Sardinie - 4. díl

Tento díl je o putování podél západního pobřeží, o cestě extrémně horkým vnitrozemím, posvátné studni a dubu korkovém. 

Ráno, před odjezdem, jsme se šli projít kousek za kemp. Cestou obklopenou středomořskou flórou jsme se dostali k laguně, která měla být rájem ptactva. Neviděli jsme jediného.

Byl tam však výhled na římský most z druhé strany. Předtím večer jsme se na něho dívali z druhé strany z nového mostu.

Nedaleko kempu je i stará vodárenská věž, až k ní jsme nešli.

Z kempu projíždíme Algherem,

až na jeho druhou stranu.

Míříme do města Bosa, kde jsem se chtěla podívat na místo Cane Malu. Má to být měsíční krajina se skalním bazénem. Místo jsem viděla v jedné epizodě cestopisu „Fotr na tripu“. Velmi klikatá silnice vede podél pobřeží. Občas jsou odpočívadla s krásnými výhledy na volné moře.

Cestou míjíme různé farmy.

Někde vede silnice blíže k moři.

Někdy vede silnice dále od moře.

Ještě než jsme dojeli až do města Bosa, bylo na jedné straně hlavní silnice zaparkováno mnoho aut. Syn se děsil, kam ho to vedu, podle těch aut to vypadá, že v Bose bude zas hlava na hlavě. On totiž přímo nesnáší davy lidí. Já ho uklidňovala: „To tady asi parkují, kvůli nějaké pěkné pláži pod námi. Jinak Bosa má být, podle průvodců i podle Fotra na tripu, klidné městečko dále od turistických cílů.“ Opak byl pravdou. Syna jsem vedla k přístavu, kde se dá podle průvodce po straně parkovat a je to kousek k Cane Malu. Auta byla zaparkována po obou stranách silnice, že se tam obtížně i dvě protijedoucí vozidla míjela. Byla to slepá ulice, nikde jediné místečko k parkování. Na konci byl docela velký problém se otočit i s našim krátkým autem. Vyměnili jsme se za volantem a dohodli se, že se poohlédneme po parkování v městečku. Říkám synovi: „Nad městem je nějaký středověký hrad, tak přeci ti lidé někde parkovat musí.“ Začali jsme projíždět městečkem, koukali jsme kam by se dalo uhnout na zaparkování, za námi už tlačící se kolona aut, tak jsme to nakonec znechuceně vzdali a jeli rovnou na cestu do vnitrozemí, směrem k východnímu pobřeží.

Ve zvláštním městě Macomer, plném praporkových girland a spletitých uliček se nám zbláznila navigace. Když už jsme se podruhé ocitli na stejném místě, museli jsme navigaci vyvést na správnou cestu sami.

Ve vnitrozemí Sardinie jsem zažila nejvyšší teplotu ve svém životě. Připomínám skutečnost, o které jsem psala v prvním díle – klimatizace nám odešla už první den na italské dálnici. Bylo nějak po poledni, to horko bylo už nesnesitelné, i když jsme jezdili se všemi čtyřmi okénky otevřenými. U silnice nikde žádný stín na zastavení. Tak jsme zahnuli na první odbočce, která se naskytla, že si najdeme chládek mimo hlavní silnici a najíme se. Nic netuše jsme zahnuli k archeologickému komplexu sestávajícího z Nuraghe věže 3500 let staré a byzantského kostela Santa Sabina z raného středověku, v 10. až 11. století přestavěného. Dokonce o 200 metrů dál na jihovýchod měly být dvě „hrobky obrů“.

Komplex jsme si prohlédnout blíže nešli, všimli jsme si však podjezdu pod silnicí, kam jsme se s autem schovali před spalujícím sluncem. Bylo 39°C ve stínu. Za podjezdem při otáčení, jsem si všimla šipky k posvátné studni Pozzo Sacro di Cherchizzu. Myslela jsem, že bude hned u blízké, kamenem obložené budovy a šla se podívat.

U budovy studna nebyla, šla jsem stále dál a dál a šipky stále nekončili. Až jsem došla po nějakých 300 metrech k plotu s brankou, za kterým studně s datováním 12. až 10. století př.n.l. byla. Neměla jsem sebou žádné světlo ani mobil, dolů po schodech jsem nesestoupila. Dočetla jsem se však, že po pěti metrech schodů má být kruhová místnost.

Pokračovali jsme v cestě, několikrát jsme míjeli háje s korkovými duby. Stromů s oloupanou kůrou mi bylo nějak líto, kmeny vypadaly divně. Prý se však mohou dožít až 200 let. První sklizeň kůry se provádí ve věku 25 let stromu. Potom po každých cca 10 letech. Až třetí sklizeň je kvalitní na výrobu zátek pro dražší vína, které jsou z jednoho kusu, vyrobené výsekem. Ostatní korek i zbytky výseků se rozdrtí na granulát. Ten se pak smíchá s pojivem a vyrábějí se z něho desky a levnější zátky.

Dojeli jsme k východnímu pobřeží, do malého městečka Cala Gonone. Hned jsme zamířili do kempu Sardinia, který byl celý v borovém lese. Ač nejlevnější z kempů (celkem 33,40 €), které jsme na Sardinii využili, byl nejmodernější a nejpříjemnější. Bylo odpoledne, pouze jsme postavili stan a odjeli se zchladit do jeskyně Grotta di Ispinigoli s největším stalagnátem v Evropě, ale o tom až příště.