Zločin se páchá každodenně po celém světě. Jsou různě veliké a různě závažné, což umí posoudit a potrestat soudy. Tedy měly by umět, leckdy je spravedlnost slepá.
Samozřejmě je největší zločin páchaný na lidech, na zvířatech a na přírodě samé. Nevím, kam zařadit zločin na budovách, na budovách, které jsou jedinečné, neopakovatelné a byly nejen účelové, ale i nádherné pro oko.
Jejich postupné chátrání, až do úplného rozpadu je zločinem na budoucích generacích, kterou ochudíme o nejen o historii města, ale i o estetický pohled na město, radost z procházky, radost z objevu. Kolik zločinů bylo napácháno v minulých stoletích na budovách, které zmizely, jak když mávne proutkem, nebo se rozpadly zásluhou…, čí zásluhou? Úředníků, majitelů budov, developerů?
Za všechny příkladem, známá kauza - nádraží Těšnov, jehož budova byla zločinně zbourána. Kolik předešlých a dalších historických a nádherných budov “zařvalo”…
Nádraží Těšnov to mělo hned za sebou, jeden den bylo, druhý den nebylo. O nádraží Vyšehrad se vedou hovory o jeho záchranu od roku 2002. Nádraží Vyšehrad svitla naděje na jeho záchranu několikrát. Naposledy na konci minulého roku.
Zločinec (majitel) čeká, čeká až nádraží umře samo, zločin bude dokonán bez soudu a trestu…, pak na jeho místě vyrostou škatule. Libuško, když jsi prorokovala, že Praha bude krásná a její sláva se dotkne hvězd, tak to už bylo, už se dotkla, teď se Praha unifikuje. Halí se do skla, betonu a pravidelných tvarů.
Sklobetonový realismus bude nazván tento sloh generacemi příštími, jejichž kulturní část při pohledu na staré pohlednice zmizelých, vzácných budov – slohů, bude mít chuť generacím minulým, nafackovat.
