Jak jsem se byla potrestat

Vy se netrestáte? Tak to děláte velkou chybu. Člověk by se měl potrestat alespoň jednou měsíčně povinně. 

Ten den byl vůbec celej na draka. Začalo to hned ráno. Netekla teplá voda. Že bych si nevšimla vývěsky? Anebo ji někdo strhl, znáte to, v anonymním panelovém domě si každý dělá, co chce, hlavně když to někoho naštve. Když jsem dobíhala tramvaj, byla jsem přesvědčená, že jí stihnu. Tedy o dobíhání vlastně nemůže být řeč. Na podpatcích se špatně dobíhá, to si určitě dokážete představit, není nad pořádné bytelné tenisky. No, co myslíte? Zavřel mi před nosem. Měla jsem sto chutí zvednout prostředníček a ukázat řidiči, co si o něm doopravdy myslím, ovšem dáma takové věci nedělá, takže jsem si to jen pomyslela, a o to více to ve mně vřelo. Asi jsem nebyla dost sexy, či řidič tramvaje vyhlásil všem ženám toho dne tichou válku? Aby toho nebylo málo stačil mě ještě pokropit svou přízní čistící vůz, který se pomalu sunul probouzející se ulicí. Skvělé, aspoň se mně budou lesknout o to víc boty. Do práce jsem to stihla načas, takže tip ťop. Zrovna ten den probíhaly různé revize a zkoušky, do toho hafo telefonátů od klientů, prostě pořád bylo co dělat, takže když mi v poledne kolega řekl, jestli nechci přinést něco k snědku, byla jsem mu docela vděčná a nadiktovala mu rovnou skoro celý nákup. Ještěže je to flegmatik a hned tak ho nic nerozhází. Odpoledne proběhlo už v lehčím pracovním tempu a přesto, že mám svou práci ráda, už jsem se viděla večer ve vaně s levandulovou pěnou.

Šéf ten den taky zrovna neoplýval nadnesenou náladou, tudíž to na pracovišti vypadalo jako v papiňáku, ucházela všude pára, už chyběl jen výbuch. A taky že jo. Kolem třetí se přihnala korpulentní a věčně udýchaná Irenka z účtárny, které nikdo mimo záznam neřekl jinak než „naše sprdukulička“, a zajíkavým hlasem nám všem sdělila, že je průser, protože chodí kontrola z nejvyššího vedení a jestli jako máme všechno v pořádku, jinak bude zle. Mně to bylo v celku u systému, ať si kontrola chodí každej den, ovšem šéf se prohnul v křesle jako lev, kterého vyrušila dotěrná moucha, mírně zesinal a nechal se slyšet, že je mu nějaká kontrola u zadku, že je to furt samá kontrola, že už si člověk pomalu ani neutře zadek bez kontroly a že už chybí jen to, aby nám dávali všem dejchnout. Kolega Milan se uchechtl a se slovy: „Já jsem v klidu, já jsem nebyl ani komunista“ klopil do sebe další sklenku džusu (jakmile pil džus už od rána, je jasný, že byl v noci pařit). To s tím komunistou byla narážka na šéfa, páč šéf kdysi komunista byl a Milan mu to dával sežrat při každé příležitosti, která se naskytla. Já jsem nebyla v klidu,  mně bylo jasný, že nás kontrola nemine a hlavně jsem se fakt bála, aby nedali Milanovi dejchnout. Ať je to jak je to, i když občas slope alkohol, je to jinak dobrej parťák a je s ním legra. Irenka z účtárny ještě oblažila šéfa širokým omluvným úsměvem a odklopýtala na svých baculatých nožkách do další kanceláře. Zbyl po ní neidentifikovatelný pach parfému promíchaný s jejím vlastním potem. Šéf vstal, protáhl se důkladně, až to zapraštělo a se slovy „fuj to je smrad“, otevřel okno. Vlahý dubnový aprílový vzduch nás skoro omráčil a nasáli jsme všichni ten svěží závan. Tvrdé a hlasité nekompromisní zaklepání na dveře nás vrátilo zpátky do reality a šéf hopkal ke dveřím na uvítanou jak postiženej králíček a mně ho bylo skoro líto, když jsem viděla jak má co dělat, aby se udržel v přetvářce a rovnou z čerstva nenakopal celou kontrolu do zadnic. Kontrola nám zpřeházela co mohla. Ve všem se vrtali, všechno museli vidět a prošmejdit, nosili jsme šanony sem a tam, jakoby jsme snad něco provedli. Šéf se mírně potil a já se ptala, zda si pánové dají kávu nebo čaj nebo mine s bubli či bez. Ten hlavní kontrolor, takovej vyžilej hubenej vyschlej týpek, na mě zíral skrze kostěný obroučky, který snad pamatovaly ještě krále Klacka prvního a řekl dutým hlasem :“Dal bych si kávu, tu-re-ckou.“ To slovo „tureckou“ slabikoval, navíc blbě a zdůraznil každou slabiku, jakoby mluvil s nahluchlým debilem, takže dostal pořádnýho tuplovanýho lógra, na kterýho do smrti smrťoucí nezapomene. Když bylo po všem a za kontrolou zaklaply dveře nadobro, zavolala jsem kamarádce a řekla jí, že nastal čas trestání. Věděla, o čem je řeč a přislíbila účast. Byl to přesně jeden z těch dnů, kdy jsem se prostě musela zase potrestat.

Sedím v cukrárně a venku slabě mrholí. Rozkošnicky fetuju vůni voňavé kávy (páč tady jí dělají fakt luxusní!) a labužnicky se cpu obrovským větrníkem, který mi, nevím proč, připomíná břicho mého šéfa – kulaťoučké a napěchované - jako ten zákusek. Ještě si dám určitě ten jahodovej košíček, úplně se na mě směje. Do cukrárny chodím pravidelně jednou měsíčně. Chodím se sem potrestat. Tento způsob trestání jsem si kdysi vymyslela jako účinnou obranu proti depresím, splínům, špatným dnům, špatným lidem, špatné náladě, no prostě proti všemu, co nám, holkám, dělá ze života peklo a my jsme pak frustrované, naštvané, hysterické a psychicky vůbec tak nějak celkově otrávené. Každá žena by se měla pravidelně chodit potrestat po svém. Je to něco jako ozdravná kůra. Na každou frustraci je třeba dát fungující náplast. Někdo vás vytočil? Máte vztek? Pohádaly jste se v práci, doma, s přítelem, se šéfem, s kolegou, s manželem, s kamarádkou, či s celým světem? Máte pocit, že vám nic nevychází, že dny jsou jen černý, že svět se zbláznil, že lidi jsou k sobě horší než psi? Není nic lepšího než se jít potrestat! Potrestejte se pozitivně. Vymyslete samy sobě účinný trest. Vámi zvolený trest vás musí uklidnit, naladit vás příjemně, radostně, úspěšně, musí ve vás vzbudit dobrou náladu, z černého dne udělat den bílý, zářivý, úžasný, prostě božský. Vy samy se musíte pak cítit jako bohyně. Váš trest musí splnit účel, naladit vás mimo dosah negativních vln. A že nejíte větrníky a nepijete kafe a cukrárna není to pravý ořechový? Nevadí. Kupte si za trest třeba to, co si dlouho odpíráte, anebo si zajeďte či zajděte někam, kde jste ještě nebyly a tak moc byste tam chtěly. Prostě udělejte za trest něco, co vám udělá obyčejně neobyčejnou radost. Věřte mi, funguje to lépe, než byste čekaly.

Venku pořád mrholí a větrník už si lebedí v mém žaludku, je mu tam dobře a mně je taky dobře. Dnes už končím, kamarádka se řítí s novým, fakt pěkným, deštníkem (takže u mě to jistí ještě ten jahodovej košíček!). Usmívá se, úplně září, deštník se nad ní pohupuje jakoby říkal: "Vidíš, holka, jak perfektně spolu ladíme?". Je to jasný jako facka na sále, taky se byla potrestat. A co vy? :-)

                                                                 -ed-