, na ochranu zvenku mají armády, pro slabé, staré a nemocné mají nemocnice, chudobince (azylové domy), starobince (domovy důchodců), nadace; pro vzdělání a informace mají školy, knihovny, vědecké ústavy, divadla, koncerty, filozofy, internet, kina, televizi, rozhlas. Že by vzorec mraveniště byl dokonalejší než lidský? Faktem ovšem je, že zatímco všechny jmenované lidské instituce a systémy se zdokonalují, v církvích a náboženstvích, které pečují o duchovní naplnění lidstva, vznikají a rozšiřují se již delší dobu trhliny ateismu. To, pravda, u mravenců nehrozí.

Budeme-li považovat náboženství za onen vzorec, pak různá lidská mraveniště mají vskutku různý. Dostojevskij postrádá to, co by lidstvo bezpečně vedlo, tak jako včely nebo mravence, a duchovně sjednocovalo. Náboženských a duchovních systémů je množství a všechny se snaží předkládat svým ovečkám, jak nejlépe umějí, interpretaci světa a člověka v něm, smyslu a způsobu života a smrti. Některé univerzálněji, jiné, řekněme, méně komplexně. Ale jeden univerzální a ideální vzorec lidstva jaksi přece jenom chybí. A navíc dnes, na rozdíl od doby Dostojevského, už je to lidské mraveniště víceméně jen jedno.

Už slyším výkřiky - „Jak to, přece ten náš vzorec(dosaďte si čí) je ten jediný a pravý!“… Kolik už bylo prolito krve za ty jediné a pravé vzorce chování lidstva? Které moře by se jí nenaplnilo? A prolévá a přilévá se statečně dál. A proč se vlastně za ty jediné a pravé vzorce, které mají vést k pochopení a pokoji, prolévá krev a rozsévá nesnášenlivost a nenávist? Z tohoto hlediska byli snad nejrozumnější staří Římané, kteří klidně převzali kompletně řeckou mytologii a měli ve svém panteonu sochu i pro neznámého boha, aby si to s ním náhodou nerozházeli. Ale i jejich tolerance byla omezená, neboť posléze předhazovali křesťany lvům, protože ti nechtěli na oplátku uznat římského císaře za boha; na jeho božství si Římané nedali sáhnout, zřejmě proto, že slučovali božství s mocí. Nemohla by to být jistá indicie?  

Proč tak mnohá náboženství považují svou interpretaci za tu jedinou a pravou a ostatní interpretace mají za bludné? Jak mohou být dokonce křesťané - vyznavači Krista, který hlásal lásku k bližním a dokonce i k nepřátelům - tak nesnášenliví k jiným křesťanům nebo je dokonce nenávidět? Odlišují se od sebe důsledně i navenek - v detailech, které se zdají vyznavačům jiných náboženství či ateistům nepochopitelné: v křižování zleva napravo a naopak, v podávání vína či jen chleba apod. Jak se potom mají snášet židé, křesťané a muslimové, kteří sice také věří v jednoho - a v podstatě téhož Boha - a ve společného, Bohem vyvoleného předka, Abrahama, ale v otázce proroků a spasitelů se liší? Snad ani vyznavači náboženství založených na zcela jiných než křesťanských, judaistických či muslimských principech nejsou k jiným náboženstvím tak nesnášenliví.

Člověk je tvor teritoriální a společenský. Je od přírody slabý, a proto musí žít ve společenství. Vždycky tomu tak bylo: od tlup a rodinných klanů přes kmeny, národy, až po různá společenství národů. Všechna tato uskupení odpradávna soupeřila a soupeří o území, o moc, o nadvládu. Ale každé lidské společenství se dále člení na klany, skupiny, party, zájmová a profesní sdružení, přívržence, zastánce a odpůrce, strany, ba i církve. Zahrádkáři se nepletou do programu holubářů, instalatéři si nevšímají feministek, ale příznivci sportovních klubů soupeří, politické strany bojují o moc. S církvemi to bohužel není jiné, a to ani s následovníky Kristovými. Těžko se člověk zbavuje svých instinktů, které leží mezi všemi jeho kořeny nejhlouběji, zejména když soukmenovce či souvěrce sbratřuje a odlišuje od jiných jejich původ a přesvědčení. Víra a přesvědčení jakožto skupinový tmel se zdají být dokonce nadřazeny sounáležitosti národní, rodinné a vůbec jakékoliv – viz občanské války a revoluce nebo např. vraždění Hugenotů. Ale nic není ztraceno; pomalu, pomaloučku se člověk kultivuje a například šovinismus a lokálpatriotismus sublimuje ve sportovní soupeření a čestnou soutěž. Doufejme, že i ekumenické snahy dojdou časem většího uplatnění.

„Žádná společnost v dějinách se nepokoušela žít bez víry v posvátno, až teprve moderní Západ“, říká P. Yancey. Řekl bych, že tato Yenceyova myšlenka je otázkou kardinální. Kolikrát už jsem slyšel od lidí nevěřících či pochybujících poukazy na špatné příklady kněží a historii církve římskokatolické. Myslím, že nejsem zaujatý - oponuji s oblibou příkladem perzekvovaných českých kněží za socialismu. Mám zato, že lidé žít bez víry prostě neumějí, nejsou tak založeni, není jim to vlastní. Ateismus je novinka až na výjimky čerstvá sotva tři století - proti řekněme destitisícům let s mytologií a teismem - a nikdo si s ní pořádně neví rady. A tak dosud vedla, byť nepřímo, k plitováníhodným excesům: k francouzské revoluci a potokům krve pod gilotinou, ke komunistické revoluci a k milionům vyvražděných. Nutno ovšem říci, že každá revoluce vede k násilí a že ta komunistická se bála síly a moci myšlenky křesťanství a zejména mocenské konkurence církví; hlavně proto vedla k ateismu. Ne všude - v Polsku a Bulharsku byly církve nositelkami a zachránkyněmi státnosti a národa v době, kdy Polsko zcela zaniklo a Bulharsko bylo po staletí pod tureckou nadvládou. Vzpomeneme-li ovšem na křižácká tažení, na protireformaci, na třicetiletou válku, nebude to s množstvím krve prolité ve jménu Krista o moc lepší než s množstvím krve prolité ve jménu ateismu a boření pořádků.  

A jak umějí lidé žít s vírou? Víra v Boha, alespoň křesťanská, přináší řád a pořádek, imperativ morálky, pokoru, touhu po spasení, obavu z věčného zatracení, litování hříchů a snahu po nápravě, vizi a touhu po dokonalosti, naději na život věčný. A hlavně lásku.

Ale nějak to nechce fungovat. Celé dějiny Církve římskokatolické hovoří o něčem jiném: o inkvizici, o upalování, o šíření víry ohněm a mečem, o antisemitismu. Protestantství mělo často (a leckde má dosud) blízko k puritánství, pokrytectví a nelítostnému odsuzování lidských slabostí a prohřešků. Budiž, je to víceméně historie, i když ne všude. A co dnes? Terorismus v Severním Irsku, nenávist mezi katolíky a protestanty. Jistě, je to složitější, neoddělitelnou složkou severoirského násilí a nenávisti je nacionalismus. Podobně můžeme interpretovat násilí a nenávist v rozpadlé Jugoslávii, kde se střetá svět římského katolicismu, pravoslaví a islámu. Zneužívání fanatické víry k prosazení moci a síly. A co jiného je terorismus pocházející z islámských zemí, fanatická vize odměny v ráji za obětování vlastních životů v boji proti židům a proti Západu? Někde jsem slyšel myšlenku, že žádný ateista nikdy neobětoval svůj život coby sebevražedný atentátník. K tomu je zapotřebí, kromě nacionalismu a nesnášenlivosti, především fanatické víry, kterou živí a zneužívají ti, kteří touží po moci.

P. Yancey snáší myšlenky a citace o invalidním světě bez víry. Ateisté, přívrženci evoluce a materialisté všeho druhu, zejména materialističtí vědci, jsou označováni za redukcionisty. Jestliže redukcionisté rozloží svět na prvočinitele, na části, přírodní zákony, pravidla a poučky, ztrácí se jim smysl života, “riskují, že se poškodí jejich schopnost nad věcmi žasnout. Na rozdíl od předchozích generací si mnozí lidé nejsou jisti, zda existuje Bůh a neviditelný svět. Nicméně toužíme po něčem víc“. A na konto ateistů a redukcionistů: „Používáme jiné lidi k tomu, abychom zvýšili svoji vlastní hodnotu, protože přežívají pouze nejzdatnější. Řídíme se pudem smyslnosti, abychom své geny zachránili před vymřením. Vykořisťujeme přírodu pro svůj vlastní užitek. Jednáme altruisticky z vypočítavosti, protože je to způsob naší strategie.“

A dále P. Yancey argumentuje: „Ten, kdo vyhlíží posvátno, pohlíží vzhůru a snaží se vysledovat sluneční paprsky až k jejich zdroji. Posvátný pohled na život volá po prosté pravdě, že Ten, který stvořil lidskou bytost, má na mysli naše konečné dobro.“ Yancey cituje i Václava Havla: „Domnívám se, že když člověk ztratil Boha, ztratil jakýsi absolutní a univerzální systém souřadnic, k nimž mohl vždy všechno vztahovat, především pak sám sebe.“  A T. S. Eliota: „Kde je moudrost, o niž jsme přišli poznáním?“

Buddhismusje překvapivě moderní ve svých principech. Hans Waldenfels jej charakterizuje velmi stručně: Jeho zakladatel, historický Buddha (Osvícený, Probuzený) se jmenoval Siddhárta Gautama. „Nevydává se za božího vyslance, proroka nebo spasitele a není božskou bytostí“. Fascinující je, že se nerozlišuje přesně, co řekl Siddhárta a co další postavy Buddhy. Buddhismus není náboženstvím, „nepopírá svět boha či bohů, ale ani se jím či jimi nezabývá“, je spíše filozofiií; „bývá mu vytýkán ateismus“. Jeho metodou je meditace. Jeho čtyři vznešené pravdy se zabývají utrpením, jeho příčinou, východiskem, a cestou z něj - odstraněním utrpení. Hlavními metodami buddhismu jsou osvícení, vyhasnutí vášní, žádostivosti a dychtivosti po blahu, vyhasnutí nenávisti a omylu, a dále soucítění s nevykoupenými, neosvícenými bytostmi. Dalo by se možná říci, že křesťanská nauka o hříchu, tj. o činech a dokonce i o myšlenkách, které by neměl člověk dělat, respektive mít, aby nebyl nešťastný, není příliš daleko od buddhistické snahy vyhnout se příčinám utrpení. Je snad ateistický a filozofický princip buddhismu a zenbuddhismu a nedostatek mystiky v něm příčinou jeho stoupající obliby v západním světě?

Nechci se příliš zabývat otázkou vyřešení a odstranění utrpení. Mám jen zato, že utrpení se zcela odstranit nedá a ani to podle mého názoru nemá tak velký význam. Utrpení spíše zušlechťuje, než ničí. Když mu příliš uniknete, uniknete do jisté míry i životu a sobě. Osvícení je však zcela jistě moc potřebné a nikdy ho není dost. Křesťanství naopak zdůrazňuje utrpení Kristovo a těch, kdo jej chtějí následovat. Drtivá většina svatých, kteří jsou dáváni za vzor, za tento ideál zemřela v hrozných mukách a vždycky nespravedlivě.

Teď mám pocit, že jsem buddhismus vzal příliš zkrátka. Abych to napravil, hned mu přiznám již nastíněné přednosti: nedostatek mystiky, absenci nadpřirozeného, paralelního světa zázraků a neproniknutelných tajemství, pomocí nichž se dá zdůvodnit všechno, co chcete. Dovolil bych si dokonce jistou spekulaci, kterou bych rád vydával za vizi a proroctví; bohužel asi nebudu první. Až se filozofická a střízlivě historická metoda bez mýtizace použjje u křesťanství (tím naprosto nemám na mysli nějaké roubování), ztratí smysl zcela zbytečně zatracovaný a zcela zbytečně velebený ateismus. A všechny veliké myšlenky křesťanství najdou konečně dosud postrádané všeobecné uplatnění. Až ztratí na významu křesťanská mystika (která není hodna zatracení; mystiku si představuju jako báseň - a kdo se odváží  tvrdit, že básně jsou k ničemu?) a až se křesťanství smíří s tím, že odliv svých oveček zastaví prozaickou filozofií a demýtizací, teprve tehdy nastane čas, aby znovu přišel Kristus spasit svět. Sám Ježíš zavrhoval dokazování víry prostřednictvím zázraků.

Tanvaldský farář Michal Podzimek v kázání k nanebevstoupení Ježíše Krista řekl (přibližně): Nebe není někde nahoře, je to stav duše, a peklo taky. Říká, že svědci a interpreti nanebevstoupení se dost podstatně liší v jeho líčení a že to ani není podstatné, protože okolnosti tohoto jevu byly přizpůsobeny tehdejšímu chápání a představám. Důležitá je myšlenka, že Ježíš sedí po pravici Boha otce, což je v podstatě obraz.

Židovská mystika Starého zákona a judaismu měla své opodstatnění hiostorické a má je i v současném světě židovské diaspory. Je tmelem, jímž židovství rozptýlené po planetě drží pohromadě, je pudem sebezáchovy národa vyvoleného. A také je možno říci, že tím, kdo udržuje identitu židovského národa rozptýleného po světě, a kdo brání jeho asimilaci a zániku, je Jahve, židovský Bůh, talmud – tradiční hebrejské učení judaismu a tóra - pět knih Mojžíšových.

Ale v současném gojském světě ztrácí čím dál víc na významu a smyslu mystika i knihy geniálních advokátů jako Kauza Kristus Lee Strobela, Spor o Darwina Philipa E. Johnsona a dalších. Časem nebude třeba dokazovat, že Ježíš vstal z mrtvých, protože on skutečně v jistém smyslu z mrtvých vstal. A že  o sobě sám řekl, že je syn Boží. Jednak nikdo neví, co v evangeliích je původní a co je interpolací (tím, co do nich bylo vloženo později při opisech), a jednak Ježíš skutečně je v jistém smyslu synem Božím. Myšlenka a důkaz C. S. Lewise, že (interpretováno přibližně) pokud by nebyl synem Božím, když to o sobě sám řekl, pak by musel být buď šílenec anebo lhář, což evidentně, nahlíženo z úhlu jeho vskutku geniálních myšlenek, nemohl být, rovněž ztratí jakýkoliv smysl. Vezmem-li v úvahu možnost, že to skutečně řekl, což se nedá vyloučit, nemůžem se tomu příliš divit. Vždyť byl prorokován Starým zákonem a sám bezmezně v Boha věřil. Ani si snad nemohl myslet něco jiného. A v jistém smyslu to byla a je pravda. On o své moci dobře věděl, a proto odolával na poušti po čtyřicet dní pokušení ovládat svět. (Bohužel, jeho náměstci na zemi tomuto pokušení v drtivé většině neodolali.) Jak hluboce lidská a pravdivá je tato pasáž evangelií. Jak hluboce lidské a pravdivé je líčení Jeho utrpení  při ukřižování, když zvolal:“Bože můj, proč jsi mě opustil?“.

Ale stejně jako u Buddhy, není důležité, co ve skutečnosti Ježíš řekl a udělal a co je interpolace. Je velice zavádějcí se o to přít. Důležité je, že to, co v evangeliích zůstalo, odolalo věkům a bylo jimi prověřeno. To, co vevangeliích dnes je, ať legenda či skutečnost, v jistém smyslu všechno platí. Podstatná je myšlenka a smysl, ne forma a dokonce ani ne fakta. Trvat ještě dnes na zázracích a nadpřirozených úkazech je nepochopení. A hlavně, je to zbytečné a omezující. Jestliže zmrtvýchvstání, proměnu vody ve víno, život věčný, satana, anděly, rytířstvo nebeské, legendy ze života svatých, zjevení  a jiné zázraky a úkazy nadpřirozené považuji za atributy tehdejšího myšlení a z dnešního hlediska za obrazy, které je marno hnidopišsky rozebírat, co může a co nemůže být pravda - pak mohu bez problémů přijmout všechny závažné myšlenky Starého a Nového zákona.

Avšak nutno mít na paměti lidskou přirozenost, která tkví v přírodě a našich dávných předcích; a do této přirozenosti patří i mýtus jako součást lidského života, jak říká H. D. Thoreau. Jelikož bychom se neměli distancovat od svých předků, neměli bychom se přliš distancovat od mýtů a od mystiky, jimiž lidé žili s výjimkou posledních pár desítek či stovek let po celou dobu své existence a které jsou původním prostředím lidské zkušenosti a interpretace světa.

Mohu povařovat i Boha samého za obraz a atribut tehdejšího myšlení? Mohu spolu s materialisty tvrdit, že člověk stvořil Boha a nikoliv Bůh člověka? Předně bych chtěl říci, že obraz světa a člověka stvořeného Bohem i obraz vývoje vesmíru od hypotetického velkého třesku přes vznik prvního živého organismu, přes opočlověka, po člověka, to vše jsou jen lidské interpretace, z nichž každá má své přednosti a své nevýhody. Kdo může rozsoudit, která interpretace je správná? A má to vůbec smysl? Není rozumnější vzít z každé interpretace její přednosti? Pan profesor Erazim Kohák velkoryse přijímá evoluci jako součást stvoření. A naopak - snad všichni lidé v Čehách, v jedné z nejateističtějších zemí světa a snad dokonce vůbec nejatestičtější, o vánocích oslavují narození Ježíše Krista a považují je za největší svátek v roce - vzdor čtyřicetileté totální komunistické propagandě. I vyslovení ateisti kupují vánoční stromek, symbolicky se postí u kapra či houbového kuby a malým dětem u nich nosí dárky Ježíšek – ne pohádkové bytosti jako Santa Claus, Weihnachtsmann, Befana apod..

P. Yancey vidí v redukcionismu ztrátu smyslu života. Existuje mnoho materialistů, kteří říkají, že smysl života neexistuje. Myslím, že v tomto bodě lze s Yanceyem souhlasit. Prohlašme klidně rozložení světa na části, přírodní zákony, na pravidla a poučky bez vyššího smyslu za redukcionismus. Ale mám zato, že svět mimo lidskou působnost je mimo tuto diskusi. I když se dá univerzálně namítnout: „A kde je svět mimo lidskou působnost?“. Má nějaký smysl zemětřesení, které zahubí desítky nebo stovky tisíc lidí? Co například zemské otřesy a vlna tsunami, které si vyžádaly 60 tisíc obětí v Lisabonu? „Katastrofa, která postihla Lisabon 1. listopadu 1775, vyvolala bouřlivou diskusi. Skutečnost, že přírodní živly udeřily na katolický svátek Všech svatých a zničily většinu kostelů ve městě, otřásla náboženskou vírou Portugalců.

Nic na světě se neděje náhodou, naznačuje celou svou knihou Náhody a náhodičky vynikající lékařka a zakladatelka hospicového hnutí u nás, Marie Svatošová. Myslím, že tu jde o omyl. Nechtějme hledat - z tohoto pohledu se nabízející - laciné souvislosti o trestu za přehmaty církve. Také se ovšem může vždycky říct, že je to vůle Boží, kterou neznáme, a tajemství, které my nemůžeme pochopit. Přesně takovým tvrzením se dá vylhat ze všeho.

Vždycky mě udiví, jak lidé vědí, co Bůh chce a co nechce, jaký je jeho záměr a plán a jak si počíná. Za všechny uvedu jen větu Armina Gessweina, kterou cituje ve své knize M. Svatošová: „Když se Bůh chystá udělat něco velkého, začne u toho, co je těžké. Když se chystá udělat něco opravdu velkolepého, začne u nemožného“. Patrně je ta věta jen dobromyslnou metaforou pocházející ze svatého nadšení, ale v podstatě je to jen nezměrná drzost a pýcha. Jak si mohou lidé dovolit říkat – Bůh chce toto a nechce tamto?

Je nesmysl hledat v takových katastrofách smysl. A to vzdor biblickým katastrofám, které byly trestem za lidskou zpupnost a život v hříchu. Koneckonců, kdyby to někdo chtěl takto vidět i dnes a zlepšil své chování, nikdo by asi neprotestoval; sotva se s tím však může obrátit na veřejnost, aniž by byl vypískán. Ale asi má smysl budovat záchranný systém a zdokonalovat předvídání seismické aktivity. Studium zákonitostí pohybu zemských desek skutečně není beze smyslu, protože má za cíl prevenci zkázy lidských životů. Kdyby si lidé nemysleli, že “Bez vůle Boží nespadne člověku ani vlas z hlavy“, nemusela katastrofa v Portugalsku otřást náboženskou vírou jeho obyvatel a ze země nemusel být v důsledku toho vyhnán jezuitský řád. Ani nemuselo tolik lidí ztratit víru v německých koncentračních táborech.

P. Yancey pokládá řečnickou otázku takzvaným redukcionistům: Určují si lidé sami morální měřítka? Jsou  zapsána v genech? Jsou závazky lidí vůči sobě navzájem i vůči Zemi určovány jimi samými? Přežívají pouze nejzdatnější? Je člověk a jeho sexuální chování jen nástrojem přežití genů? Jednáme altruisticky z vypočítavosti? Můžeme si na tyto otázky odpovědět bez Boha? P. Yancey říká, že celý náš život znamená konflikt mezi pudy a zábranami, mezi naší padlou přirozeností a Božím obrazem.

Mám zato, že tu dochází ke zmatení pojmů. Člověk je samozřejmě od přírody sobecký, řídí se pudem sebezáchovy jedince, rodu a řekněme i genů, jak se módně říká. Vyhledává to, co je mu příjemné a co mu přináší prospěch. Kdyby těchto pohnutek nebylo, už dávno by neexistoval. Takže to asi nebude padlá lidská přirozenost. Ale to nejsou jediné motivy lidského chování. Ještě tu jsou ony vyšší pohnutky, které vedou k solidaritě, altruismu, vyššímu uspokojení z dávání než z přijímání, k lásce, k onomu Božímu obrazu.

Nefalšovaný altruismus, obětavou lásku, nesobeckost najdeme snadno v rodině; rodiče znají dobře význam sebeobětování, když je jejich dítě vážně nemocné, říká P. Yancey a sám tak naznačuje zcela racionální vysvětlení. Jednají rodiče podle Božího obrazu? I vyslovení sobci, ba i zločinci mohou milovat své děti a přinášet jim jisté oběti, případně uspokojovat jejich potřeby z nakradených peněz. Rodina je přehledný mikrosvět a láska v něm je živočišného původu. I zvířecí matky, někdy i otcové, nasazují svůj život, aby ochránili svá mláďata. Každý klan, ať rodinný či dokonce zločinecký má svá pravidla spočívající na solidaritě, která se neuplatňuje vně klanu. Solidární jsou mafiáni, solidární jsou fotbaloví fandové jednoho klubu, jednoho města, jednoho národa a někteří obzvlášť zabednění jsou schopni poprat se s jinými. Velké národy jsou silně patriotické, i menší národy se dokážou stmelit v případě hromadného neštěstí či napadení. Je patriotismus vyšší pohnutkou? Všichni víme, co dokáže napáchat patriotismus teroristů a všichni víme, jakých obětí jsou lidé schopni v ohrožení národa. Mnohé národy světa dokážou být solidární s jinými, které postihla mimořádná přírodní katastrofa. Kdyby Zemi hrozilo nebezpečí z kosmu, dokázaly by se stmelit všechny národy Země včetně těch, které jsou si dnes nepřáteli.

Co to tedy jsou morální měřítka a kdo je určuje? Podle Starého zákona ta první přinesl Mojžíš Židům a jemu je dal Bůh. Tento Bůh je Bohem Abrahamovým, ale i Bohem všech křesťanů a muslimů. Morální kritéria, i když různé variace na dané téma, mají i hinduisti, buddhisti, Indiáni i Maoři. Svá „morální kritéria“ ale měli i nacisté: dobré bylo to, co prospívalo Německu, jinak se mohlo všechno; nakonec se ukázalo, že to Německu neprospělo a že to byl děsivý omyl. Některá morální měřtka jsou dokonalejší, jiná méně. Židovský mudrc Hillel říká: Co nechceš, aby jiní činili Tobě, nečiň ty jim. To zní velmi rozumně, ale do uskutečnění této myšlenky mají lidé daleko. A Kristus přišel s nárokem daleko nejvyšším: Miluj bližního svého jako sebe sama (i když tento pžadavek je již obsažen v talmudu). Kristovo morální kriterium je univerzální; více říkat netřeba. Jeho myšlenka je, objektivně vzato, jedinou, byť dosud neuskutečněnou a zatím, jak se zdá, neuskutečnitelnou cestou k sebezáchově rodu a druhu. A jak se ukazuje, i k záchově planety Země.

Morální kritérium Kristovo je objektivně tím nejdokonalejším kritériem pro člověka. Ale kolik lidí dokázalo tuto myšlenku svým jednáním naplnit? Je-li Kristova myšlenka tím nejdokonalejším, co kdy bylo řečeno, a je-li jméno dokonalosti Bůh, pak to nutně musí být myšlenka Boží. Řekl-li ji člověk, který ji jediný dokázal uskutečnit, pak musí být v tomto smyslu Synem Božím.

Rád bych shrnul, že Bůh je ideální myšlenka, dokonalost, ideální skutek a hlavně láska. Objektivně nejvyšší lidské kritérium, které je nutno, byť obtížně, poznávat. To, co platí pro všechny lidi bez rozdílu vyznání. A jisto je, že je něco, co platí pro všechny lidi, ať jsou jakéhokoliv vyznání či bez vyznání. Jestli Bůh někomu zjevil své myšlenky nebo jiný na ně přišel sám, není rozhodující, je to jen otázka interpretace. V podstatě to vyjde nastejno. Jestli je oním ideálem a vzorcem lidstva Bůh, který všechno stvořil, Řád, Něco nad námi, Společný duch lidstva, výsledek Evoluce, Přírodních zákonů a Lidských pravidel, rovněž není rozhodující. Rozhodující je tento objektivní, ideální vzorec, zkušenost lidstva. A nikdo na něj nemá monopol, ani žádná církev ani žádný filozof. Lze ho jen hledat a kousek po kousku nalézat.

Otázkou je, jak tento vzorec pojmenovat, jak ho definovat a popsat. Když to udělá filozof a předloží lidstvu jako souhrn myšlenek a pravidel lidského chování, zařadí se jen do dlouhé řady filozofů a jejich děl a číst ho budou převážně jen další filozofové, kteří ho budou pitvat, budou ho rozebírat a oponovat mu. A geniální vzorec zanikne v balastu.

Když to udělá někdo tak, jako to udělal Kristus, když za své učení položí život, když bude označen za Syna Božího, když bude mít následovníky, kteří za jeho učení rovněž položí své životy, když přislíbí život věčný, pak má naději, že jeho učení přetrvá a že se lidé dokonce budou pokoušet o následování. Mystický přístup k racionální myšlence má tu výhodu, že působí na emoce a je tudíž daleko účinnější než jakákoliv filozofická koncepce. Má však současně tu nevýhodu, že je historicky omezen a s prohlubujícím se lidským poznáním stále více ztrácí na účinnosti, až se nakonec stane pouhou rekvizitou. A to je veliká škoda. Proto si myslím, že je nutno hledat kompromis, a ten se přímo nabízí: nic se nemusí ztratit, nic se nemusí popírat. Úplně postačí uznat hlubokou moudrost Starého i Nového zákona a netrvat na dogmatech, zázracích, nadpřirozených jevech, nýbrž je pojmout jako obraz, jako myšlenku. Věřící křesťan může být nadále přesvědčen o tom, že Kristus třetího dne po ukřižování vstal z mrtvých a ateista může mít klidně představu o vzkříšení myšlenky, ne však těla. A nikdo nemusí nikomu dokazovat, jak to tehdy bylo či nebylo.

Křesťan může mít nadále představu o Bohu jako o nejvyšší a dokonalé bytosti, která stvořila a řídí vesmír, Zemi i lidstvo. Ateista si může představovat, že neexistuje Bůh tradičních představ, ale společný duch lidstva, ideální, objektivní a potřebný vzorec lidského chování, jehož je Bůh personifikací. A všichni společně mohou uznávat Starý a Nový zákon; jedni jako projev Boží vůle a druzí jako univerzální lidskou zkušenost, nejmoudřejší báseň a základ vzdělání. Ale to bude ještě trvat.

Znovu bych chtěl připomenout myšlenku P. Yanceye: „Ten, kdo vyhlíží posvátno, pohlíží vzhůru a snaží se vysledovat sluneční paprsky až k jejich zdroji.“ S velikou úctou je nutno zabývat se myšlenkami Starého a Nového zákona. Nikdo a nic nenahradí takovou autoritu, jakou je Bůh, jeho syn Ježíš, Jahve, Alláh a jeho prorok Mohamed. Všechny stánky Boží ukazují vzhůru a lidé potřebují vzhlížet k nekonečné autoritě, protože v sobě ji nemohou najít. Potřebují onen přesah a pohled shora na sebe samé, který nemohou mít sami ze sebe a který jim berou redukcionisté popírající smysl života; ten je naopak nutno hledat. Víra je největší lidskou silou i zbraní. Ježíš říkal těm, které uzdravil z nevyléčitelných chorob: „Víra tvá tě uzdravila“. Přesto musím znovu připomenout svatého Pavla: "A kdybych měl všechnu víru, že bych hory přenášel, kdybych však lásky neměl, ničím bych nebyl". Ale vždyť „Bůh je láska“, praví evangelista Jan, což to nevíte? Pravda, tak mnozí to nevědí a dokonce i tak mnozí, kteří to v kostele poslouchají.

Friedrich Nietsche řekl: “Bůh je mrtev“. Já však - podobně jako v Shakespearově parafrázi volali poddaní krále padnuvšího v bitvě „Král je mrtev, ať žije král!“ - volám : Bůh je mrtev – ať žije Bůh!