O dvou sestrách

Žily byly dvě sestry. Obě byly vdané a měly děti. Jejich manželé se živili rukama a vydělávali něco málo nad průměrný plat. A měly bohatého otce, který by pro ně, dle vlastních slov, udělal první poslední. Když se vdala ta starší a povila prvního vnuka, ze samé radosti se nabídl, že jí koupí dům. Její muž se ošíval, ale protože byl z vesnice a ve městském bytě se mu nelíbilo, tak nakonec souhlasil s tím, že koupí za pár set tisíc malý domek na vesnici. Ale trval na tom, že jim tchán zaplatí jen ten dům a on si ho pomalu opraví za své. On totiž svého tchána znal.

Uběhlo několik let. Když na rodinné sešlosti jeho tchán už posté pronášel názory, se kterými jeho zeť zásadně nesouhlasil a do té doby se jako vždycky raději držel zpátky, jen v duchu skřípal zubama, nevydržel to a vybuchl. Jeho tchán se na něj podíval a pravil: „Ty drž hubu a krok, ani na vlastní dům ses nezmohl a musel jsem ti ho koupit já!“ A tchyně se jako vždy přidala svým obvyklým: „Málo jsme vám toho dali?“
Tehdy popadl jejich druhé čerstvě narozené vnouče, podíval se na svou ženu, která se celá červená zvedla,  řekla otci: „Tos teda tati nemusel“ a práskl dveřmi své ojeté fabie. A pak bral všechny možné fušky, přidal k tomu malé dědictví po rodičích a jednoho dne svému tchánovi ty peníze vysázel na stůl se slovy: „Pěkně děkuju, ale tady slušně vracím a už si od vás nevezmeme ani korunu.“ A své ženě řekl, že od této chvíle budou mít jen to, na co si vydělají sami. Jeho žena sice brblala, ale měla ho ráda a v duchu se jí ulevilo, že už nemusí být nikomu za nic vděčná. Dům opravovali pomalu, on se na něm mnohé naučil, nábytek si z valné většiny vyrobil sám a pak ho vyráběl i celé vesnici. Pořídili si slepice, kachny, králíky a ovce, pomalu přikupovali okolní políčka a louky. Když mu kamarád radil, že na ty louky si může vzít dotace, že to tak dělají všichni, mávl rukou. „ Za to papírování mi to nestojí, chci se v klidu vyspat a nepřemýšlet nad tím, že jsem něco vyplnil špatně nebo nenahlásil včas, a pak to budu vracet. A vlastně, proč by mi měl někdo něco dávat za to, že si kosím vlastní louky, abych měl seno pro svá zvířata?“

Když se jeho ženě rozbila pračka a tchán se nabídl, že se třemi dětmi přece nebude prát na valše, takže jí tu pračku koupí, odmítl. Žena s ním nějakou dobu nemluvila a nadávala mu do tvrdohlavých beranů, že si přece můžou vzít na tu pračku aspoň půjčku, co pořád inzerují v televizi, když už nechce peníze od jejích rodičů. „Já nikdy nikomu nic dlužit nebudu!“ zařval. „Jak si od někoho půjčíš, přestaneš být svobodný člověk. Podívej se na souseda, jak dopadl...“ Jejich sousedovi totiž právě dražili dům, který si koupil v době, kdy dobře vydělával, jenže po nějaké době o práci přišel a o tak dobře placenou už nezavadil. Pračku koupili po druhé výplatě a třetí fušce.

Když se vdávala mladší dcera, také nějakou dobu bydleli v bytě. Když se jim narodilo první dítě, tchán se rozhodl koupit jim dům. Hledali ho dlouho, protože ten, co se líbil jim, se zase nelíbil tatínkovi, ten co se líbil tatínkovi, se zase nelíbil jim a realitní makléřka si už začínala říkat, že jí za to ta provize nestojí. Ale nakonec se shodli a koupili starší dům uprostřed vesnice, ve kterém se dalo hned bydlet a potřeboval jen úpravy a opravy, které se dají dělat za chodu domácnosti. Jenže manžel mladší sestry se chtěl nastěhovat do nového a měl velké plány. „Přece nebudu zbytek života dřít na baráku,“ pravil a vydali se do banky.

Jednoho dne se obě sestry sešly nad skleničkou vína.

„Ty, kolik že jste si to vzali tu půjčku? Není to moc? Vždyť tolik stál celý ten dům, ne? To budete splácet dalších 20 let a úplně zbytečně,“ řekla ta starší.

„Prosímtě, já nehodlám žít jako ty, na věčném staveništi,“ rozhlédla se mladší sestra po skromném obydlí své starší sestry. „Dneska má půjčku snad úplně každý, já už jsem se občas i styděla před kamarádkama, že my žádnou půjčku nemáme.“

„Co to povídáš, můj muž říká, že půjčky si má člověk brát, když už to nejde opravdu jinak a v době krize, protože má aspoň jasno, jestli je bude schopný vůbec splácet. A co budete dělat, když zavřou tu továrnu, ve které Tonda pracuje, jak to pak budete splácet?“

„No co, když tak mi pomůžou naši, přece...“

„A co když už nebudou moct, nikdo přece nemládne a otec půjde za chvíli do důchodu...“

„Prosímtě, ty mi snad závidíš, že nám naši něco dali a ten tvůj blázen nic nechce... Tak se nerozčiluj, promiň, tak jsem to nemyslela, nějak bylo, nějak bude...Vidělas tu novou koupelnu, ta je krásná, co?“

„Vždyť ta původní byla skoro nová, proč jste ji museli celou vybourat a tu kuchyň taky?“

„Nám se prostě nelíbila, teď mám všechno tak, jak chci já a basta. Jo, a nemáš nějaký vajíčka? Už mně došly a ty od vás jsou fakt bio.“

„Jasně že mám, ale ty si teď taky můžeš pořídit slepice, nejlepší jsou přece vlastní vejce, mám teď kuřata a můžu ti nějaký dát, až povyrostou.“ Nabídla se starší sestra s radostí, že konečně opustily pole plné rodinných min.

„Prosímtě, slepice! Kdo by se s tím pořád uklízel, akorát mi poserou ten nově vydlážděný dvorek a zničej všechny kytky.“

Aha, takže já posraný dvůr mít můžu..., pomyslila si starší sestra a nevěřícně zakroutila hlavou. Když se večer vrátil její muž, volal na ni hned mezi dveřmi: “Představ si, ten Tonda je úplně na hlavu, on chce vyházet ty krásný starý parkety a ptal se mě, jestli je prý nechci na podpal.“

„A cos mu řekl?“ Zeptala se, i když už znala odpověď předem.

„No co, že si je vezmu, přece. Vyhodíme ten starý koberec z obýváku a dám tam krásný parkety, jsou dubový, představ si, když je obrousím, budou jako nový, víš, jaká to bude krása? Taková škoda, ty vydrží třikrát dýl, než ta jeho plovoucí podlaha, ještě mi je bude jednou závidět. Jo, a taky si stěžoval, jak mu tvůj otec zase do všeho kecá. No, komu není pomoci...“ zastavil se uprostřed dvora a spokojeně se rozhlédl. „Koukám, že ta stodola už začíná zatékat, budu tam muset dát novou střechu. Říkal jsem ti, že vyhazujou i ty starý krásný tašky a dají si na střechu takové ty kovové, co jenom vypadají?“

„No jo,“ mávla rukou a šla zamíchat polévku na plotně. A oknem se dívala na svého muže, jak stále stojí uprostřed dvora, hrdě si prohlíží své království, které si vydřel sám a nikdo mu ho nemůže ani vyčítat ani vzít.

Tahle pohádka, milý čtenáři, nemá ani dobrý ani špatný konec, až budoucnost ukáže, která ze sester měla pravdu...