Milé matky, možná i milí taťkové

Nebojte se, nebudu vám radit, ani vás k čemusi nabádat, jen vám zde chci přednést úvahu k zamyšlení...

Ženy dnes jako tygřice bojují za práva rodit děti téměř kdekoliv, nejvíce však doma. Mnohé z nich upadly do tranzu z obdivu přírodních jevů, takže odmítají léky a nasazují si proti různým neduhům bylinky, aniž by uměly posoudit kdy ještě ano a kdy už ne. Ne, nejsem žádný zastánce farmaceutických kouzelníků, protože i já si uvědomuji, jak je nebezpečné v těhotenství podávání některých léků, ale vždy by to měl být lékař, který to posoudí, protože i bylinky můžou mimo prospívání škodit.

Že je porod doma riskantní záležitost netřeba dodávat, hladký průběh se může zvrtnout ajn cvajn, což se může přihodit i kdekoliv v přírodě (krásné video - porod u řeky, kolující po Facebooku a je na youtube).

Volba různých porodních metod je jako věci předešlé hojně diskutovaná, ale pokud je to na odborných klinikách, prosím, nejsem zastáncem starých metod, i když ne všechny by se měly zahodit. Všechno se vyvíjí i porodnictví a to je dobře.

Takže tímto jsem se dostala k jádru pudla, nebol-li jsem přešla oslí můstek, protože o porodech mé psaní tak úplně není, je o dětech, těch co se narodí.

Po mohutném cinkání klíčů jsme byli odbornou i laickou veřejností přesvědčováni, že nejdůležitější je pro dítě v době do 3 let jeho věku setrvání doma s matkou (tento názor propagoval hlavně pan doktor Švejcar).

V padesátých a šedesátých letech se zastával tento názor:

Zřejmě jedinou knihou, ze které se mohly poučit o péči o dítě maminky, které rodily v padesátých a šedesátých letech, byla kniha Naše dítě od MUDr. Heleny Fugnerové-Klímové.

Můžeme si v ní mimo jiné např. přečíst: „Vím, že to svádí. Pláče-li dítě, pudově se k němu schýlíme, přitiskneme je a houpavým pohybem znovu uspáváme. Překonejte tento pud! Pláč je přirozený dětský projev, ale také dětský cvik! Dítě si rozpíná plíce a sílí hrudní a krční svaly…“ Nebo dokonce: „Jesle mohou víc než rodina a matka, jesle vychovávají děti ke společnému soužití s ostatními dětmi, k lepšímu vývinu těch rysů povahy, které mu budou užitečné – smysl pro kolektivní život, pro druhé děti, samostatnost, kázeň, dobré hygienické návyky. Napravují špatnou výchovu rodiny, odvykají dítě zhýčkanosti, vyběračnosti, vzteku. Každá matka i otec oceňují tuto práci jeslí a neruší ji svým jednáním v těch chvílích, kdy mají dítě u sebe…“

O mnoho let později si na semináři o citové deprivaci přisedla ke stolu mladé psycholožky stará elegantní dáma. Nad polévkou se daly do řeči a mladá psycholožka jadrně pravila: „Bodejť bysme nebyli citově deprivovaná generace, když nás vychovávali podle tý krávy Fugnerový-Klímový.“ Dotyčná stará dáma vstala a s mírnou úklonou pravila: „Dovolte, abych se vám představila. Já jsem doktorka Fugnerová-Klímová a dnes už vím, že jsem byla kráva.“

Můžeme dodat něco jiného než „klobouk dolů, paní doktorko“?

citováno z webu: zde

V poslední době jsou snahy i debaty o zavedení jeslí a více mateřských školek i pro děti do tří let. Prosazují to matky, které jsou na tom finančně bídně, nebo ty, které budují, nebo již vybudovaly kariéru.

A  vyvstávají otázky:

Co je nejlepší pro dítě a jeho vývoj? Bojujete matky, ať už v otázce porodů i jeslí za nejlepší podmínky pro své dítě, nebo pro sebe? Jsou vaše podmínky dobré i pro vaše dítě?

A úplně nakonec:

Skloubit péči a výchovu dítěte s finančními prostředky a kariérou je někdy sakra napínavé, nikdo nic nemůže předepisovat ani prosazovat své vlastní zkušenosti. Je to jen a jen na každé matce, co zvolí... 

děti

1 fotografie

 Já v závorce značí autora fotografie :-)