Víte co je OCD (Obsedantně kompulzivní porucha)?

Já to také nevěděla, dokud jsem se s touto psychickou poruchou nesetkala osobně. Když to člověk vidí v TV ve výměně manželek, zasměje se tomu jen, v reálu je to však horší.

Jako dítě jsem bydlela s rodiči v rodinném domku. Poté, co jsem dospěla, vystřídala jsem několik paneláků. Nejprve když jsem se vdala a přistěhovala k manželovi, poté co jsem se rozvedla, následně vyměnila menší byt za větší, a nakonec se stěhovala úplně do jiného města kvůli VŠ obou dětí, abych ušetřila na jejich ubytování a vše finančně zvládla (to jsem ještě netušila, že mě VŠ přijdou levněji než jejich SŠ).

V žádném z těch panelových domů jsme nikdy neměli problém s úklidem chodby nebo se sousedy. Až nyní v tom posledním. V předešlých domech se uklízelo jednou týdně, myslela jsem, že je to tak běžné všude. Tedy ono asi je, poptávala jsem se i známých lidí v práci a říkali mi to samé.

Nyní bydlím ve dvanácti poschoďovém domě, na každém patře je chodba do tvaru písmene hranatého U. Chodba se skládá ze tří částí, oddělených protipožárními dveřmi. Na jedné chodbě jsou dveře do čtyř bytů plus vstup do malého výtahu. Na druhé chodbě jsou dveře do dvou bytů plus okno (v této oddělené chodbě máme vchodové dveře i my). Ve třetí chodbě uprostřed je vstup do velkého výtahu a dveře do schodiště.

Když jsme se přistěhovali, bydlela na patře většina důchodkyň. Ty vyšly jednou maximálně dvakrát týdně ven. Nyní na patře bydlí většinou mladší muži, kteří ráno odejdou, odpoledne nebo na večer se vrátí. Soused na té naší části chodby dokonce v pondělí ráno odejde a vrátí se až v pátek odpoledne (asi „kamioňák). Nikdo nemá potřebu se na chodbě zdržovat déle než je nezbytně nutné.

Až na jedny nájemnice, dceru s matkou. Ty žijí na chodbě asi tak, jako se žilo před sto lety na pavlačích. Na chodbě věčně hulákají, když k nim někdo přijde na návštěvu opět vše řeší na chodbě. Na chodbě stále kouří, a to i přes zákaz kouření na chodbách, následně větrají, je jedno, že je venku třeba mínus deset stupňů, okno nechají otevřené třeba půl dne. Na chodbě u okna si i vzájemně např. stříhají vlasy. Mají dva psy. Jednoho maličkého, co stále štěká. Druhého velkého starého, který chudák asi ani neví, jak se jmenuje, protože ho do výtahu popohánějí slovy „honem pojď,“ tak si chudák asi myslí, že se jmenuje Honempoť. Když jsem se pokoušela ten jejich věčný kravál zmírnit tím, že jsem zavřela na tu naši chodbu (mají vchodové dveře do svého bytu na druhé chodbě) ty protipožární dveře, tak jak je mají zavřené v jiných patrech (všechny na sobě mají i samolepku, že mají být zavřené), se zlou jsem se potázala. To s nimi pak při otevírání tak prásknou do stěny až se otřese celé patro.

Ta dcera je slečna okolo čtyřiceti let, nemá přítele, nemá děti. Jejím hlavním „koníčkem“ je úklid. Několikrát denně je schopna zametat a mýt čistou chodbu, přitom co nejvíce mlátit do stěn, aby byla dobře slyšet. Někdy předloni jsme výjimečně byli doma na velikonoční pondělí a pro legraci jsme počítali, kolikrát za dopoledne zamete. Šla zamést totiž po každém prošlém koledníkovi, což bylo sedmkrát.

Kdykoliv ji potkám, vždy nadává, že neuklízíme chodbu. Uklízím chodbu pravidelně jednou týdně, většinou ve čtvrtek (v pátek nemívám čas a o víkendu nebýváme doma) hodně večer, aby mi tam už nešlapala. Většinou stejně stírám čistou podlahu. A není ojedinělé, že je to tak, že já večer umyji a ona to jde hned ráno přemýt, přitom nikdo po té chodbě v noci nepřešel, leda by byl náměsíčný.

Jeden čas si pověsila na stěnu prostřední chodby kolotoč se službami na mytí. Když byla šipka kolotoče na moje jméno, dvakrát týdně jsem šla chodbu umýt. Opět hulákala na celý panelák, že nemyjeme, že prý když máme službu musím nejméně třikrát denně zamést a čtyřikrát denně setřít. Vůbec neposlouchala, když jsem argumentovala, že jsem myla večer, a že si kvůli službě na úklid chodby nebudu přeci brát dovolenou, abych její přání splnila.

Slečna totiž chodí do práce jen občas (přijde nám, že je to tak vždy na tři měsíce a potom má zas dlouhou pauzu). Nyní má období odjezdů po čtvrté hodině odpolední a večer je opět doma (možná někde uklízí). Dříve odjížděla za prací každé léto do Itálie, to alespoň na část roku byl klid. Jednou mě však napadlo, zadat její jméno do vyhledávače na netu a nestačila jsem se divit. Vyběhl na mě komentář na stránce dlužníků, který byl ve smyslu, že jestli má někdo důkaz, že si slečna nechala také jeho peníze a slíbené věci z Itálie nepřivezla, že by to jistě zajímalo policii.

Na to, že mi, kdykoliv ji potkám, nadává a vyhrožuje, že jestli nebudeme uklízet, bude to řešit s majitelem bytu, jsem si už zvykla. Někdy to však tak přehání, že se až člověk bojí, aby nedostala infarkt. Někdy to jsou fakt perličky. Např. jednou jsem se hrabala se synem před barákem v autě a ona okolo nás chodila se svým psem a stále sprostě nadávala a hulákala na celou ulici, až se kolemjdoucí otáčeli. Nejdříve jsme se synem nechápali o co jí jde, potom z ní vylezlo, že prý máme na chodbě bahno. Pak šel syn domů pro nějaké nářadí a když se vrátil, ptala jsem se ho, co tam je za bahno. Říkal, že tam byly u výtahu tři zrníčka asi hlíny, tak ty tři zrníčka sebral a vyhodil.

Jindy jsem šla domů odpoledne s dcerou a ona zrovna vycházela ze vchodu do domu a hned jak nás uviděla, začala řvát, že máme na chodbě obří skvrnu od melounu. Poblíž stál u svého auta nějaký pán, ten se chudák asi pořádně lekl. Vyjely jsme s dcerou nahoru výtahem, byla tam před ním na podlaze růžová skvrnka maximálně o velikosti pětikoruny, tak jsem přinesla papírovou utěrku a flíček utřela a bylo uklizeno.

Nejnepříjemnější situace asi byla, když jednou zase v rámci vyhrožování zastavila dopravu v naší úzké ulici. Zrovna jsem přijela z práce a ona odjížděla. Když jsem vystoupila z auta, zastavila své auto uprostřed silnice v úrovni mého zaparkovaného auta a začala opět nadávat do dámského přirození a podobných vulgarit, které by se i leckterý chlap styděl vyslovit. V obou směrech přijíždělo zrovna auto. Oba řidiči zastavili a nevěřícně koukajíc museli počkat až jim uvolní cestu k průjezdu.

Je to pár měsíců, co vymyslela novou „strategii.“ Občas namete z těch tří chodeb nějaká smítka a hodí nám je na naši rohožku, viz. foto. To pak jí je tam nejméně dva dny ponechám, říkám si, třeba jí to odnaučím, když se bude muset na tu rohožku se smítky stále koukat.

Zajímavé je, jak naše kočky dospěly k názoru, že je to nebezpečný člověk. Kdykoliv slečna vyleze na chodbu, tak pokud zrovna kočky nespí, obě jdou do naší vnitřní chodbičky v bytě zavrčet. Do té doby, než jsme tu sousedku poznali, jsme ani nevěděli, že kočky umí vrčet jako psi.

Jednou jsem se v práci svěřila s našim problémem s abnormálně uklízecí a vzteklou sousedkou, Jeden kolega říkal, že se s tím už v minulosti setkal, ať se prý podívám na net, že je to psychická porucha. Vyhledala jsem si to, měl pravdu, je to opravdu neurotická porucha, jakási forma deprese (to by vysvětlovalo, proč je to s ní v zimě horší). Léčí se antidepresivy. Má různé podoby, jednou z nich je právě přehnaný úklid. Neléčená OCD prý může přejít do hluboké deprese nebo do hlubokých úzkostných stavů nebo agrese. Slečna ani její rodina absolutně netuší, že je to nemoc, i když jsem se jí na to už slušně pokusila upozornit. Takže kdo ví, co nás ještě všechny na patře čeká, kam se asi její agrese může až stupňovat. Dočetla jsem se také, že stejnou nemocí trpí například prezident Donald Trump. Tak si tak říkám, co když jednou přestane brát léky a bude chtít vyčistit Evropu od bakterií a pošle nám nějakou, třeba vodíkovou pumu.