Každý si ji asi představujeme po svém, já jsem ji ale zahlédla při návštěvě Blackgates Primary School v Leedsu. Najdete ji uprostřed typické řadové zástavby cihlových domků v jedné z okrajových částí druhého největšího města v Anglii. Přízemní budova samozřejmě z cihel stojí uprostřed velkého trávníku a chodí do ní 320 dětí do 11ti let. (Primary school v Británii zahrnuje naši mateřskou školku a první stupeň základní školy). A děti jsou zde opravdu různé. Kromě toho, že do školy chodí děti všech barev pleti (což se bere v GB jako něco naprosto běžného), specializuje se na práci s dětmi tzv. Travellers, tj. anglických kočovníků, kteří sídlí nedaleko v několika táborech plných karavanů, a na práci s dětmi s různým rozsahem tělesného postižení.
Na první pohled byla tahle škola stavěna velmi úsporně a se zcela zřetelnýmo prioritami. O širokých chodbách našich škol si můžete nechat zdát, bílé stěny hýří barvami vystavených prací žáků, každá velká třída má svůj vlastní východ na trávník a záhonek, o kterém si mohou sami žáci rozhodnout, co na něm poroste. Asi nejvíce se mi líbil záhonek s bramborami, které pěstovaly cca sedmileté děti a záhonek plný všech druhů barevných hrachorů, které jim pomáhali sázet rodiče. Při bloumání labyrintem různých místností jsme narazili na na třídu plnou rodičů s těmi nejmenšími, kteří sem chodí na přípravu dětí před nástupem do školy, velkou tělocvičnu, která se dokáže velmi rychle změnit na společenskou místnost, kde se pořádají po večerech akce pro celou místní komunitu. Rodiče sem chodí nejen s dětmi a se školou úzce spolupracují (nejen v rámci našeho obvyklého SRPŠ), ale také na různé kursy, které škola pořádá a využívá tak možnosti přispět do školního rozpočtu.
Třídy jsou velké, plné světla, celé barevné a zařízené velmi účelně. Zejména místnosti, které jsou pro ty nejmenší, jsou rozděleny nízkým barevnými nábytkem na různým účelům sloužící prostory, kde se děti učí vařit, hrají si snad úplně na všechno a hlavně všude vidí na svou práci, kterou zatím odvedly, takže výzdoba jejich místností vlastně záleží pouze na nich. Obrázky zaplňovaly každé volné místečko. Ty, co pěstují brambory, si právě hledaly na internetu, jak z jimi vypěstovaných brambor vyrobit různé druhy bramborových salátů. A většina z nich pobíhá mezi vnitřním a vnějším prostorem, samozřejmě když je hezky, ale asi i když hezky není, protože jsou to prostě děti z ostrova, kde stále prší. Součástí místností jsou i místa pro ty tělesně postižené, se kterými jejich rodiče nebo asistenti v době, kdy ostatní běhají venku, cvičí protahovací a relaxační cviky.
Celou dobu jsem si říkala, dobrá i u nás už začínají takto fungovat školky a základní školy a přemýšlela jsem nad důvodem neuvěřitelně pozitivní energie, která mne zaplavila hned u vchodu. A po chvíli pozorování paní ředitelky Elaine mi to došlo. Dáma středního věku s plavými vlasy, poněkud korpulentnější postavy a zářících modrých očí se totiž pokaždé, když k ní přiběhlo malé dítě s cílem ji pozdravit a dát jí najevo, že ji rádo vidí, okamžitě přestala věnovat nám a dítěti nejen věnovala plnou pozornost, ale ještě ho oslovila jménem. A ono zase spokojeně odběhlo. Nikdo mu totiž neřekl: „Neruš, máme tady hosty“ Když se tato situace opakovala poněkolikáté, zeptali jsme s Elaine, jakto že si pamatuje všechna jména. „Ano, znám je všechny jménem,“ odpověděla zcela samozřejmě,“ na to si dávám velký pozor. A když mi náhodou to jméno vypadne, tak mu prostě řeknu: Hi, Darling.“ Pozdrav Hi Darling nebo Hi Love, za celou dobu použila dvakrát. Ředitelkou Elaine počínaje a každou paní učitelkou nebo asistentkou konče, měl tady každý zcela jasnou prioritu – děti a vztah k nim. Pokud po dětech chcete, aby se k sobě chovaly navzájem hezky, musíte jít příkladem a dávat jim najevo, že jsou pro vás důležité, návštěva ze zahraničí je prostě až na druhém místě.
Pak jsme potkali malou Keiru, postiženou holčičku na elektrickém vozíku, s hlavičkou, která jí padala na stranu a kterou doprovázela její maminka ze speciální toalety. Keira se usmívala na nás všechny a zcela samozřejmě a sebevědomě nás všechny pozdravila. „Hi, Elaine, ráda tě vidím, jak se máš?“ volala. Elaine opět přerušila hovor, sklonila se k ní a chvíli si s ní povídala o tom, jak jí jde matematika. Když Keira odjela, obrátila se k nám a řekla, že zrovna tahle holčička je příkladem toho, jak podobně postižené děti potřebují vzor a energii těch dětí zdravých. Kdyby byla žačkou specializovaného ústavu pro postižené, splňovala by jejich představy, co má ve svém věku a při svém postižení zvládnout, ale tady je vysoce překračuje. Přiznala ale, že mohou každoročně přijímat jen přesně dané procento postižených dětí, aby dosáhli podobných výsledků. Při vyšším procentu by přestal tento efekt fungovat, o čemž se sami přesvědčili.
Cílem jejich školy je vychovávat sebevědomé a tolerantní lidi, kteří ví, že se k sobě navzájem musí chovat hezky a s respektem. Vědomosti jsou také samozřejmě důležité, ale v době, kdy jsme zahlcování informacemi, které stejně nemůžeme plně pojmout, je nejdůležitější právě to, jací z nás budou lidé s dostatečným přehledem o světě. Všechny další informace si najdete na internetu, vztahům, které mají stále větší prioritu, nás musí naučit. Až v téhle škole jsem si uvědomila, jak velmi důležité je kvalitní školství hledící do budoucnosti. Kdo nám tu budoucnost vytvoří? Děti, které právě nyní chodí do školy a je velmi důležité, co si z ní odnesou. Kam vede zaměření pouze na vědomosti a soutěživost, bez ohledu na naše chování, kam vede popření individuality a nedostatek respektu k ostatním, vidíme denně kolem sebe. A nelíbí se nám to. Ale nějak jsme se do této situace dostali. Možná i díky tomu, že jsme stále zvyklí považovat školy za instituce, kam ráno pošleme dítě a očekáváme, že za nás odvedou veškerou práci a stále nejsme zvyklí brát školu jako součást společenství a našeho života.
Ano, i u nás se začínají objevovat první vlaštovky této změny, které se stejně nevyhneme. Ale jsou většinou stále považovány za něco alternativního, jiného, co vyžaduje zvláštní péči a finanční prostředky. Učitelé a hlavně ředitelé jsou zahlcováni agendou a byrokracií a není divu, že nemají dostatek energie na vytváření vztahů. Je před námi dlouhá cesta a já pevně doufám, že z ní nesejdeme a podobné Blackgates Primary School začnou být běžné i u nás. Zapomněla jsem vám říci, že tato škola je skutečně speciální jen tím, že se věnuje dětem kočovníků a rozsahem postižení přijímaných dětí. Jinak ničím jiným v rámci anglických poměrů výjimečná není.
