Tak se nám zrodil další reformní nápad z dílny ministerstva spravedlnosti vedeného JUDr. Jiřím Pospíšilem. Sebrat neplatičům alimentů řidičské průkazy.
Při bližším zamyšlení a analýze toho co nám již v rámci svých reformních aktivit ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil nabídl by si již zasloužil titul „Profesionální reformátor“ nebo by přesnější bylo „Deformátor justice“?. Ale pozor, může být hůř, protože nikdy není tak zle…. Stále znovu se mi tato myšlenka vrací a to nyní silněji v souvislosti s jeho návrhem trestat neplatiče alimentů odebráním řidičských průkazů. Chybí mi
zde jakákoliv analýza dopadů a to jak co do chování viníků tak i do možných úskalí s ostatními právy těchto občanů. To by si zase zgustl Ústavní soud! A tak mi vychází pouze jediné. Má tato reforma za cíl snížit počet vězňů v našich přeplněných věznicích nebo zabezpečit materiálně děti, kterým na tento svět pomohli dva jedinci. Žena a muž. Mám z toho nechutný pocit, že na prvním místě není zájem dítěte ale řešit finanční problémy ministerstva spravedlnosti, které je řízené nesystémově a někdy dokonce ve stylu „hurá“ akce. Viz např. rušičky mobilních telefonů ve věznicích nebo 2 miliardy, které se prošustrovaly, pardon prostavěly při stavbě justičního paláce v Brně. Nesrovnalosti v hospodaření našlo ministerstvo financí dokonce i v hospodaření Ústavního soudu.
Tady byl ale Kalousek víc než opatrný. Žádné radikální řešení jako v případě justičního paláce. Myslím, že nebudu daleko od pravdy když budu konstatovat, že nesrovnalosti by se našly snad u všech soudů v naší zemi a všech institucí, které spadají pod ministerstvo spravedlnosti. V některých závěrech ministra Kalouska o plýtvání penězi na našich ministerstvech, včetně jeho financí, se dá souhlasit bez výjimky.
Ale zpět k navrhovanému řešení. Na dalším místě je získání politických bodů pro pana ministra Pospíšila. Levně a spolehlivě? Proč odebírat jenom řidičské průkazy? Proč ne třeba pasy, lovecké lístky, rybářské povolenky nebo povolení k držení zbraně? Jistě každého z nás napadnou další možnosti restrikcí jak na alimentáře. Navíc mi zde vadí diskriminace jiných sociálních skupin. Co třeba okradení senioři, podvedení majitelé, kteří si nechali postavit dům nebo ho koupili a nakonec nemají ani dům, byt, ani peníze? Škála podvodů na stále stejně hloupě důvěřivých lidech roste geometrickou řadou. Co zaměstnanci firem, které byly vytunelovány a viníci škodu neplatí a zcizený majetek mají dobře zasichrovaný? Za všechny zmiňme podvedené klienty H –Systému! Měli stavět jako náboženské společenství a mohli nyní žádat ukradení církevního majetku.
Tudy se zřejmě myšlenky páně ministra neubírají. Ochranu majetku nám zaručuje dokonce Ústava naší republiky. Když už se horko těžko podaří dostat před soud a odsoudit nějakého tuneláře, bývá někdy součástí uloženého trestu náhrada škody. Když škodu neuhradí, protože nakradený majetek včas uklidil, náhradní trest mu nehrozí. To se jim to krade a tuneluje když platit škody nemusí. Ale stačí pomalovat předvolební plagát např. Ivana Langra a nestačíme se divit jak umí naše justice prostřednictvím soudkyně Langerové rychle a efektivně pracovat. Jestli správně uvažuji tak do vězení za neplacení alimentů se dostávají ti, kterým již nemá co zabavit ani exekutor. Navíc ve vězení nepracují, alimenty stejně neplatí, autem také nejezdí a dluhy jim navíc rostou. Za bývalého režimu musel každý vězeň ve vězení pracovat dle svého zdravotního stavu. Skutečných politických vězňů bylo promile. Věznice jim zajistila práci a museli také do posledního haléře uhradit náklady spojené s vězněním. Pokud byl zdráv a nechtěl pracovat byl potrestán. Ne v duchu Arbeit macht frei, ale dle Marxovy teze že: „Práce polidštila opici“. Nejtvrdší převýchovu vězňů prací praktikují v „nejsvobodnější“ zemi světa, v USA. A tak někteří své dluhy za pobyt ve vězení platili ještě dlouho po svém propuštění. Oproti ostatním poškozeným má dítě tu výhodu, že se o něj postará alespoň z části druhý rodič nebo stát.
O alternativních trestech, které byly svého času také hitem ministra Pospíšila, mohou studenti sepisovat diplomové práce na doktoráty z práv s tím, že by uspěli i na renomovaných právnických fakultách nejenom na té plzeňské. Trochu by možná pomohlo kdyby při trestu obecně prospěšných prací museli nosit viditelné označení, že si odpykávají trest. U těch, kteří se ještě nepropracovali k úplnému cynismu by to možná zabralo. Z historie víme, že jediný relativně úspěšný trest je vězení pro dlužníky, ze kterého se nedostanou dřív, než zaplatí své dluhy. Takové účinné řešení ale pseudohavlovská humanita odsuzuje. A tak si zloději užívají a okradení si mohou stěžovat u vrátného na ministerstvu spravedlnosti. Ten je alespoň vyslechne. Zajímavé řešení tohoto problému placení alimentů uplatňovali po revoluci v Sovětském svazu. Tam mnoho let alimentační povinnost pro otce neměli. Stálo by za to spočítat, jestli by se toto řešení u nás nevyplatilo i jako propopulační opatření aby se konečně začala lepšit demografická prognóza našeho národa. Věřím, že by se viditelně zvedla porodnost se všemi kladnými dopady, které by to přineslo. A vyšlo by to možná i levněji. Dítě nás přijde finančně měsíčně o hodně míň než zaopatření jednoho vězně. To stojí našeho poplatníka skoro 30 tisíc měsíčně. Na samém začátku celého problému stojí rozhodnutí soudu. Soud stanoví povinnost platit alimenty ale nedává alimentářům v drtivé většině žádná práva k dítěti. Když se jich domáhají dokonce jsou za to trestání. Precedenční rozsudky ze Štrasburgu mluví jasnou řečí.
Zbyšek Dřevojan. Znojmo.
