Pomineme-li hodnocení Václava Klause na základě jeho dosavadního působení na Hradě, existuje minimálně jeden principielní důvod, proč by právě on měl být zvolen prezidentem.
Prezidentská funkce, v našem systému spíše symbolická, by měla být jakýmsi vyvrcholením dosavadní kariéry ve službách státu. To znamená, že její vykonavatel by měl mít zásadní zásluhy na vybudování systému, na jehož pomyslný vrchol usedne. V historii Československa a České republiky tento požadavek splňovali s dvěma výjimkami všichni prezidenti. O zásluhách T. G. Masaryka a Eduarda Beneše nelze pochybovat. Rovněž komunističtí prezidenti vykonávali své funkce coby významní budovatelé tehdejšího systému. Ony výjimky pak představují Emil Hácha a Ludvík Svoboda. Jejich zvolení bylo výrazem taktického kompromisu mezi jinak znesvářenými stranami. Protektorátní prezident Hácha představoval osobu přijatelnou jak pro nacistické okupanty, tak pro český národ. Na Ludvíku Svobodovi se zase shodli ortodoxní komunisté s představiteli reformního proudu 60. let. Oba tito prezidenti byli spíše slabí, nevýrazní a své funkce vykonávali v intencích jiných osob a stran. Nejen kvůli neschopnosti současné společnosti vygenerovat více silných a výrazných kandidátů tak má Václav Klaus coby jeden z hlavních strůjců polistopadového systému jasnou přednost před Janem Švejnarem. Tento důvod proč volit současného prezidenta ještě více vyvstává vzhledem k nebývalé názorové shodě obou kandidátů. Klausův oponent je totiž právě příkladem kompromisní osoby, na níž se shodnou socialisté se zelenými a lidovci. Zkrátka: nezaujme, neurazí.
