Život s demencí - díl druhý

Tentokrát jsem se zaměřila na možnosti péče v sociálních zařízeních a na jejich dostupnost, tedy spíše nedostupnost.

Jak jsem již uvedla v článku „Život s demencí“ mám otce, kterého tato nemoc postihla. Pracuji na dvě směny. Bydlí s námi už jenom syn, který se z práce vrací navečer a o svého dědu pečuje každý týden, když mám odpolední směnu (postará se o večeři, léky, inzulín, uloží ho do postele). Dcera se odstěhovala. Lístečky s instrukcemi, jak jsem psala v minulém článku, přestali fungovat. Zrovna tak spojení přes mobil z práce. O něm si začal myslet, že je to ovladač na televizi.

Situaci jsem začala řešit už v červnu. Nejprve jsem se začala zajímat o domácí péči. Kontaktovala jsem jednu, kde měli problém s tím, že pracuji na dvě směny a potřebuji péči sjednat každý týden jinak. Potom jsem na netu hledala i jiné domácí péče a dověděla se, že se platí od 110,- Kč do 130,- za hodinu, na což bych neměla finance (příspěvek na péči jsme žádali na ÚP již v červnu a vyřízen byl až nyní v říjnu). Další negativní věc je, že prý nepíchají inzulín ani nepodávají léky.

Další možnost, o kterou jsem se zajímala byly denní stacionáře. V prvním mi řekli, že by měli místo pouze na pátek. Ve druhém se jim nelíbilo, že otec nemá trvalé bydliště v regionu a opět to, co jsem už slyšela, že nepodávají léky a nepíchají inzulín. Teprve ve třetím jsem uspěla, mají tam zdravotní sestru. Vypadalo to, že to skvěle funguje. Otec tam prý bavil všechny svými historkami z dětství a byl bezproblémový. Když jsem ho vyzvedávala, komentovával to slovy: „To jsou tady tak zlatý ženský.“ To se však změnilo toto úterý. Přišla jsem tam dříve než obvykle. Byla tam pouze důchodkyně, kterou tam mají na výpomoc. A hned začala lamentovat, jak je otec nezvladatelný, jak stále pobíhá sem a tam, jak lomcoval dveřmi u východu, jak si sedl jedné paní na kabelku a jiné na brýle. Když skončila s výčitkami, řekla, že táta je právě na záchodě. Tak jsem si ho tam, spolu s ní, šla vyzvednout. Když otevřela dveře, byl na zemi na dlaždicích na všech čtyřech, plenkové kalhotky částečně natažené, vrchní kalhoty u kotníků. Mě hned od začátku přišlo, že tato pracovnice nemá mého otce ráda a informovala jsem o tom ředitelku, ale ona nijak nereagovala, myslela si, že si vymýšlím. Odcházeli jsme se stále stejným lamentováním té pracovnice, že se tam otec vůbec nehodí. Táta byl tak rozčílený, že se až klepal. Pak ještě přišla jedna klientka, která vůbec nevypadala, že by trpěla demencí a rovněž mi vysvětlovala, že tam táta nepatří. Zajímavé, že by to byl tedy dámský klub, a ne denní centrum pro seniory s demencí? Otec tam byl totiž jako jediný muž. Když jsme přišli ten den domů, otec se šel na hodinku vyspat a potom až do večeře seděl v klidu v křesle a koukal na televizi. Tak tedy nevím, jestli je chyba v něm. Možná je pravda, že mu nedělá dobře střídání denního režimu po týdnech.

Hlavní směr, o který jsem se zajímala, byly domovy důchodců se zvláštním režimem. Přes léto jsem jich sedm kontaktovala a z toho jich pět s otcem navštívila. První, s jehož sociální pracovnicí jsem komunikovala přes e-mail, jsem vyloučila hned. Přišlo mi, že to tam nejspíš funguje tak, že když klient spadne, tak ho sice zvednou, ale jinak si jich po celý den nikdo nevšímá a všichni klienti asi koukají jen do blba. Asi odkladiště pro nepohodlné důchodce. Tak tam by se tátovi moc nedařilo.

U druhého sociálního zařízení se mi podle jejich internetových stránek líbilo, že klienti bydlí v jakýchsi domácnostech v menším počtu lidí. Když jsem jim však o tátovi něco málo napsala a chtěla si smluvit osobní schůzku, odepsali, že by otec potřeboval spíše lékařské zařízení, že oni nemají zdravotní sestru a žádné léky nepodávají a inzulín nepíchají. To mě tedy překvapilo velice. Pobytové zařízení pro seniory s demencí a oni nemají zdravotní sestru? Nechápu.

Další domov důchodců jsem s otcem navštívila osobně. Prostředí vypadalo velice příjemně. Vymalováno bylo teplými optimistickými barvami, všude viseli obrázky a také fotografie z různých akcí. Přijala nás sociální pracovnice ve své kanceláři, vyplnila si svoje formuláře a potom nás vzala na oddělení do normálního domova, juknout do jednoho z pokojů. Byla tam s námi vrchní sestra, které jsem se ptala, jestli tam jsou pro klienty nějaké aktivity jako třeba trénování paměti. Ona odpověděla, že ano, ale při dvou pracovnicích na 120 klientů se toho moc stihnout nedá. Byla jsem naprosto v šoku, ale zmohla jsem se na to, že jsem řekla, že otec by patřil na oddělení se zvláštním režimem. Na to mi odpověděla, že tam je to s personálem o něco lepší, ale ne o moc. Takže jsem vyloučila další domov.

Navštívili jsme také dva soukromé domovy důchodců. První z nich funguje teprve rok. Ač byl vybavený nejmodernějšími věcmi, vůbec jsem se tam necítila dobře. Vymalováno šedě a bíle, nikde žádné obrázky ani květiny. Na jednom stolku přeci jenom jedna suchá vazba, kterou, jak jsem pochopila, vytvořila jedna z klientek. Chodby prázdné, všichni byli zalezlí ve svých pokojích, společenská místnost na aktivity rovněž prázdná. Nepřipomínalo mi to tam snad ani nemocnici, kde bývá více živo, ale spíše krematorium. Při konverzaci mne překvapila informace, že by bylo místo pro otce okamžitě. Když mi potom paní řekla, že za dvoulůžkový pokoj bych zaplatila více než 21 tisíc korun, pochopila jsem, proč není naplněna kapacita. Tak tuto částku bych tedy sama dohromady nedala a po synovi přeci nemohu chtít, aby dědovi měsíčně přispíval nejméně pěti tisíci.

Potom jsme navštívili ještě jeden soukromý domov, kde podle internetu měla být částka za tří lůžkový pokoj něco přes patnáct tisíc. Tak to jsem si říkala, že to je už lepší, že to bychom už nějak dohromady dali. Bohužel při osobní schůzce jsem se dověděla, že tří lůžkové pokoje mají pouze pro ženy. Pro muže mohou nabídnout nejlevnější dvou lůžkový za necelých dvacet tisíc měsíčně, ale že čekací doba je několik měsíců.

Do posledních dvou domovů, které jsme navštívili, jsem nakonec podala žádost. Jeden z nich sice nepůsobil nejmodernějším dojmem, ale nebylo mi tam nepříjemně. Sociální pracovnice mi přišla rozumná, říkala, že pořadník nemají, spíše se řídí urgentností případů. Aktivity vhodné pro seniory s demencí také dělají.

Poslední mě naprosto překvapil, tedy kladně. Sice na oddělení se zvláštním režimem mají pro muže pouze tři lůžka, ale seniory s demencí berou i do normálního oddělení, kde je prý na každých osmnáct klientů šest ošetřovatelů a dvě zdravotní sestry. Takže na aktivity pro ně vhodné si klienty berou po menších skupinkách.

Máme tedy podány dvě žádosti a čekáme. Na druhou stranu, po těch všech zkušenostech teď, mám docela smíšené pocity, zda bude domov důchodců pro tátu to pravé, i když bych ho tam jistě denně navštěvovala a také bralo často na procházky a k odborným lékařům, kterých má fakt hodně. Na druhou stranu, jestli otce do nějakého vhodného zařízení nepřijmou, je možné, že se z toho časem duševně zhroutím. Chodit do práce, pečovat a stále sedět doma je pro mě velice náročné. Zůstat s ním trvale doma, by asi také nebyla dobrá cesta, firma by mi stejné pracovní místo držet nemohla.

Co mi z toho stále vyplývá, je to, že tento stát a kraj není absolutně připraven na velký nárůst seniorů s demencí. I kdyby nechal postavit nějaká nová dotovaná zařízení, nenajde se do nich dostatečný počet pečovatelů. Možná by bylo částečným řešením, kdyby dostávali příspěvky z kraje i soukromá zařízení. A také mi přijde, že dnešní padesátníci by si měli asi pomalu už podávat žádosti, tedy i já, co když některé z nás za nějakých dvacet či pětadvacet let demence také postihne a budeme potřebovat stálou péči.