Vždycky jsem doufala, že to zjišťovat nebudu muset, ale došlo i na to. Pošťáky nepočítám, to má každý pes v popisu práce, zle na ně rafat a honit je po ulici. Podle odborného popisu povahy této rasy bychom ani vůbec nemuseli tuto skutečnost zjišťovat: "Jako rodinný pes je při dnešních životních podmínkách Leonberger příjemný společník, kterého lze bez potíží vzít kamkoliv a který je známý svou výjimečně přátelskou povahou vůči dětem. Není ani bázlivý, ani agresivní. Jako společník je příjemný, poslušný a nebojácný ve všech životních situacích."
A zde popis povahy naší leonbergřice Ely: Bez potíží ji nedostanu k veterináři, bez potíží bych ji určitě nedostala do autobusu, či metra (ani jsme to nezkoušeli). Jako společník je to medvídek mazlínek, když už mě bolí ruka od šimrání za uchem a hlazení, tak si nutí přídavek tak, že mě popožene packou – v praxi to znamená, že mě drápne do nohy. Je tvrdohlavá, ale miluje nás. Někdy jsem si kladla otázku: “Ubránila by nás při nějakém napadení?” Hned jsem si ale odpovídala, že bych to nerada zkoušela. Ale jednou na to dojít muselo.
Byla noc, spíme, spíme a najednou šok, nade mnou dcera Katka a říká:” Vstávej, v bazénu jsou nějaký lidi”!
Byly 3 hodiny ráno, (nebo v noci, zkrátka hodina mezi psem a vlkem), vyskočím, nemůžu najít pantofle, popadnu baterku a bosa v noční košili jdu se stejně oblečenou Katkou, řešit situaci.
Co teď? Na nic nemůžu přijít. Tak alespoň srdnatě otevřu dveře na terasu, rychle rozsvítím baterku a namířím kužel jejího světla na zločince, přesně v duchu kriminálního filmu, kdy poté zločinci zahodí zbraň a pomalu zvednou ruce nad hlavu. Chacha, síla světla je na úrovni světlušky a nikdo si nás samozřejmě nevšímá, natož aby tyčil ruce nad hlavu. Od bazénu to halekalo, v nočním tichu se to dobře rozléhalo. Říkám si: “Tak, bezdomovci už konečně objevili plovárnu bez vstupného.” Přemýšlela jsem, kde tak asi leží leží sekera, či jiné nářadí, jestli tak šikovně, jako jindy, aby měli zločinci po ruce nějakou zbraň. Naštěstí to vypadalo, že jsou bezdomovci poetičtí, tímto mírumilovní, neboť si u krbu zapálili svíčku, kterou tam nechala vnučka and his boys a his gerls.
Konečně se přišourala Ela, seběhla po schodech z terasy na cestičku, bezpečně se zastavila v patřičné vzdálenosti od bazénu, zavyla, asi třikrát zahrozila hrdelním bafáním, usoudila, že by to mohlo pro zastrašení nájezdníků stačit, pak se stočila doleva a hnala domů. Řekla si, že si holky nějak poraděj, ona musí bezpodmínečně chránit jí svěřený majetek v domě.
Osádka bazénu sice zaznamenala, že už není v zahradě sama, ale v hrátkách pokračovala dál, jakoby se nechumelilo a ono se fakt nechumelilo. To tu bosou, nočněkošilatou Katku už namíchlo, popadla zahradní boty, moji baterku s tím blikajícím světýlkem a vydala se k bazénu. Neslyšela jsem, co tam vyjednává, alespoň jsem jí kryla záda. Jak? No, kdyby něco, tak bych popadla do ruky co by mě přišlo pod ruku a uháněla jí na pomoc.
Po krátké chvilce se Katka vrátila a vynadala mi co to mám za blbou baterku, že vůbec neviděla o koho jde, jen si myslí, že jsou to 2 nahatí mladí lidé. Taky kdo jiný by v takové zimě lezl do vody, že. Řekla mi, že jim sdělila, že jestli do minuty nevypadnou, že volá policii. Odpovědí jí prý bylo jen – hmmmmm. Mlaďoši na sebe naházeli oblečení a zmizeli, jakoby tam nikdy nebyli, jen svíčka v krbu plápolala.
A tak jsme zjistili, že Ela je sice hlídací pes, ale jen v bezpečí domova. Ochranu zahrady prý nemá ve smlouvě.
Vzpomínka na léto 2011, když ještě byla Ela živá.
"Pani, vidíte to co já? Jak se ta Jezevčíková nosí ! Na co si hraje? Slyšela jsem, že poslední děti měla s nějakým podvraťákem ..."
text Jiřík Navrátil.
Foto Ely nahoře - archiv autorky,
foto krásných leonbergerů s textem - z internetu.
