Únor včera, dnes i zítra jako jarní výzva

  Už několik dní je ve vzduchu - aspoň u nás - jaro. Po sněhu ani památky, tráva se začala zelenat, ptáci zpívají, na sromech jsou jehnědy a vzduch prozařují první opravdu teplé paprsky. Je příjemné být zase venku, dívat se na přírodu a radovat se ze slunce. Na mé zahrádce už kvetou sněženky a narcisky se je marně snaží v květu dohnat. Nutí mě to přemýšlet nad rozmary počasí i času. Jasně, je to divný. Měl by být sníh, stromy a rostliny pod bílou peřinou. Ale divných věcí je ještě víc.

  Nevím, jestli si to uvědomujeme, ale je jen pár dní před 25.únorem. Dnem kdy v roce 1948 došlo zastavení rozvoje demokracie v našem státě a k připojení se k sovětskému mocenskému bloku. Na celých 41 let jsme se octli jakoby v jiném, vlastním, světě. Neumím a netroufám si tuto dobu hodnotit. Pamatuji si z ní rohlík za 30 halířů, mléko za 2 Kč / za litr, frontu na banány a pomeranče co jsem chodila stát, i celonoční čekání ve frontě na první barevnou televizi. Pamatuji si, že jsme sice nechodili v uniformách, ale všichni jsme ve škole měli skoro vše stejné - asi nejvíc to bylo viditelné v kombinaci bílých triček, modrých / červených cvičebních trenýrek a bílých cviček. Pamatuji si, že nejkrásnější dovolená byla na Mácháči a že jsem cestovala jen prstem po mapě. Ale stejně tak si vzpomínám na prožitek strachu z jaderné války, na to jak nás ve škole učili používat plynové masky a bránit se v případě napadení, na branná cvičení během vyučování. Vše ale bylo kombinováno s vytvářením obecné jistoty a stability celého systému, ať již dostatkem potravy a zábavy pro všechny "nevybočující" jedince, všeobecnou zaměstnaností všech práce schopných či manifestací našich vojenských sil při různých příležitostech.

  Nyní po 67 letech máme demokracii. A dle mého s ní neumíme zacházet. Nestojíme fronty skoro na nic, tedy až na zápisy do prvních tříd. Máme dostatek potravin různé kvality, z nejrůznějších koutů světa a při jejich koupi jsme limitováni jen cenou. Cestujeme kam chceme a nač nám stačí peníze a víza. Uniformita zcela vymizela a byla nahrazena jinými fenomény - nezaměstnaností, nudou a osamělostí. Ze všeho nejhůř se mi ale chápe ten obecný pocit jistoty a stability, která nenarušují ani cenrurovanými médii pronikající zprávy o tom, že stojíme na pokraji války. Je to jako když se nacházíme v radostném víru tance, zpěvu a zábavy, ačkoli je vše kolem nás v plamenech. Děsí mě to... slepost, neochota vnímat realitu, manipulace s veřejností a základními lidskými hodnotami.

  A tak mi připadá, že se točíme v únorovém kruhu. Kruhu, který proměnil zimu v jaro, demokracii v totalitu, poválečnou nejistotu v pocit bezpečí, jistotu v ohrožení válečným konfiktem. Kruhu, který víc než co jiného připomíná, že po zimě nemusí přijít jaro, protože jaro už tu dávno je. Kruhu, který je velmi křehký a nemá jasné hranice. Přála bych si, abychom únorové události a výzvy dokázali vidět. A to jak ty minulé, současné i budoucí.