Vyslechla jsem přednášku o vlivu pohybu hladiny serotoninu na lidskou psychiku. Hladina stoupá a klesá podle nějaké chemie v těle a mají na její pohyb vliv vjemy, které působí na člověka, tedy emoce, prožitky.
V mém pojednání nehledejte probůh nějaké pravdy, nebo odbornosti, je to strašně složité, to jen já musím do kdečeho dloubat a ptát se, zkoumat a vůbec.
Vyslechla jsem, že obzvláště staří lidé trpí depresemi, že jim hladina serontoninu klesá i na základě úbytku hormonů, zkrátka co geront, to depresista. Soubor vnějších vlivů, které točí s myslí geronta, není vůbec zanedbatelný a k postižené chemii těla přidává velkou dávku spouštěče deprese. Nejedná se o blbou náladu, se kterou někdy vstáváme, ale je stav mysli na základě chemie v těle.
Vyrovnat se s pocitem stárnutí, se ztrátou partnera, popřípadě dětí, změny bydlení, s nemocemi, se sníženou pohyblivostí, s osamělostí, se ztrátou společenské prestiže apod., to všechno souvisí s hladinu serontoninu v těle. I když se geront snaží se vší tou stařeckou kalamitou vyrovnat, těší se z pohledu na přírodu, sluníčko a zobe čokoládu, hladinu serontoninu prý bez antidepresiv nezvládne. Tato porucha je prý nevratná. Tak a teď co včil?
Nastupuje psychiatr, aby nám gerontům ulehčil život, abychom se radovali třeba i z toho, že jsme ráno vůbec vstali z postele, dodá ty patřičné pilule, po kterých bude život snadnější, přátelštější.
Jsou geronti, kteří si ale šlapou po štěstí a návštěvu specializovaného lékaře odmítají. A tu je jim sdělen pádný důvod pro uposlechnutí rady k jeho návštěvě, že se zlomenou nohou jdete také k lékaři, že se nesnažíte to rozchodit sami, že se kardiak bez pomoci lékaře určitě neuzdraví, nebo alespoň se jeho zdravotní stav nezlepší.
Tak to všechno až pocaď chápu. Jenže, nemůžu si pomoct, ale zrovna tak, jako těhotenství není nemoc, kdy se nám kdejaká hladina kdečeho v těle mění, nebo v pubertě, kdy to s člověkem mává ode zdi ke zdi a tělo vyvádí jak pominuté, tak i stáří je přirozený jev, kdy nám ubývá kde co, jako třeba vlasy, voda v těle a naopak přibývá taky kde co, jako třeba vrásky, sádlo v těle, tak zrovna tak prožíváme i zvýšený citový vjem, jsme daleko více zranitelní, takže se někdy bráníme nepřiměřeně a z toho jsou pak ty věčné problémy mezi starými a mladými.
Taky častěji pláčeme, litujeme se a mnohdy nás nebaví být mezi živými, což je ale strašný nevděk k dětem a přátelům, nakonec i k sobě samému. Ani domácí práce nás nebaví, vč. vaření, a i když se snažíme se s tím novým životem sžít, jde nám to pomalu, kór v té překotné době, která kolem nás pádí a my jí už nestačíme, mnohdy nerozumíme. Tak se na tu dobu zlobíme, myslíme si, že ta naše, za našeho mládí byla mnohem lepší a ta dnešní generace je hrozná…
Naši předci říkali, vyplakej se, to pomůže, čas vše zhojí, zase bude dobře…
Dnes nám říkají, neplač, vezmi pilule a zase bude dobře.
Tak nevím, s psychiatrem, nebo bez psychiatra?
