Minule jsme odmítli kosmologický princip, protože odporuje všeobecně uznávaným diagramům rozpínání vesmíru. Dnes pojednáme o reliktním záření.
Supernova typu IaDudr
Vesmír není místo, kde se skladuje záření. Pokud nějaký zdroj září pouze krátkou dobu, jako je to třeba u výbuchu supernovy (SN) – asi 40 dní – pak velmi záleží na tom, kde se nachází pozorovatel. Toto světlo se šíří pouze v relativně tenké duté kouli, která se zvětšuje rychlostí světla a má tloušťku cca 40 světelných dní, což je dráha světla za 40 dní, viz obr.1.
Pokud dnes pozoruje pozorovatel P1 výbuch nějaké SN, pak stejný obraz má jedině pozorovatel nacházející se ve stejné vzdálenosti od té SN, tedy P2. Pozorovatel P3 už výbuch nevidí a pozorovatel P4 si bude muset jestě pár miliónů roků počkat, podle toho jak je daleko, než k němu záblesk doletí, viz obr. Jde tedy o to, být ve stejném čase na správném místě a ne kdekoliv, pokud máme pozorovat stejný obraz.
Obdobná situace by mohla nastat i v případě reliktního záření (RZ), které také vznikalo ve velmi krátké době z hlediska kosmologického. Tehdy měl vesmír stáří 380 000 roků a průměr asi 80 Mly ( viz obr.2, to je ta oranžová kulička).
Prof. Jiří Jersák k tomu uvádí:
„ to bylo žhavé vodíkové a heliové plazma s teplotou asi 3000 K, jehož rychlost unášení od místa, kde jsme dnes my, byla něco přes 50 c. Dnes jsou z něj pravděpodobně obyčejné galaxie ve vzdálenosti okolo 46 Gly, unášené od nás „jenom“ rychlostí 3c. Reliktní záření samo mělo při svém vzniku stejnou teplotu jako plazma.“ (1) Dnes má teplotu 2,74 K.
Žhavá hmota normálně září do všech směrů, ale když je unášena časoprostorem rychlostí 50 c, je to podstatně jinak. To znamená, že zpočátku žádné záření nemohlo letět dovnitř té koule, když se rozpínala silně nadsvětelnou rychlostí . Těžko může člun plavat proti proudu, který je 50 krát rychlejší než on.Dovnitř mohlo letět až když byla v < c. Pak se do středu rozpínání začalo zvolna blížit rychlostí w z hlediska pozorovatele P1: w = c – v . My bychom tedy mohli být ten pozorovatel P1, který se dívá zevnitř do koule, která se pro něj stala zdrojem reliktního záření v okamžiku, kdy její rychlost rozpínání se snížila pod rychlost světla. Proto reliktní záření vidíme stejné ve všech směrech, proto musíme být přibližně uprostřed té koule. Zatímco vzdálený pozorovatel P2, který je od nás vzdálen třeba 200 Mly nemůže dnes reliktní záření vidět stejné jako my a se stejnou teplotou, protože to už kolem něho prolétlo před nějakými 200 milióny roky a bylo hodně teplejší. A dnes už patrně žádné reliktní záření nepozoruje, protože to zářilo poměrně krátkou dobu. Nemůže tedy pozorovat stejný obraz vesmíru, jak předpokládá kosmologický princip. Z opačné strany také nemůže vidět totéž co my, protože se nachází od vnitřního povrchu té koule podstatně dále.Ještě hůře na tom bude určitě pozorovatel P3, protože k němu z opačné strany pravděpodobně neletí nic, co by se aspoň trochu podobalo reliktnímu záření.Protože jak již bylo uvedeno výše, vesmír záření neskladuje. A tvrdit, že celý vesmír je dnes prozářen reliktním zářením o teplotě 2,74 K, to může snad jedině kosmologický princip.
Prameny:
( 1 ) http://tpe.physik.rwth-aachen.de/jersak/Clanek-Vesmir.pdf
