Každý umělec je svým způsobem jakýmsi „zaznamenávacím zařízením“. Jestli nám ostatním jeho záznam něco oznámí nebo neoznámí, to už není jeho starost.
Vrabec nebo slavík se také nestarají o naše mínění. Dělají co mohou, aby získali souhlas jiného vrabce nebo slavíka. Smutné je, pokud se slavík ocitne mezi vrabci anebo naopak.
Pokud bychom byli schopni jakékoliv umění uchopit a stlačit do vlastních představ, mohli bychom o umění říci, že je univerzální. Pokud ovšem řekneme, že umění je univerzální, nevyhneme se nebezpečí, že se budeme domnívat, že umění (básně, tanec, hudba, malířství, sochařství atd.) je jakási univerzální řeč, které rozumí naprosto každý člověk všude na celém světě. To ovšem vůbec není pravda. Pokud pro mne je nejúžasnější formou hudby koncert pro lesní roh č. 3 Es dur (Mozart), pro jiného to může být jen nepříjemná směsice tónů, které mu rvou uši či ho rozčilují už v podstatě jen tím, že vážná hudba je pro něho prostě nesnesitelná a nicneříkající. Pokud mě bude oslovovat spisovatelské umění Cooka nebo Kinga anebo básnické umění Erbena, neznamená to, že ostatní budou stejně nadšení. Obrazy Jaroslava Věšína pro mne budou uměleckým skvostem a pro jiné mohou být kýčem a budou se rozplývat nad obrazy úplně jiného malíře.
Vzpomeňme například, jak kdysi americká veřejnost šílela opovržením, když v jednom New Yorském muzeu vystavili díla, tenkrát nebezpečného vyvrhele a uměleckého zločince jak ho nazývali, Vincenta van Gogha. S podobnými útoky nesouhlasu a opovržení se setkával i Richard Wagner, jehož skladby byly na koncertním pódiu doslova vypískány. Kdybychom měli sestavit seznam umělců, kteří ve své době působení se setkali s nepochopením, opovržením či dokonce třeli bídu s nouzí, tento seznam by byl překvapivě dlouhý. A přesto jejich díla přežila generace a peněžní částky za originály se pohybují ve vysokých číslech.
V dnešní době je moderní dělat davové umění. A to, co je moderní, je přece správné. Dali jsme davům rovnost, volnost a svobodu, tudíž jim dáme teď i umění. Umění, které bude tak ploché a šedé, jako jsou ploché a šedé jejich životy. Slovo génius zevšednělo. Je v té samé šedi jako vše ostatní. Dnes mluvíme o géniech v řádech tisíců a dříve bychom je počítali na prstech ruky. Slovo génius ztratilo mnoho ze svého dřívějšího významu a není to tím, že by snad svět byl génii prošpikován. Naši kritici dnes označují jako geniální skoro všechno, co je jen trochu obstojné, jako třeba zahrání Mozartovy sonáty na hudebním večírku anebo plytké dílo rádoby spisovatele splácané ze všech možných pocitů, označované jako bestseller a jako bestseller se navíc tvářící.
V umění se rovněž uhnízdila jistá vulgárnost, lascivnost, vše korunováno neumětelstvím a prostoduchostí. Dnešní umění mně něčím evokuje průměrnou gotickou katedrálu, která se podobá obrovskému zvířeti. Když se totiž něco stalo kostře, zhroutila se celá stavba. Většina gotických staveb nebyla nikdy dokončena, buď chyběly peníze anebo se vyčerpalo ono nadšení a některé gotické stavby byly dokončeny až dávno po té, co gotice čas odtikal její slávu. Gotické stavby musely být častěji opravovány než jakékoliv jiné stavby. Nemohu gotice upřít to, že díky vývoji gotického slohu zažíval boom sklářský průmysl, neboť barevná okna v gotických stavbách jsou jakousi zářivou „duší“ jinak chladných a neosobních staveb. Malíř tam neměl mnoho prostoru tak, jako v jiných stavbách, ovšem řezbáři, kameníci a skláři, kteří pracovali v gotických katedrálách, jim vdýchli víc, než jim mohlo vdechnout například náboženství. Snad právě toto umění vštípilo Evropanům mezinárodní cítění. A byla to právě gotika, která dala světu onu šedou. Na šedé barvě není vidět tolik špína a proto to byla barva chudých a nejchudších tříd. Lidé byli spokojeni, gotika uspokojovala jejich estetické potřeby svou prostou a přímou linií románského slohu téměř po osm století. A pak přišly nové generace s novými ideály i myšlenkami. Začaly uvažovat, proč se vlastně vůbec kdy gotické stavby stavěly.
Můžeme spekulovat o tom, že nové generace budou podobně dumat, proč umění naší doby vůbec vzniklo a k čemu vlastně bylo. Pokud vás pořád uklidňuje fakt, že jste z hlediska civilizovanosti i umění vyšší článek, tak to vás zklamu. Evoluce nutně neznamená, že vyšší článek ostatní vždy přežije. Vyšší civilizace bývají často vyhlazeny svými nižšími, primitivnějšími sousedy. Ti jsou sice mnohem méně civilizovaní, ovšem z hlediska bojeschopnosti vždy nejlépe připraveni na válku. Dějiny o tom mluví jasnými fakty. Jediné, co přežije vyšší civilizaci je její umění a kultura. A to pouze v případě, že budou schopny přežít.
-ed-
