Grupa grupě aneb radost z přijetí skupinou... a Babouci

  Máme nové školní zážitky. Na otázku: "Co ve škole?" už nedostávám od dcery odpověď: "Dobrý!", ale dozvídám se stále víc o dění ve třídě i mimo ni. Někdy se vše točí jen kolem psaní či úkolů. Dost často je vyprávění směřováno na děti, paní učitelku a na to, co se ve škole odehrává. Máme tak za sebou kauzu vyšetřování, kdo strčil v šatně spolužáka se zbytky zraku a schodil mu brýle... stejně jako sběr starého papíru a pokus zvítězit v této aktivitě nad "béčkem". Některé dny se ptám sama sebe, jestli se mi současné školství líbí nebo ne, zda by nějaká "alternativa" nebyla lepší. A když je hodně těžko, tak zda mám vůbec šanci něco změnit, udělat jinak. Odpověď pořád hledám a zatím ji nemám. Jak plynou dny, dostávám se do situací, které mění můj náhled. Červenou nití v tom všem je "grupa", či skupina, jak bych asi měla užívat správného českého slova.

  V rámci psychologie jsem se učila o Maslowově hierachii potřeb člověka. Na prvním stupni jsou základní (fyzické) potřeby člověka jako je potrava - spánek - vyměšování atd., nad nimi potřeba jistoty a bezpečí. Na třetím stupni pak stojí potřeba lásky, přijetí a sounáležitosti, která má naplnit všechny psychické potřeby člověka. Těsně nad ní je pak potřeba úcty a respektu. Všichni lidé mají potřebu být respektováni, což zahrnuje i potřebu mít přiměřenou sebe-úctu. Třetí a čtvrtý stupeň lidských potřeb pak ústí do nejvyšší mety lidských potřeb, které jsou obsaženy v touze po seberealizaci a transcendenci. Celá teorie mi připadala vždy velmi jednoduchá, ale až teď přicházím na to, jak hluboké má tento zjednodušný systém své kořeny. On totiž jde od jednotlivce k druhému člověku, pak ke skupině lidí, přes lidstvo jako celek, a to vše nakonec přesahuje. Z potřeby člověka se tak stávají lidské potřeby. U jednotlivců pak tyto lidské potřeby někdy převýší potřeby člověka, a daný jednotlivec je schopný obětovat svůj život pro jiného člověka či pro obecné dobro.

  A tak se zase vracím k titulku. Grupa grupě? Jasně! Je třeba získat vnitřní jistotu, že mě někdo bere vážně, že mě přijímá takovéh jaký jsem, že někam patřím a že si druzí váží když ne mne, tak aspoň mé práce. Tou nejzákladnější skupinou je pro každého člověka je rodina. Jenže ona od určitého věku nestačí. Škola, kroužky, družina, a pracoviště jsou asi ty další nejpřirozenější grupy, jenže málo kdy si je můžeme vybrat. A tak nám přinášejí obvykle nejen naplnění, ale také strasti. Proto si skupiny a společenství svého srdce sami hledáme. Pro někoho přinese radost začlenění do klubu kaktusářů, pro jiného setkávání s dalšími sběrateli modelů aut, pro jiného pak třeba aktivní zapojení do života církve nebo klubu v domově důchodců. Čím dál častěji si takových grup a jejich života všímám. Některých se trošku bojím - třeba extremistických skupin; jiné mi připadají příliš uzavřené a další vtipné a komické.

  V minulém týdnu jsem ale poznala jednu, která mi pořád nejde z mysli. Byly jsme s dcerou na Hobby. Výstaviště zalité sluncem, vystavovatelé kam oko dohlédlo... stejně jsme ale zkončily v Pivovarské zahradě - já u piva, dcera u hranolků. Hráli Babouci. Pivovarská zahrada byla plně obsazená, bez možnosti si sednout. Věkové složení osazenstva v publiku byl od 50 let výše. Nezapadala jsem, a dcerka už byla věkem úplně mimo. Jedna z miniskupinek nás ale "adoptovala" a já se tak stala svědkem "něčeho", co jsem si pojmenovala "Baboučí orgazmus". Oni stařící (omlouvám se na toto pojmenování, ale při pohledu do tváří daných lidiček jsem to tak viděla) při prvních taktech Babouků vstali, šli vytvořit před pódium taneční řadu a celou sérii písní zpívali! V tu chvíli byli tak mladí a šťastní, že jsem jim mohla jen závidět! Ano, propojení grupa (Babouci) grupě (důchodci) byla tak hmatatelná, že se nedala přehlídnout. Potřeba sounáležitosti, přijetí a respektu byla zcela naplněna. Provázela ji jak radost a štěstí (na straně muzikantů, tak posluchačů), stejně jako snaha ji opakovat při další sérii. Čím víc stařící juchali, tím víc a lépe kapela hrála! Odcházela jsem s pocitem, že je vlastně skvělé být starý, a mít čas si jen tak sednout do sluncem zalité výstavní zahrady, poslouchat oblíbenou dechovku a zpívat a tančit, co mi síly stačí. Zbytek přijde jako překvapení.

  Na "baboučí orgasmus" od té doby každý den čekám, když se ptám na to, co bylo ve škole. Třeba se i jednou povede, že komunikace mezi dětmi a školou (zastupovanou jejich učitelkou) se stane stejně radostnou a naplňující. Pak už nebude třeba hledat jiné alternativy.