Plíživě, ale je to tu. Kolik přečetla pojednání, že když osamí mužský, tak se nedovede o sebe postarat, chodí s nudlí u nosu, na svetru má stopy několika obědů ze školních jídelen, kam si pro jídlo chodí, doma zakopává přes neumyté nádobí, čučí jen na televizi a hlavně je nerudnej na celý svět, dokonce i na své blízké, kdežto osamělá žena si umí najít prospěšnou činnost, kterou se zaměstná, ať je to pletení, či plkání se stejně postiženými kamarádkami, či cokoliv, neztrácí úsměv a vlídnost a popláče si jenom v noci.
Jak je to možný, když není mužský a až na tu nudli a zbytky jídel na svetru se jim začíná podobat, málem vč. toho zakopávání o neumyté nádobí, ještěže má myčku. Od božího rána mrzoutí, dříve přející, dnes zapšklá osoba, litující se na každém kroku. Uvědomila si, že prožívá nedlouhou cestu do té nejmenší nemovitosti (ano, hrob je nemovitost, byť na cizím – pronajatém pozemku), že se připravuje o radost, o příjemné zážitky, když jen smutní a pláče. Nic se jí nechtělo, uklízet, vařit (to už vůbec ne), tloustne, všechno jí bolí, nejen kolena, ale hlavně duše. Přemýšlela, že by měla nastartovat změnu, jinak bude pro své okolí nesnesitelná.
Čirou náhodou potkala svého dávného spolužáka, který ač byl vdovec, vůbec se zanedbanému vdovci nepodobal. Jelikož byli oba důchodci, nic jim nebránilo odebrat se na kafe ihned, nemuseli pátrat ve svých diářích po volném datu, inu i z toho důvodu, že ani žádný diář neměli.
Nejdříve vyposlechla ona jeho a nestačila se divit a taky trochu závidět jak si umí užívat života. Pravda, měl peníze a byl relativně zdravý a to je velká deviza pro užívání si života, ale hlavně měl energii pro život. Říkal jí, jak byl po smrti ženy zhroucený, ale pak si uvědomil, že nic zpět nepřivolá, ani kdyby probrečel dny i noci, že se jeho bývalý život nikdy vrátit nemůže a jelikož má na vybranou buď jen odchod za svojí milovanou, nebo úplně nový život, vybral si úplně nový život a začal ho uskutečňovat. Ano, dávalo mu to zabrat, ale postupně se mu dařilo nabrat druhý dech. Vyprávěl jí, že se nejdřív přestěhoval, pak o svých nových koníčcích, procházkách a sedánkách s novou kamarádkou, ze které se možná vyklube nová partnerka.
Potom začala ona: Nojo, ale mě nebaví ani čtení, uklízení, nic a přestěhovat se nemám kam...
On: Inu, musíš chtít, knížku si najdi tak zajímavou, že se od ní netrhneš, uklízení si musíš naplánovat a bez odmlouvání svůj plán splnit, když se nemůžeš přestěhovat do jiného místa, alespoň všechno přestěhuj v bytě, hlavně choď mezi lidi.
Ona: To mě nebaví, lidí se bojím, jdou mi na nervy, kamarády nemám, a jak mám stěhovat v bytě, nemám nápady
On: Dej si inzerát, že se seznámíš s podobně postiženou ženou a choďte na procházky, nebo s mužem, i přátelství s mužem může být skvělý...
Ona: Ne, to by mě nebavilo, s mužem ne, budu věrná svému nebožtíkovi a ženský jsou drbny a zákeřný
On: Tak choď do nějakého klubu seniorů, hrají tam různé deskové hry, nebo si pořiď blog a piš, nebo je alespoň čti a nebo komentuj články, zapiš se na Facebook...
Ona: Ne, to by mě nebavilo, chodit mezi penzisty, psát neumím a nikdo by mě nečetl a Facebooku se bojím, ukradne mi tam někdo moji identitu, už to není pro mě...
On: Tak co by tě třeba bavilo? Nějaké ruční práce?
Ona: Ne, mě nebaví nic, jen plakat prýýýč a prýýýč je všecko co mě těšííívalo, teď pláču jak to to děcko...
On: Tak víš co? Jeď do Pr.. do Prachatic, zajdi za město, vejdi do lesa a už tam zůstaň!
