Hned po tom, co lidstvo vynalezlo největší zázrak - kolo, vynalezlo šátek. ***************
Šátek je nejvariabilnější věc, která je součástí lidského oblečení, i jako pomůcka. Také se o něm dá říct, že se dá užívat unisex, jako některé oblečení či parfémy vhodné pro muže i ženy.
Mně šátek nikdy neslušel, ale přesto jsem jej měla několikrát na hlavě, hlavně při onemocnění příušnicemi a podobnými nemocemi, kdy bylo nutné, aby šátek držel obklad a to i na krku, čímž se pak kolem toho krku vázal a stala se z něj tím pádem součást Priessnitzového obkladu. Ani šáteček silonový, jemný a lehký jako dech mi na natupírovaných vlasech moc ke kráse neposloužil, ačkoliv takovým letuškám, kterým přidržoval s vlasy i klobouček, šel vyloženě k duhu.
Moje babička měla šátků několik a měly své určení. Teplé na ty obklady a na krk do kabátu, lehčí do lesa či na pole na sběr klásků pro slepice. Babička nikdy šátek nenosila stylem „na babku“, ale dávala přednost napůl stylu pirátskému, kombinovanému s pouštním. Ten styl se mně moc líbil, tak jsem se jako holka po babičce opičila.
Šátek si oblíbily hlavně starší ženy „z lidu“, bylo to praktické, protože takový šátek se dal složit a strčit do tašky, nebo zase z tašky, když byl potřeba a nic se nepronesl. V různých dobách to bylo různé, protože byly doby zase naopak takové, že šátky byly módním hitem i pro mladé slečny a dokonce i pro pány, kteří však styl „na babku“ nikdy nenosili, pouze ten „na piráta“. Babička na fotu nahoře, já dole s tím míčem :-)
Jedním časem, asi podle sovětské ženy se nosily šátky vázané za uši pod vlasy. Takto jsem vázala šáteček dcerce, když byla malá a nebylo to venku ani na čepičku ani bez čepičky (věčné trauma u malých dětí zjara, v létě a na podzim, v zimě to bylo na čepičku vždycky).
Šátky, ale to bych už řekla, že šátečky se rády vázaly kolem krku, ať již z koketního důvodu hezky na stranu nebo, aby zakrývaly nemladý krk. Tuhle módu jsem neměla (a nemám) moc ráda, protože kluzký šátek klouzal nebo se rozvazoval, zkrátka znervózňoval.
Předváleční kavalíři nosili na krku do svých sněhobílých košil místo kravat šátečky, což jim dodávalo punc elegance. Byl to, zejména neodolatelný představitel milovníka v československého filmu, pan Oldřich Nový nebo pan Raul Schránil.
Ze šátků se kdysi šily šaty, však o tom zpívá i Lešek Semelka (Šaty z šátků), haleny, ze šátku jde udělat podprsenka na opalování, podle velikosti šátku se lze do něj i zahalit, udělat z něj uzlíček na buchty nebo na houby či na přenesení štěněte, zavázat s ním natlučené koleno, mávat s ním na uvítanou či na rozloučenou, skládat na něj básničky, rozprostřít ho na lavičku, aby se při sezení na ni neumazal šat, zavázat oči při hře na slepou bábu, v šátku se nosí i děti, zkrátka kdo si co vymyslí, to šátek umí.
Šátky jsou dokonce i znakem některých "spolků", jako byli pionýři a skauti, taky sloužily kovbojům, pistolníkům na poušti, sedmé kavalérii v Americe, prostě bez šátku už si neumíme představit život.
Dotáhl to tak daleko, že se o něj dokonce vede bitva, zda se smí nosit do školy, viz Muslimky a Francie a teď už i Čechy. Kdysi se do škol nosit mohl, vesnické děvčičky jsou v nich vidět na některých školních fotografiích. Nikdo neřešil, zda je to nebezpečné, v různých školních hodinách...
Myslím si, že šátky za nic nemůžou.
Jaroslav Seifert - Píseň
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí...
