Sardinie - 5. díl

V této části jsem se zaměřila pouze na nádherné okolí malého městečka Cala Gonone. Uvidíte i krkolomnou silnici k jeskyni.

Z kempu Sardinia v malém městečku Cala Gonone jsme vyrazili k jeskyni Grotta di Ispinigoli s největším stalagnátem v Evropě a druhým největším na světě. Cesta vedla nejprve přes hřeben. Úzká, panelová, vinoucí se mezi bílými skálami. Pokud se potkali dvě protijedoucí vozidla v nevhodném místě, různě couvali a hoblovali se sem tam, aby se vyhnuli.

V jednom místě jsme potkali stádečko asi deseti koz a byla to taková atrakce, že si je tam každý fotil.

Po zdolání hřebene se jelo silnicí olemovanou kamennými zídkami až na parkoviště pod jeskyni.

Od vchodu do jeskyně je daleký výhled.

Pokladní a průvodkyně v jedné osobě, nám říká, že vstupenky platí i do muzea v Dorgali, kde jsou uloženy archeologické nálezy z této jeskyně. Potom se skupiny ptá, kdo mluví italsky a kdo anglicky. Mimo nás dvou byli všichni Italové. Když zjistí, že jsme Češi, hned se nám pochlubí některými českými slovy. Pamatuji si hlavně „pomalu, pomalu,“ tak mě nabádala při nekonečné cestě dolů, kdy jsem škobrtla, protože jsem se kochala těmi mraky krápníků všude kolem. Veřejně přístupná část nebyla tak rozlehlá svojí šířkou, ale obří hloubkou. Takto gigantická dutina nemá v českých jeskyních obdobu. Skoro dole u paty vápencového sloupu 38 m vysokého, jsme se rozdělili. Nejprve průvodkyně dávala výklad Italům, zatímco nás poslala na okruh do nejhlubší části jeskyně. Potom jsme se vyměnili. Focení v jeskyni je zakázáno, já však neodolala a tajně pořídila jednu fotku mobilem, bohužel pouze v nejzazším rohu jeskyně, v zákrytu krápníku, kde na mě nebylo od skupinky Italů s průvodkyní vidět, takže tu impozantní velikost prostoru jsem nezachytila. Myslím však, že focení je zakázáno pouze z důvodu, aby návštěvníci nezdržovali a prohlídka se včas stihla, protože v jeskyni byla vždy jen jedna skupina. Krápníky v jeskyni byli tzv. mrtvé, protože jeskyní již neproudí voda. Průvodkyně však říkala, že v jiných částech sedmnácti kilometrového komplexu jsou krápníky stále živé. Komplex má tři vchody v různých výškách, díky němuž dochází k proudění vzduchu. V jeskyni je stálá celoroční teplota 16 – 17°C, což jsem nevěděla předem a byla jsem dosti nabalená.

Byli jsme poslední výpravou ten den, za námi paní už jen zavřela a odešla. Parkoviště bylo hned pod schody.

Zpět jedeme stejnou cestou, opět přes hřeben. Tentokrát se kocháme výhledem na Cala Gonone.

Večer jsem se šla ještě projít do městečka k pobřeží. Jsou tu malé obchůdky se suvenýry a šperky z červeného korálu, také mnoho kanceláří lodních společností, které vozí turisty na odlehlé pláže, jako je světoznámá Cala Luna nebo k jeskyni Grotte del Bue Marino. Večer už volná městská pláž je úchvatná svým růžovým pískem a dvěma druhy kamenů, černými lávovými a bílými vápencovými. Na nábřeží je několik restaurací, pizzerií a barů s venkovskými zahrádkami. Je tu rušno, ale nikdo do mne nestrká, nevráží, netlačí, nešlape mi po nohách. Škoda, že máme tak málo času, dovedu si představit, že bych tu strávila týden a stále měla co objevovat. Je tu např. akvárium, dá se chodit na procházky podél rozeklaného pobřeží, či na výlety do hor Supramonte. Je tu půjčovna lodí, potápěčská škola, rozeklané pobřeží je rájem horolezců.

Na konci srpna toho na Sardinii bohužel už moc nekvete. Toto je Bugenvilea (Bougainvillea), ale nenechme se zmýlit, je rovněž po odkvětu, ta fialová nádhera jsou listeny, odkvetlé kvítky vidíme v jejich středech. Je to původně druh z Brazílie, do Evropy jej přivezl mořeplavec Louis Antoine de Bougainville, po kterém dostala jméno.

A večerní romantika. Lidé si koupí k večeři třeba pizzu a berou si ji sebou na už poloprázdnou pláž.

Ráno nám v kempu dělají společnost hrdličky. Vždy se přesouvají právě k těm lidem, kteří začínají snídat.

Po snídani vyrážíme směrem k jihu, na konci slepé silnice má být také jedna pláž a po pěšině se dá dojít k jeskyním a až k pláži Cala Luna. Poslední nejméně kilometrový úsek silnice je po pravé straně lemován zaparkovanými auty a to je teprve asi půl desáté dopoledne. Na konci silnice je otočka, která je však i přes zákaz zastavení zablokována auty. Říkám si, policie tady asi není moc funkční, když se tady lidé nebojí botiček na kolech. Po složitém manévrování se otáčíme a zastavujeme až na jednom volném odpočívadle.

Po moři jezdí jedna loď za druhou a přepravují turisty k jeskyni Grotte del Bue Marino nebo k pláži Cala Luna či k jiným.

Od odpočívadla vede pěšina dolů k moři. Scenérie s černými lávovými a bílými vápencovými kameny je naprosto úžasná.

Při brouzdání ve vodě nejprve nečekaně vyplaším ryby lezce, vyhřívající se na kamenech. Potom si všimnu i jiných živočichů. Za odlivu jsou na kamenech Sasanky koňské (Actinia equina), které se ocitly mimo vodu, tudíž mají chapadla zatažená a vypadají jak bábovičky.

Je tu i mnoho Přílipek modravých (Patella caerulea), které jsou nehybně přisáté ke skále a nechávají se omývat vlnami. Za přílivu se opět začnou pohybovat po kameni a pást se na řasách.

V příštím díle opustíme toto pěkné místo a vydáme se na cestu podél východního pobřeží směrem na sever. Navštívíme hodně turisticky navštěvovanou destinaci San Teodoro s její úzkou písečnou šíjí, kde je extrémně pozvolný vstup do moře a kde i v hloubce je vidět až na dno.