Škola jako kamarádka?

   Mám prvňačku a tak nám 1. září do života vneslo plno změn. Do rodiny nám nakráčela škola. Sice byla první tři dny usměvavá, cukrbliky rozhazovala do všech stran a radostně cvrlikala, jak je vše skvělé a že se všechno zdaří. Teď u nás bydlí týden a úsměv, aspoň mě, mizí z tváře. Zjišťuji totiž, že ačkoli se škola zdála jako sladké pokračování dětství, po pár dnech se z ní stává docela solidní uzurpátor. Ona se nám totiž doma pořádně zabydluje - chápu, možná s námi zůstane celých 18 let - ale to nic nemění na tom, že dalšího člena rodiny už jsem opravdu nechtěla.

  Změny přicházejí postupně. Nejdřív v podobě "kupte mi toto či toto" a mým kamarádkám - odpoledním kroužkům - ještě "tuhle drobnost". Někdy jde o drobnosti jako je guma či obal na Živou abecedu, jindy je to již mnohem víc peněz za neviditelné věci jako je třeba příspěvek na SRPŠ. V noci, kdy jsem pro všechny starosti nemohla spát, jsem spočítala, že mě tyto "drobnůstky" vyšli už na 10 500Kč. A zdá se, že to není konečný stav.

  Další změny pak nese každodenní soužití. Škola už nedělá cukrbliky a my taky nejásáme nadšením. Nejhorší je to ráno, když nám školní duch nakráčí do ložnice a burcuje nás do nového dne. Nejradši bychom všichni zalezli pod peřinu, ale ta nám je hned stržena z těla a musíme rychle do koupelny, oblékat se a snídat, jen abychom byli včas na vyučování. Moje prvňačka je z těchto ranních střetů s realitou nešťastná a byla by nejradši, kdyby se od nás škola odstěhovala. Během dne jsou ale se školou velké kamarádky - to asi díky paní učitelce, která na rozdíl od nás školu umí držet ve správných hranicích. Odpoledne se ale rozpoutá nový boj. Místo hraní mé prvňačce škola podsouvá své hry, domácí úkoly. Tedy možná víc mě než jí. Je to dost otravné, a ačkoli se tento čas snažíme co nejrychleji zvládnout, dobrým vztahům to moc nepomáhá. Po odpoledním zápasení s úkoly nás škola na 2-3 hodiny opouští a jde si kafe jinam. Pro nás doma je to nejradostnější část dne, kdy se vše vrátí na dvě tři hodiny do starých kolejí. Bohužel, se soumrakem si škola u nás zase nazuje bačkůrky, a tentokrát nás zahání do postele. Dokonce nám vypíná televizi! Vše zdůvodňuje tím, že ona je teď nejdůležitějším členem rodiny a my jí musíme poslouchat, podřídit se. Když to neuděláme, dostaneme černý puntík.

  Večer, když už moje prvňačka spí, uvědomuji si razanci a netoleranci ze strany školy. Asi bychom měly být kamarádky, ale zatím jsme spíš konkurentky v boji o prvňačku. Tenhle stav se mi nelíbí. Připomíná mi totiž souboj. Zatím jsme sice vždy zvítězili, ale třeba jednou škola porazí nás. A tak hledám hranice, které už paní učitelka našla. Třeba se to do vánoc poddá, zvykneme si, budeme se kamarádit. Nebo aspoň tolerovat a respektovat. A nebo taky ne. Jisté je jen jedno: díky škole už nic nebude takové, jaké bylo dřív a to je dobře.