Kristus král jako odraz lidské křehkosti i velikosti

  Na závěr nedělní bohoslužby jsem se všemi zpívala kánon: "Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus, Kristus vládne všem". Mám ten nápěv velmi ráda, protože je současně vyznáním víry i nadějí. Ale až nyní mi dochází, že je vlastně obrovským paradoxem v odrazu našeho života a světa.

  Když se dívám kolem sebe, celé to vypadá, že Kristus nevítězí, nekraluje a už vůbec nevládne všem. Politická scéna složená z více či méně odmítaných představitelů toužících po moci a penězích; dav házející vejce po prezidentovi; nejasnost pravdy v otázce dění na Ukrajině; lidé umírající rukou rodinných příslušníků... to jsou jen velké střepy zrcadla odrážející naší realitu. V malých střípcích jsou pak jednotlivci trpící samotou, odmítnuti ostatními; nemocní a umírající; děti bez jednoho z rodičů; a pak chudoba mnohých, často spojená s nezaměstnaností nebo pocitem, že nejsem milován. Kladu proto sama sobě otázku, kde v tom všem je Kristus, kterého vyznávám jako Krále. A tak hledám.

  Už od počátku církev hledala odpověď na výzvy reality, tak jako jako já nyní, protože lidské společenství a člověk jako takový nebyl nikdy lepší ani horší (tedy až na jednotlivce v obou skupinách). Hodně si to teď zjednoduším, a vám, čitatelům, se tímto omlouvám.

  V pohledu na člověka v učení katolické církve najdeme jak pojmenování sedmi smrtelných hříchů člověka (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost), stejně jako sedmi cností (pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost). Obě kategorie působí jako extrémy, které v nás mohou navodit pocit černobílého vidění. Tedy buď to jsem pyšný (pýcha je definována jako touha po vyšší atraktivitě a důležitosti než mají ostatní; dá se také vyjádřit jako: nadutost, domýšlivost, vyvýšenost, přehnaná sebeúcta, nerozumná nadřazenost kvůli kráse, bohatství, postavení ve společnosti nebo nadání) nebo pokorný (jde o skromné chování, nesobeckost, respekt, důvěru v očekává; je to pocit, kdy si člověk uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na vyšších požadavcích, která vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí, tj. Boha). Nebo jsem závistivý (závist vzniká tehdy, kdy určitá osoba vášnivě touží po majetku nebo vlastnostech druhé osoby, která může vyústit v poškozování druhé osoby, ke krádeži, nebo k sabotáži), čehož opakem je přejícnost, tedy laskavost, lidskost, obdiv, charita, soucit, přátelství bez předsudku a bez příčiny. Mohli bychom tak pokračovat, cnost x hřích, ale odpověď stejně nedostaneme. Pojmenování lidských slabostí a dokonalosti nestačí. Domnívám se, že vše je skryto v lidských mohutnostech - víře, lásce a naději na jedné straně, a touze po pokračování sebe (sexu), po moci a po bohatství na straně druhé. Černobílé vidění není možné. Vždy se budeme setkávat s lidskými slabostmi - v církevním pojmenování "hříchy", stejně jako se snažit o něco "velkého", dokonalého, úplného - tedy cnosti. Řešení je někde uprostřed, ve vyváženosti obou extrémů.

  Takže jdu o krok dál. Být člověkem, lidství, lidskost stejně jako hřích a cnost vysvětluje realitu pouze částečně. Musím tedy nasměrovat svůj pohled na Ježíše, kterému současně přiznávám titul Kristus. Co vidím? Muže, syn svobodné matky Marie a Boha. Tesaře a učitele. Muže, který byl ukřižován a jehož tělo bylo uloženo do cizího hrobu. V co věřím? Že Ježíš byl Boží syn. Že jeho smrt nebyla koncem a že přinesla spásu a naději každému jednotlivci, tedy i mě. Že ukřižovaný a mrtvý Ježíš je výzvou pro můj život, pro život každého člověka. Výzvou, která přináší naději, žije ve víře a realizuje se v lásce.

  Myslím, že jsem nalezla odpověď. Vždy když miluji - sebe a bližního, když dávám a přijímám, když konám dobro, otvírám prostor Bohu. Tehdy se stává Ježíš, Boží syn, Králem. On, ukřižovaný, je Pánem a Králem nad realitou. Ale realita se odehrává skrze mne a skrze tebe, skrze lidství. Vlastně jsem neobjevila nic nového. V roce 1925 papež Pius XI. ve své encyklice Quas primas vyhlásil slavnost Ježíše Krista Krále jako oficiální svátek, který se poprvé slavil na poslední říjnovou neděli roku 1926. Piux XI. chtěl tímto svátkem zdůraznit, že státní správa nemá podle nauky katolické církve právo rozhodovat o záležitostech, které přísluší Bohu – tj. především v oblasti etiky a důstojnosti člověka. A to nejen proto, že královský titul připisovaný Ježíši Kristu má svůj původ v evangeliích Nového zákona, kde je takto Ježíš na vícero místech představován jako dlouho očekávaný král, mesiáš, je vyjádřením vlády, kterou věřící křesťan přiznává Ježíši Kristu nad svým životem. Lidská křehkost totiž v Ježíši Kristu nalézá svou důstojnost.