Blesk vydal takovou malou brožuru, ve které čtenářům nabízí informace o tom, jak to bylo v roce 1968 v naší vlasti, tehdy zvané ČSSR. Ruské tanky a zmatení lidé, prý horor. Proč vlastně přijely ruské tanky?
A tak jsem se rozhodla, že nabídnu čtenářům také informace o roku 1968, z jiného úhlu pohledu, než Blesk. Abyste pořád nečetli to samé, to člověka za chvíli unaví..
Hlavní úder proti ČSSR byl stanoven na rok 1968. NATO se přitom nevzdalo ani možnosti expanze v NDR, Polské lidové republice a dalším socialistickým státům Evropy. Časopis U.S. News poukazoval na to, že dostanou-li se k moci v Československu protisocialistické síly, stane se tato země cituji „koridorem, kterým by vojska Západu mohla pochodovat přímo až na ruskou hranici..“ Tajné služby připravovaly půdu pro „nepřímou“ či vojenskou agresi, která by měla vytrhnout jednotlivé státy ze socialistického společenství. Praha se měla stát centrem strategie a politiky rozbíjení ostatních socialistických států Evropy. A tak na počátku roku 1968 zařadila vláda Strausse a Kiesingera ve shodě s USA operační plán pro „vzorový případ ČSSR“ do svého programu jako bod číslo jedna. Byly stanoveny cíle jasné strategie a vycházelo se ze dvou úvah. Za prvé ze zvláštní vojensko-geografické situace a tím i strategického postavení ČSSR jako jihozápadní přední stráže socialistického společenství států v Evropě a za druhé z řady subjektivních faktorů.
V květnu roku 1967 vyšlo v západoněmeckém listě „Spandauer Volksblatt“ toto: „Z úředních spisů je známo, že američtí agenti ve Spolkové republice Německo verbují západoněmecké občany ke špiclování a špionážní činnosti. Skoro vždy, když byli na Východě zatčeni západoněmečtí rekreanti či studenti, zjistilo se, že dostávali příkazy od německé tajné služby. Západoněmecké úřady to vědí, ale jsou příliš zdvořilé a viníky nejmenují..“ Podle hamburského „Sternu“ bylo v roce 1967 v západním Německu hledáno 171 vrahů, 68 vrahů a pachatelů hledaných za zabití nebylo nikdy dopadeno. „Celkem hledá kriminální policie v západním Německu 60 tisíc pachatelů trestných činů, jejichž jména jsou známá a na které byl vydán soudní zatykač. Kriminalita vzrostla v bonnském státě v letech 1957-1967 třikrát rychleji než počet obyvatelstva..“ Západoněmecký odborový svaz police vydal počátkem listopadu 1967 tzv. Černou knihu – Kapitulace před zločinem. Konstatuje se v ní, že v roce 1966 odhalila policie v NSR dva miliony zločinů, přitom má kriminální policie jen 15 tisíc příslušníků. Západoněmecká kriminální police pátrala v roce 1967 po přibližně 100 tisících zločinců, ve většině případů bez úspěchu. V roce 1968 se přibližně každý třicátý občan stal obětí kriminality.
Další zajímavou informací je, že tzv. zahraniční svazy organizace ukrajinských nacionalistů – krycí označení K3 jsou přímo příslušné pro podvratné, špionážní a sabotážní akce proti SSSR. Tato bojová Organizace ukrajinských nacionalistů je od dvacátých let používána k boji proti Rusku. Bývalá zkratka těchto bojovníků je OUN a měla sídlo v Mnichově. Byla přímo řízena a financována organizací BND. BND disponovala i v Rakousku speciální skupinou ukrajinských nacionalistů v Salcburku, kteří měli za úkol neustále monitorovat rakousko-československou hranici a zabezpečovat pašování agentů přes hranici. Pařížský list „Le nouvel Observateur“ napsal: Této organizaci (Gehlenovi hoši pozn. -ed-) se podařilo uchytit v celém světě, zejména v arabských zemích. Většinu agentů na Blízkém východě tvoří bývalí nacisté, kteří si vybudovali kontakty za války, kdy ve jménu třetí říše vychvalovali boj proti britskému imperialismu..“ Brémský list „Weser kurier“ dne 7. října 1968 napsal: „Spolková zpravodajská služba se snaží naverbovat studenty a vědecké pracovníky německých škol a použít je v zahraničí pro špionáž. Platí to zejména o mladých lidech vysílaných do vývojových zemí. Podrobnosti o tom pronikly na veřejnost včera z kruhů Univerzity Christiana Albrechta v Kielu. Řadu jmen však nemůžeme uveřejnit, protože činnost BND je chráněna zákonem pro ochranu tajemství. Z vývojových zemí jsou žádoucí informace o odborech, církvích a družstevnictví..“
Západoněmecko-americký „operační plán“ proti ČSSR vycházel z modelu a strategie expanze a z prvků její struktury. Počítal s několika fázemi, jejichž části se překrývaly, ve kterých měly důležitou roli systémy tajné služby obou zemí. Pod krycím jménem „Zefír“, to znamená mírný jihozápadní vítr, byl potom tento plán na jaře roku 1968 schválen vedoucím štábem jako tajný „zvláštní program“ postupu proti ČSSR. ČSSR měla být postupně vytrhávána ze socialistického prostředí a začleněna do imperialistické mocenské sféry a do kapitalistického hospodářského systému. Šlo o komplexní podvratnou činnost a organizovanou špionáž v ČSSR. Mělo dojít k očekávanému tzv. „procesu eroze“. „Operační plán Zefír“ přesně určoval jakých „podprahových“ metod se má proti ČSSR užít. Dále bylo stanoveno, že jednotky bundeswehru a 7. armády USA mají být pod intervencemi NATO soustředěny hlavně v prostoru jižního Německa. Strategie a taktika jak pro nenásilné povstání“ tak pro „skrytou válku na jejichž konci mělo dojít k rychlému bleskovému přepadení ČSSR, byly vypracovány a schváleny. Hromadné sdělovací prostředky byly nejdůležitějším řídícím mechanismem rozdmýchávání kontrarevoluce a k tomu mělo být psychologické vedení války uvnitř země zabezpečováno promyšleným „ekonomickým sváděním. Ideologická diverze a ekonomické svádění měly probíhat souběžně. „Daily World“ v roce 1968 napsal: „Československo je objektem amerických špionů už dlouhou dobu..“
Hlavní směry náporu špionáže a podvratné činnosti CIA a BND v přípravné fázi proti ČSSR byly minimálně čtyři. Ovšem jako první fáze byla infiltrace hromadných sdělovacích prostředků a jejich synchronizace s „Radio Free Europe“, s „Deutsche Welle“, kolínským „Deutschlandfunkem“, bavorským rozhlasem a dalšími orgány psychologického vedení války, které od šedesátých let systematicky podrývaly socialistické zřízení. Infiltrace stranického a státního aparátu. Ideologická infiltrace přes televizi a rozhlas se měla postarat o zdárný průběh udávaného tónu v médiích. Dále podporování protisocialistických organizací a klubů. Nejznámějším byl „Klub 231“, založený 31. března 1968. Měl styky s československými organizacemi emigrantů v západním Německu a v USA a měl tam i své pobočky. Podobnou úlohu jako Klub 231 měl i „Klub angažovaných nestraníků“, který čítal přibližně 50 tisíc členů a v jehož vedení byl Ivan Sviták. Souběžně s budováním páté kolony v ČSSR probíhaly speciální přípravné práce tajné služby pro invazi a pro nástup vojsk NATO na hranicích ČSSR. Chápu, že pátá kolona musela být silně v šoku, když se místo amerických tanků objevily tanky ruské, dodnes to těm Rusům nemůže zapomenout. A tak musela pátá kolona čekat až do roku 1989 na sametovou revoluci. To naštve..
-ed-
