Irena Duchoňová
- Počet článků 29
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 548x
Seznam rubrik
Irena Duchoňová
Ach jo, kde se to v nás bere?
Mluvila jsem s kamarádem, co kandiduje za jednu z politických stran do voleb. Trochu jsme se dotkli tématických okruhů předvolební kampaně, ale stejně jsme nakonec zkončili u útoku na českobudějovického primátora. Jako budějovičačka pana primátora znám z oficiálních akcí a občas z potkání se ve městě. Nic víc. Je mi líto, že mu ublížili a musela zasahovat policie. Je mi líto, že odpor k některým politikům přerůstá ve verbální i neverbální agresi. Pana Thomy, jakkoli je mi vzdálený, je mi lidsky líto. Nikdo nemá být bit. A tak se ptám: "Kde se to v nás bere? Proč jsme agresivní na druhé i na sebe?"
Irena Duchoňová
Křesťanství - naděje pro dnešek?
Rozečetla jsem novou knihu - Křesťanství a moderní kultura - od M.P.Gallaghera. Autor ji v roce 1990 vydal jako soubor esejů z různých časových údobí. A ačkoli kniha odráží situaci hlavně v Irsku a česky vyšla až v roce 2004, připadá mi pořád aktuální. Témata jako ateismus, povrchní víra nebo lhostejnost se naší společnosti velmi dotýkají.
Irena Duchoňová
Iveta B.
Už týden sleduji kauzu sebevraždy Ivety B., poctivě čtu každý článek, který je publikován. Nejsem ani novinář, ani policista, ani šmírák. Dokonce ani nepatřím mezi obdivovatele zemřelé. Zajímají mě vedlejší tóny a věty této kauzy. A v hlavě mi víří plno otázek, jako: Proč hodně talentovaní lidé umírají vlastní rukou? Proč zrovna smrt na kolejích? Jaký byl vztah mezi Ivetou B. a její matkou a jejím synem? Opravdu se stala obětí domácího násilí a sebevražda byla jedinou možnou cestou jak z něho utéct? Na tyto otázky asi nikdy nedostanu odpověď. Na tu nejdůležitější bych ale odpověď chtěla. Ptám se tedy sebe i vás, čtenářů a blogerů: kde je hranice novinářské etiky u kauz jako je tato?
Irena Duchoňová
Retro
Podle wikipedie je retro obecné označení pro něco minulého, zaniklého, bývalého, může se jednat o označení pro cokoliv zpět v čase. Celý minulý týden jsem si takové "retro" užívala. Jenže ne televizní či hudební, jakkoli mám ráda filmy s Oldřichem Novým a Abbu, ale retro vztahové. Bylo zvláštní se po víc jak pěti letech potkat s kolegy a kamarády, které jsem celou dobu neviděla, a ještě zajímavější setkání pak bylo s bývalým partnerem. Šedivé vlasy a vrásky ve tvářích, bylo asi to nejméně překvapivé. Stáří se přeci nikomu nevyhne a přibývající roky jsou znát na každém. Šok jsem utrpěla spíše při hovorech, které jsme vedli. Zjištění, že tvář se sice mění, ale životní názory, jakkoli se neosvědčili, zůstávají v nitru člověka a blokují ho, mě ohromili. Copak je možné se měnit navenek a uvniř zůstat stejný? Nepoučit se z vlastních omylů a chyb? Zůstávat stále nedospělým jedincem bez odpovědnosti za sebe a sobě svěřené lidi a úkoly? Mé vztahové retro mi ukázalo, že je možné ano i ne. Ale tam, kde vnitřní osobní růst člověka předčil jeho vizuální proměnu, bylo něco navíc. Radost. Pokoj. Sdílení. Ano, takhle bych chtěla stárnou také.
| předchozí | 1 2 | další |
