Sardinie - 3. díl

Třetí díl je o jedné nepříjemné situaci, která se může stát na cestách každému, přitom ne každý je na ni připraven. Také je o dalším putování po západní části Sardinie.

Doma, při přípravě trasy naší cesty se zajímavými místy, jsem chtěla navštívit mys Capo Testa se žulovými skalisky bizarních tvarů. Když jsme však viděli ten blázinec u Palau, dohodli jsme se, že toto pěkné místo vynecháme. Doma jsem také četla o ostrově Isola dell Asinara. Je to přírodní rezervace s mnoha endemickými druhy rostlin, bílými osly, muflony, ovcemi, scinky, želvami, gekony a různými druhy ptáků. Má tam být mnoho značených cest, na které se lze vydat na kole z půjčovny. Bohužel jsem se dočetla, že v letních vedrech se nedoporučuje na ostrov jezdit. Škoda.

Navštívili jsme však památku ojedinělou, která nemá obdoby v celé Evropě a celém Středomoří. Je to Altare prenuragico di Monte d‘Accoddi, připomínající tvarem pyramidu. Pravděpodobně ji postavili lidé neolitické kultury Ozieri mezi lety 3500 až 2900 let př.n.l.

Na parkovišti nás překvapilo prázdno, že jsme nevěděli, jestli mají vůbec otevřeno. Vyšla však ven paní pokladní a říkala, že když je horko, parkuje se až pod stromy u památky. Půjčila nám sebou popis památky v angličtině a otevřela bránu. K pyramidě to bylo nějaký kilometr a půl terénem. Pod stromy však bylo obsazeno, takže jsme parkovali na slunci. S tištěným průvodcem jsme si však nejprve zašli pod těch pár stromů, protože ač bylo teprve dopoledne, výheň sluneční byla příšerná. Vůbec jsme nechápali, že tam někteří návštěvníci vydrží u výkladu stát takovou dobu na slunci v dlouhých kalhotách a s dlouhými rukávy.

Na horní plošině komolého jehlanu býval chrám.

Obětní stůl

Menhir

Amfal možná představující Slunce

Okolo pyramidy zbytky osady

Potom jsme se vydali směrem k Algheru. Chtěli jsme se podívat ještě na jednu památku Necropoli di Anghelu Ruju. Jde o komplex pohřebních jeskyní z doby okolo 3000 let př.n.l. Už jsme byli skoro tam, když najednou začala kontrolka v autě hlásit náhlý pokles tlaku pneumatik. Syn zastavil u krajnice, já šla honem zkontrolovat kola, ale nic jsem neviděla, které by to mohlo ucházet. Byli jsme už pouhé dva kilometry od památky, tak jsme doufali, že dojedeme až na parkoviště, protože provoz na silnici byl velký. Na parkoviště jsme dojeli. Tam už bylo zcela jasné, ze které pneumatiky vzduch utíká. Totálně jsme zpanikařili. Věděla jsem, že z českých pneu-servisů jsou šrouby kol tak ucukané, že je prakticky nemožné je na cestě povolit.

Mám k tomu zkušenost, kdy jsem jednou ráno nasedla do auta, nic netušíc jsem popojela pár metrů od našeho paneláku a zjistila, že jedu skoro po ráfku. Zastavila jsem na straně. Potom jsem se snažila povolit šrouby. Měla jsem k tomu i jako nástavec dlouhou tyč do klíče. Zrovna mě viděl nějaký pán, který přijel k domu, u kterého jsem zastavila a šel mi pomoci. Když se to nechtělo hnout, začal skákat na té tyči. Výsledkem byl ohnutý klíč do fajfky, šroub se ani nehnul. Šla jsem pak do nejbližšího železářství koupit elektrický utahovák na kola. Měli jen jeden druh s napájením z auta. Je s ním možné, nejlépe při nastartovaném autě, přehodit pouze jedno kolo, jinak se baterie v autě vybije. Měla jsem pocit, že mi to utrhne ruce, ale šrouby jsem povolila, nasadila rezervu a dojela do pneu-servisu. Tam jím to říkám, že šrouby nechci opět ucukat, ale že se mají dotahovat momentem nějakých 120 Nm. Na češ mi odpověděli, že oni na utahováku ten moment mají nastaven, ale že prý si majitelé auta po týdnu už dotažení nekontrolují, což by prý měli, tak proto ten elektrický utahovák na šroub nasazují třikrát, aby byl dostatečně utažený. Vůbec nic jsem s nimi nezmohla, ucukali mi šrouby opět. Bohužel do pneu-servisů berou každého, někdy mám pocit, že ti pracovníci nemají ani základní vzdělání.

Abych se vrátila k našemu problému. Syn našel v nářadí pouze krátký klíč na kola, samozřejmě, že nám to nešlo povolit. Měli jsme sjednáno pojištění, které se vztahovalo i na auto. Jenomže jsme si nemohli zatelefonovat. Synův mobil nemohl najít síť, přitom si už doma vše zjišťoval, jak je to s telefonováním u jeho operátora. Já mám jiného operátora, ale co čert nechtěl, zjistila jsem, že mám po kreditu. Vyčerpala jsem si ho voláním našemu hlídači koček a vůbec jsem si toho nevšimla. Tím pádem jsem neměla ani data, abych si ho mohla znovu zaplatit. Syn poprosil mladého pokladního u té památky, jestli si můžeme zavolat, že potřebujeme asistenci k autu. Ten nám půjčil svůj mobil. Bohužel se nám povedlo zavolat na špatné číslo, na pojištění, místo na asistenci k autu. Pán měl v mobilu také nízký kredit a na druhé číslo jsme se už nedovolali. Chtěli jsme mu to zaplatit, ať si kredit dobije, ale on si nechtěl absolutně nic vzít a poslal nás k benzince, že si prý máme zavolat odtamtud. Benzinka je prý kousíček směrem na Alghero. Tak jsme se vybavili láhví s vodou a šli. Byly to nějaké dva kilometry, ale v tom žáru po rozpáleném asfaltu to byla hrůza. Když jsme tam došli, schovali jsme se do chládku. A v tom mě napadlo, že přeci operátor má neplacenou linku, na kterou se lze dovolat i bez kreditu. Tak jsem to zkusila a kupodivu se dovolala. K mému velkému překvapení mi paní na lince nastavila data zdarma, prý až do večera. Takže jsem si mohla dobít kredit. Potom jsem hned zavolala na asistenční službu, tentokrát už na správné číslo. Operátorce jsem popsala problém, ona si našla naši pozici a řekla, že až se spojí se smluvním servisem, zavolá. Tak jsme se vydali na žhavou cestu zpět k autu. Potom se paní ozvala, prý technik přijede z Alghera do půl hodiny. Tak sláva, jásali jsme. Zastavil se u nás nějaký pár z Holandska, jestli nepotřebujeme pomoci. Říkali jsme, že už není potřeba, že jsme si přivolali asistenční službu. Potom se u nás zastavila nějaká místní babička s vnučkou, že prý se vnučka učí anglicky, jenomže vnučka mému synovi nerozuměla ani slovo. Čekali jsme půl hodiny, nic. Hodinu, nic. Technik přijel za nějakou hodinu a půl. Za tu dobu syn dofoukal rezervu bateriovým kompresorkem. Také se nám nějakým zázrakem podařilo povolit dva šrouby. Starší technik přijel s odtahovým vozidlem, neuměl ani slovo anglicky, používal překladač v mobilu. Jenomže on nemluvil italsky ani sardinsky, ale zřejmě katalánsky, což je jazyk, kterým mluví v Algheru. Takže překladač to do angličtiny nepřeklál dobře a věty neměly žádný smysl. Nicméně kolo nám za rezervu vyměnil a doporučil nám pneu-servis, který jsme už měli předem vytipovaný z netu, protože měl dobré recence. Jenomže bylo půl sedmé a servis zavíral v sedm hodin. Řekli jsme si, že bude lepší přenocovat v autě tady na parkovišti a hned ráno vyrazit do servisu. Měli otvírat v osm.

Když jsem u těch aut, všimla jsem si, že tam jsou řidičky a řidiči v poměru 1:1. V naší republice převládají muži. Nejspíš je u nás za volant muži tak často nepouští. S dopravními předpisy si tam však nikdo hlavu moc neláme. Když jste na křižovatce na hlavní, neznamená to automaticky, že vám dají ostatní přednost.

Ta silnice u parkoviště byla dost frekventovaná, ať byly dvě hodiny ve dne nebo v noci. Auto jsme si přeparkovali do nejzazšího místa parkoviště. Prohlédli jsme si alespoň velkou ceduli a nahlédli přes plot, když už jsme památku osobně nemohli navštívit.

A připravili si večeři, zatímco jsme pozorovali jakéhosi hlodavce s dlouhým ocasem balancujícím na větvích vedlejších stromů.

Ráno jsme se vydali na pomalou jízdu do Alghera k pneu-servisu. Servis byl v úzké ulici, kde se dalo špatně zastavit. Samozřejmě, že mladý pán, nejspíš majitel servisu, také používal překladač v mobilu, protože anglicky neuměl nebo mluvit nechtěl. Angličtina v překladači opět nedávala moc smysl. Pneumatiku si vzal, prohlédl ji, naťukal do mobilu, že máme přijet v 10.45. S tom rezervou jsme moc daleko jet nemohli, zaparkovali jsme hned o dvě ulice dále a šli si nakoupit jídlo a hlavně pití. Když jsme se vrátili, byla situace s parkováním u servisu ještě horší. Všichni na nás troubili. Majitel servisu však při hulákání rázně dopravu zastavil, abychom s autem mohli najet na protější stranu. Kolo nám vyměňoval na ulici, kdy jsme stáli částí auta na chodníku a částí na silnici. Za opravu jsme myslím zaplatili méně, než kolik bychom zaplatili u nás (pokud by vůbec u nás gumu opravovali a nevnutili by nám rovnou pneumatiku novou). Na tom kole ne-jenomže jsme jezdili dále po Sardinii, dojeli jsme až domů a syn s ním jezdil bez problémů až do přezouvání na zimní kola.

Z tohoto nemilého zážitku jsme si však oba vzali ponaučení do budoucna, před cestou do zahraničí si vždy zkontrolovat šrouby na kolech, jestli je lze povolit.

Pak jsme si zajeli na pláž Mugoni do zátoky Porto Conte, protože jsme se domnívali, že tam bude méně lidí než přímo u Alghera. Bohužel opět v centrální části byla hlava na hlavě. Popošli jsme hodně daleko, kde už se nechala roztáhnout deka. Po pláži stále procházeli černošští prodejci sem a tam. Překvapivě se Italové raději opalovali na pláži, do vody chodívali jen na chvíli. Moře bylo hodně teplé s minimem vlnek a s pozvolným vstupem.

Potom jsem plavala ještě dále po pobřeží a zjistila, že tam je volno. Takže jsme se přesunuli s věcmi, i když tam už nebyl tak jemný písek, ale alespoň jsme měli soukromí. Měla jsem sebou šnorchlovací celoobličejovou masku. Voda byla čistá, ale až s tou maskou jsem teprve zjistila, že jsou u dna různé druhy ryb, kterých jsem si normálně nevšimla. Ryby byly menší i větší, dokonale maskované, světlejší s různými puntíky nebo proužkami.

Naproti nám se vypínal mys Capo Caccia se světoznámou Neptunovou jeskyní, u které jsme však už předem věděli, že ji nenavštívíme, ale že si na Sardinii vybereme k návštěvě jeskyni méně navštěvovanou.

Když jsme se vrátili k autu ptal se nás nějaký Slovák, jestli tady policie nevybírá pokuty. Vůbec jsme si totiž nevšimli, že tam je cedule se zákazem stání, protože tam stálo i mnoho jiných aut. Placené parkoviště bylo hned vedle.

Navečer jsme se ubytovali v kempu Villaggio e Campeggio Nurral, který byl v borovém lese. Za jednu noc jsme celkově zaplatili 39 Euro, což bylo nejvíce za celou Sardinii. A ještě jedno prvenství kemp měl, byl nejhorší ze všech, voda tady sice tekla, ale připomínal kempy u nás za éry socialismu. Měli jsme však klid, nebylo zde ubytováno mnoho lidí. Také jsme tady zažili podvečerní koncert cikád, který v minulém kempu nebyl.

Po večeři jsme se šli projít do malého městečka Fertilia, které bylo hned vedle Alghera. Prý bylo postaveno fašistickou vládou ve 30. letech 20. století po odvodnění močálů. Z kempu však musí být člověk vyzbrojen pořádným světlem, protože na neosvětlené a hodně frekventované silnici není k městečku žádný chodník.

Alghero na protějším břehu zátoky

Došli jsme až k pozůstatkům římského mostu Ponte Romano.

Cestu zpět jsme zvolili kratší. Zastavili jsme se na lavičce skoro naproti benzínové pumpě, kde právě Carabinieri, což je jedna z tamních bezpečnostních složek, kontrolovali řidiče.

Ještě jsem se také nezmínila o tom, že na pumpách bývají stojany rozděleny, na ty bez obsluhy, kde je nižší cena a na ty s obsluhou, kde je vyšší cena za pohonné hmoty.

Příští díl bude o cestě ze západního pobřeží Sardinie na pobřeží východní.