Den po skončení parlamentních voleb, jež byly, tak jako všechny předchozí v historii České republiky, opakovaně označovány za „zcela zásadní pro budoucí vývoj naší země“ a den před státním svátkem, jímž si připomeneme založení státního útvaru, který již 74 let neexistuje a na zdejším území byl následně vystřídán dalšími čtyřmi zřízeními, si nemohu odpustit několik obecných poznámek k současné situaci, jakož i dlouhodobým trendům, jež charakterizují posledních 20 let historie našeho státu.
Tak jako v předchozích volbách, i tentokrát se pro mnoho jejich aktérů stalo klíčovým tématem (ne)připuštění komunistů k moci. Novináři se s politiky opět výjimečně shodli na tom, že po těchto volbách skutečně hrozí vstup komunistů do vlády a že tomuto je třeba zabránit. Je až s podivem, jaké emoce v jinak mimořádně homogenní české společnosti vyvolává otázka formálního podílu KSČM na výkonu státní moci.
S čistým svědomím mohu říci, že KSČM bych nikdy nevolil a že se neztotožňuji s žádným bodem jejího programu ani ústně deklarovanými cíli jejích představitelů.
Nicméně nezanedbatelná část mých spoluobčanů evidentně smýšlí jinak. Ve všech dosavadních volbách do Poslanecké sněmovny v historii samostatné České republiky s výjimkou těch v roce 2010 volilo Komunistickou stranu Čech a Moravy více než 600 000 občanů. Kategorické odmítání jakékoliv oficiální spolupráce s komunisty a jejich účasti na výkonu státní moci implicitně znamená upření politického zastoupení jedné sedmnáctině obyvatel této země. Apriorní antikomunismus proto považuji za zcela protichůdný ústavně deklarovanému demokratickému zřízení našeho státu i převažujícímu veřejnému diskursu, který toto zřízení schvaluje.
Praktickým problémem principiálního vyloučení komunistů z formálního podílu na vládě je pak nárůst jejich neformálního vlivu prostřednictvím obsazování méně viditelných či dokonce oficiálně nepolitických funkcí.
Druhou glosu lze považovat za jakési zobecnění té první. Zkusme se prosím oprostit od schematického „barevného“ vnímání politiky a uvědomme si její skutečný obsah. Součástí politiky nepochybně je soupeření idejí. Nicméně jejím obsahem je výkon moci, která ve své čisté podobě znamená ono weberovké „vlastnictví prostředků fyzického násilí na daném území“. Jistě, od doby, kdy monopolizace prostředků násilí dala vznik státům, jak je známe dnes, uplynulo již několik set let. Ovšem ještě před časem o délce pouhého jednoho lidského života bylo soupeření o kontrolu fyzického násilí reálnou náplní každodenní evropské politiky! Od počátků naší civilizace se jednotlivé skupiny účastnící se zmíněného boje zaštiťovaly různými idejemi, jejichž realizace a soupeření byly vnímány jako náplň politiky. V průběhu dlouhodobých změn struktury politické organizace pak výkon idejí ve všedním životě zcela převážil nad výkonem násilí.
Z výše uvedeného bych rád vyvodil dva imperativy. Zaprvé, važme si pacifistického charakteru politické struktury doby, ve které žijeme! Z pohledu osobní bezpečnosti a materiálního blahobytu se žádná generace našich předků neměla lépe. Zadruhé, nezapomínejme na skutečný obsah politiky. Apriorní vyloučení části obyvatel z výkonu státní moci zpravidla vede k radikalizaci společenských štěpení, jež navrací politice její původní náplň. A to si přece nepřejeme.
