Položme si nejprve zásadní otázku: „Je možno ovládnout naší svobodnou vůli tak, aniž bychom si toho všimli?“
Ideologie je jedna věc, ovšem vštípit ji masově svobodným vůlím tak, aby ji přijaly za svou, je věc druhá. Mluvené slovo má sílu v každé době. To už věděl Ježíš a po něm všichni řečníci, které v historii najdeme. Moc mluveného slova ještě nikdo ničím nepřekonal, dokonce ani vyspělá technologie nemůže překonat mluvené slovo. Lidé se dají vždy strhnout více slovem, než rozumem.
Pokud se zamyslíme nad tím, jaký typ může ovládnout svobodnou vůli, vychází nám, že nacističtí vůdci nebyli zvláštní osobnosti, které se rodí jednou za tisíc let. Vždyť takové silné, dominující, egocentrické a útočné osobnosti, jako byl např. Goring, nejsou nijak vzácné, jen se liší od zbytku populace naprostou absencí svědomí. Neurotická individua, jako byl například Adolf Hitler, který trpěl obsesivními a hysterickými potížemi, najdeme také všude. Bezohlední, bystří a obratní řečníci, jako byl Goebbels taky nejsou výjimkou. Slizké a agresivní korporátníky jako byl Ribbentrop, či politické štváče jako byli Ley či Streicher, o ty taky není nikde nouze. Po celém světe takových mužů najdete nespočítaně. A dokonce i výrok: „V Americe je dnes dvojí problém, je zde nejen intelektuální židovská menšina, nýbrž jsou zde i negerské obrovské masy lidské síly. Jestliže se ty dvě menšiny spojí, dojde k revoluci a nordická skupina bude přemožena.“, který Rosenberg v čase své největší slávy používal, můžeme v různých obměnách slyšet i dnes. Tytéž myšlenky, různě kamuflované a překrývané, můžeme nalézt i dnes v médiích.
Ashley Montague se ve své knize s názvem „Nejnebezpečnější mýtus člověka:rasová pověra“ zabývá rasovým problémem vcelku poutavě a inteligentně. Je zde i kapitola o rase a krvi, kde se autor zabývá tím, jak zhoubně a masově je přijímána pověra o rozdílnosti krve a hlavně, jak je systematicky využíván tento mýtus pro politické účely. Demokracie obsahuje jeden jev, který nemá žádné jiné zřízení. Každý může psát a mluvit co chce, jde o svobodu projevu. A právě z této svobody projevu vzešel i Hitler, neboť i on byl řádně zvolen v demokratickém systému demokratickými volbami, a tento systém pomáhali zřizovat Američané. A přesně tak, jak funguje apatie a nezájem demokratických stran v USA, přesně tak fungovala tenkrát v Německu.
Úspěch Hitlera nebyl jen v propagandě, která samozřejmě hrála stěžejní úlohu. Při sledování metod, jakými si Hitler dosáhl takového úspěchu je i to, že se nejdříve zmocnil malé oblasti a udělal z ní pevně totalitářskou baštu. Ze svého centra v Bavorsku pak rozšířil svou nadvládu po celém Německu. Hitler začal systematicky používat systém metod už od ledna 1933 a to mělo rozhodující vliv pro jeho cestu k moci. Hitler si vybral jako zkušební baštu nejmenší německý stát Lippe-Detmold. Nejlepší z jeho řečníků a agitátorů zaplavili toto místo. Hitler mluvil třeba třikrát i čtyřikrát denně i v nejmenších zapadlých vesničkách a třeba jen pro hloučky padesáti lidí. Totéž dělali ostatní a lidé byli strženi a svou pozornost věnovali slibům, které se sypaly jak dukáty z oslíka otřes se. Útoky na emoce, které řečníci už bravurně zvládali, byly dalšími skvělými tahy. Obyvatelé byli nadšeni a nacisté tenkrát zaznamenali naprosto obrovitánské vítězství. Po tomto vítězství nastoupil nejlepší mistr tehdejší propagandy, velmi bystrý muž, Goebbels. Tiskem letěly zprávy ve stylu, že výsledek demokratických voleb je příznačný důkaz svobodné vůle celého národa. A na vládu to zapůsobilo, tudíž von Papen zesílil tlak na nejvyšších místech a tehdejší kancléř podal demisi. Hitler byl bez problému jmenován kancléřem Říše 30. ledna 1933.
Můžeme namítnout, že přece není možné, aby se v demokracii dostal k moci diktátor. V demokracii ho přece brzy odhalíme, my občané, anebo by ho bylo možno porazit ve volbách podle zákona a demokraticky. A přece nám historie neustále předkládá důkazy, že i malá menšina, zasahující jako velmi aktivní skupina s propracovanou ideologií a propagandou, může získávat a klidně získá vítězství ve volbách. Tyto volby pak rozhodnou o osudu letargické, apatické a nehlasující většiny. Pro nás z toho plyne, že my přece nemáme ani vůdce, ani základní představy a ideologie, takže vlastně je budoucí vůdcové ani nemohou využít. A to je právě veliký omyl demokraticky smýšlejících lidí. Jak jsem už předeslala i v předchozím ději, Hitler začínal v hnutí se šesti muži. Na začátku jich bylo sedm. Sedm mužů, které neznal svět a kteří posléze svět obrátili vzhůru nohama a vepsali se do dějin celého světa nesmazatelně. 80 milionů svobodných vůlí, které by pro ně i dýchaly.
-ed-
