Zkouška systému

Každý systém je zaváděný do praxe dle nějaké ideologie a vždy prochází v určitých etapách zkouškovým obdobím. Taková zkouška z politiky, ekonomiky a morálky není na škodu, neboť přesně vymezí slabiny, ve kterých je systém.. 

..napadnutelný a zranitelný.

Demokracie. Pod tímto pojmem si mnoho lidí představí hlavně svobodu. Demokratické zřízení je pro mnoho lidí symbolem neutuchající svobody názorů, myšlení a činů. Nedávno byl v jedné škole průzkum mimo záznam, kde se dětí základní školy jen tak mezi řečí ptali, co si představují pod pojmem demokracie. Většina odpovědí se shodovala a vyznívala v podstatě stejně, že v demokracii si prostě můžu dělat cokoliv. Není to děsivé? Ano, je. Dělat si co chci, jak chci a kdy chci je fajn, ovšem nemohu přitom zapomínat na jedno podstatné základní pravidlo demokracie. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Takže si nemohu dělat co chci, jak chci a kde chci, nejsem na planetě totiž sám. V demokracii chtějí žít prakticky všichni, ovšem jen menšina ze všech těch lidí složí závěrečné zkoušky na výbornou.

21. století se vyznačuje zcela zásadním jevem a tím je multikulturalismus. Tento jev je zatím v historii lidstva novinkou, neboť je v měřítku tak masovém, že tohle ještě svět předtím neviděl. Však se sociální inženýři snažili, aby nezklamali v zadání úkolu. Mnoho příznivců tohoto jevu se dalo nachytat na slabinu systému a totiž, že v pohodlí svých domovů, s neznalostí jádra problému, kolíbáni demokratickým sametovým hlasem pseudohumanistů, genderovců a jiných „světoborců“ snili o lásce, pravdě a celosvětové hebké náruči, která kolíbá v jednom objetí všechna náboženství, mentality a kultury při stejné ukolébavce. Po tomhle drogovém dýchánku ovšem začaly časem přicházet první tvrdé zkušenosti trpkého vystřízlivění, nesouladu, nesourodosti a naprosto odlišného vnímání demokracie, která zaručovala, že se všichni spojí v jedno tělo a jednoho ducha, když si budou navzájem respektovat své všemožné odlišnosti a žít spolu svorně na jednom dvorku jako bratr a sestra. Všichni se přiblble na začátku uculovali, ta droga jim chutnala, byla prošpikovaná vším, o čem se dříve nikomu ani nesnilo počínaje genderismem, všudypřítomnou politickou korektností, sociálním inženýrstvím, degradací skutečných autorit, kvalitních vojáků i ostatních národních bezpečnostních složek a promícháním všech národů se všemi v rámci společenství hrůzných, pardon různých. Demokracie přece nepotřebuje autority, vojáky a bezpečnostní složky, zvláště když se pod jejím pláštěm už dávno tvoří úplně jiné pohlaví systému. Nepotřebuje ani národy, ani rozdílná náboženství, k čemu vůbec nějaká identita, či společná řeč a mentalita, když mají lidi sami problém kolikrát ve své hlavě rozpoznat základní prvek, zda jsou vůbec muž či žena? V demokracii jsou všichni pod stejnou drogou lásky a pravdy, nemůže přece dojít k selhání, vláda lidu si přece volí své zástupce, však jich má ve sněmovnách, parlamentech, v zastupitelstvích pěknou hromadu. Tisíce a tisíce politiků v demokracii, tak proč to nefunguje, ptají se mnozí?

Zatím poslední médii propíranou hnusárnou multikulturní genderdemokracie byla silvestrovská noc 2015 v Kolíně nad Rýnem a dalších městech Německa. Multikulturní nevládní genderdemokratická společnost se stala primitivní džunglí v pravém slova smyslu a tato událost, která zase šokovala svět (mě nešokovala, dalo se to předvídat), byla jasnou zkouškou systému. Systému, který má více slabin než si kdo umí vůbec představit. Nebudu pitvat, zda jsou tyto slabiny záměrně vystavovány a manipulovány tak, aby na ně bylo cíleno promyšlenou strategií za účelem vyprovokovat jisté národy k nějaké protiakci a tím spustit (nejen) občanské války a jiné očekávané „roztomilosti“. Prokazatelně systém totálně selhal a tentokrát bylo více než kdy jindy znatelné, že útok na občany, hlavně na ženy, byl organizovaný, cílený a dobře předem naplánovaný. Útoky tolika stovek imigrantů na ženy v ulicích při oslavách Nového roku byly ve stejnou dobu, byly koordinované, udály se na více místech a nasazené ozbrojené národní složky vlastně ani nemohly být pány situace. Pokud vám ve městě začne vlna násilí a trestných činů v takovém počtu násilníků, který převyšuje počtem a nasazením ozbrojené složky národní policie, jste namydlení a váš systém selhal ve všech bodech. Hej, prevence, říká to někomu něco? V multikulti ovšem není prevence, tam je hlavně potence, že? Tak si říkám k čemu potence, když bude probíhat spíše depopulace.

Změnit demografické složení národa a to tak, že už nikdy nebude společenstvím lidí stejné barvy pleti, náboženství, hodnot, jazyka, kultury a mentality je zřejmě (nejen) pro Německo prioritou číslo jedna. Nabízí se však otázka, proč Němci páchají dobrovolně tuto sebevražednou misi. Že by pořád ještě pokání kvůli Hitlerovi? Kdepak. Tohle má jiný důvod, jiného kazatele a odlišného programátora.

A propo, viděli jste němý film Metropolis z roku 1927 (Fritz Lang)? Pusťte si ho.

                                                                       -ed-