V první řadě musím říct, že to kolo měl můj strýc Jiřík, který byl velmi pořádný a na své věci velmi opatrný. Jediný, kdo mu některé věci ničil jsem byla já, které je ve své dobrotě půjčoval, po půldenním mručení.
Můj strýc byl velmi hodný mužský, nikdy jsem nepoznala hodnějšího, až na mého muže :-) a dědečka Vladimíra, otce strýce Jiříka. Matně si pamatuji, jak mně Jiřík dal v Mejtě na Vinicích, na betonovém chodníčku, podržet svůj foťák, se kterým zacházel jako se zlatými hodinkami s diamanty a já jsem jej na ten chodníček upustila. Chvilku to vypadalo, že Jiříka opustila veškerá krev v jeho žilách, zbělel-zesinal, ale zuření či nadávky z něj nevyšly. Byla jsem strašný vornát, asi tak pětiletý, pořád mi něco padalo na zem, vylívala jsem různé nápoje apod. .
Tak jak s tím kolem. Jiřík měl své kolo vždy vycíděné, olejničkou namazané, prostě tip ťop, vystrojené předpisově s pumpičkou a dynamem na osvětlení, zadní světlo, zvonek. Jakmile musel někam vyjet, hned po návratu kolo uvedl do původního stavu, tedy toho ošetřeného a vycíděného. Já jsem kolo neměla a strašně jsem po něm toužila. Už nevím, jestli dětská kola v té době nebyla k dostání, nebo na něj nebylo peněz, zkrátka moje touha nebyla naplněna. “Morovala” jsem Jiříka několik dní, aby mi kolo půjčil, že pojedu jen na šlapce, což ho děsilo, aby se kolo nějak nevyosilo, či jednostranně neojel plášť kola, i když jsem tehdy tak moc nevážila. Umručela jsem ho, chudáka, jak jinak – dobračisko, a tak mně někdy to kolo začal půjčovat, byť na krátkou dobu. Šlapala jsem s jednou nohou pod rámem, protože ze sedadla bych na šlapky nedosáhla, takže kolo i já jsme byli nakloněni na jednu stranu a tím pádem bylo hůře řiditelné. Kolo bylo samozřejmě dost těžké, kór na dítě a tak to se mnou někdy pajtlovalo ode zdi ke zdi.
Ano, tušíte správně, jednou to muselo přijít. Po určité době jsem byla tak zdokonalená, že jsem se pouštěla do rychlejších jízd a tak to dopadlo přesně tak, jak to dopadnout muselo. Na rohu ulice při zatáčce podél krásné, kamenné a zelení zarostlé zdi jsem to nezvládla, kolem zdi jsem chvilku jela tak, že plechy skřípaly a můj loket brousil zeď, než jsme se oba svalily. Tedy kolo a já. Došourala jsem se s kolem domů, ze mě lila krev a kolo tak nějak nevypadalo zdravě. Zkrátím to, kolo už mně ani přes svoji dobrotu Jiřík nikdy nepůjčil a tak jsem jen závistivě hleděla na sousedku, slečnu Lilinku, která měla krásné dámské kolo zelené barvy, s barevnou síťkou na zadním kole a na řídítkách s uvázaným červeným šátkem, s bílými puntíky. Hlavně s ním jezdila na plovárnu a proto byla taky hodně opálená. Přísahala jsem si, že až vyrostu, budu mít přesně takové krásné kolo, budu vypadat tak skvěle jako slečna Lilinka, kolem které se točili hoši jak vosy na med…
Kolo jsem si nikdy nekoupila a dostala ho příliš pozdě. Až když mně bylo téměř 60 let a to už jsem byla vyšší váhová kategorie (hodně vyšší) a stále jsem tak nějak přepadala do jízdní dráhy, anžto mě to k té straně nějak táhlo. Kolo bylo lehounké, stříbřitě fialové, s převodovkou zn. Shimano, ale zase – pánské. Moc dlouho jsem si na něm nepojezdila. Někdo, kdo si jej půjčil, ulomil šlapku a nebylo už nikoho, kdo by to zpravil. Taky si představte, že ačkoliv jsem na něm nejezdila na jedné šlapce, ani pod rámem, že byly sjeté pláště k jedné straně a celé kolo nějak vyosené. Hmmmm, záhada:-)
Fotografie vypůjčena ze stránky, zde klik. Kolo je podobné, jako měl náš Jiřík, jen ta pumpička tam chybí a taky taštička na nářadí byla pod sedlem a taky nevidím dynamo.
Psáno pro soukromý blog.
