Sardinie - 2. díl

Druhý díl mého mini cestopisu je o putování severní částí Sardinie. O překrásném svítání u jezera, o stavbách civilizace Nuragů nebo o opunciích.

Lago di Liscia je jezero, u kterého jsme přespávali. Nejprve jsme se v noci kochali hvězdami. Ráno nás probralo nádherné svítání.

Při snídani okolo mě proletěla vážka a sedla si vedle na suchý stvol. Najednou koukám, pod ní na stejném klacku jsou tři kobylky, nebýt vážky, vůbec bych si jich nevšimla.

Vážkou je nejspíš sameček druhu Trithemis annulata. České jméno nemá. Mimo jižní Evropy se vyskytuje v Africe, na Blízkém východě a Arabském poloostrově. Hmyz, který po přistání okamžitě sklopí křídla před sebe, se nazývá dropwing.

Na další fotografii je Tylopsis lilifolia, česky asi cvrček liliový. Je rozšířen ve Středomoří, vyskytuje se i v severní Africe, na Blízkém východě, v Iránu, na Kavkaze. Tento druh má dvě barevné formy. Jedna je zelená a druhá hnědá jako na fotce. Druhá forma žije na suchých lokalitách. Dospělý hmyz je k vidění od srpna do října.

Všude v okolí byly keře s množstvím již zaschlých, dávno odkvetlých květů. Říkala jsem si, na jaře to tady musí být úchvatné místo.

Po snídani jsme popojeli k místu, kde měl být k vidění jeden z nejstarších olivovníků na světě, 4000 let starý. Bohužel oplocené místo, bylo zavřené, otvíralo se až od deseti hodin. To se nám nechtělo čekat. Časem jsme zjistili, že všechny památky se na Sardinii otvírají od deseti hodin, kdy už slunce slušně pálí. Bývají otevřené až do sedmi večer.

Tento kouzelný kraj byl opravdu řídce osídlen. V noci projelo okolo nás jedno auto jedním směrem, druhé druhým směrem, nevíme, zda to nebylo jedno a to samé. Při snídani další auto a do půl hodiny jelo zpět. Když jsme byli u olivovníků, jelo popelářské auto. Nepředstavujte si však auto s automatickým vysypáváním popelnic. Bylo to jakési vozítko s kontejnerem s dvířky svrchu, kam hází obsluha odpadky v pytlích.

Takzvaná „modrá zóna,“ kde se obyvatelé běžně dožívají 100 let a to v poměru 1:1 mužů i žen, je jižněji, tento kraj jsme nenavštívili. Dočetla jsem se, že vědci dělali průzkum jejich jídelníčku. Prý jedí málo masa. Hodně ořechů, sýrů, luštěnin a zeleniny. Denně pijí víno. Po Sardinii snad ani nejsou žádné domovy pro seniory. Jednak jsou lidé aktivní do vysokého věku, jednak by to byla velká ostuda pro rodinu nepostarat se o člena rodiny.

Když jsme jeli stejnou cestou zpět, po chvíli co jsme minuli kříž, u kterého jsme se původně pokoušeli vyspat, běžela naproti nám smečka psů. Tři větší, velice podobní labradorům a jeden menší. Vůbec nevíme, zda to mohli být hlídací psi stád nebo snad psí bezdomovci. Každopádně jsme si říkali, že to by mohlo být to noční chození u auta, o kterém jsem psala v prvním díle.

Potom jsme vyrazili směrem k Arzacheně k památce „Nuraghe La Prisgiona.“ Civilizace Nuragů vzkvétala v době bronzové. Zanikla příchodem Římanů. Celá Sardinie je posetá těmito památkami, ať jedete po jakékoliv silnici, dříve nebo později na některou narazíte. Většina z nich prý byla postavena mezi lety 1800 až 1100 př. n. l. Vše je z vrstvených kamenů na sucho, bez použití pojiva.

Parkování u památky je v příjemném polostínu pod stromy.

U vstupu se nás pán ptá, jestli chceme jen vstup na jednu památku nebo na více. Více návštěv v okolí prý vyjde levněji. Hned vedle je tzv. hrobka obrů. V okolí Arzacheny je celkově sedm památek. My si však kupujeme vstupenku jen na tuto jednu památku. Zvláštní je, že žádnou tištěnou vstupenku nedostáváme, ale zapisují si nás do knihy, kam uvádějí i z jaké jsme republiky. Takto to funguje i na dalších místech, všude do knihy zapisují z jakého jsme státu.

Jsme tu mezi prvními návštěvníky. Teplota stoupá nad třicet stupňů ve stínu, kterého si užijeme pouze u informačních tabulí a uvnitř centrální věže. Informace na tabulích jsou i v anglickém jazyce.

Potom jedeme do města Arzachena. Měla jsem naplánováno zajet nad město ke skále v podobě hřibu Roccia II. Fungo, kde má být pěkný výhled na město. Také jsem se chtěla podívat ke kostelu Chiesa di Santa Lucia. Schodiště ke kostelu je každý rok nově pomalováno jiným motivem od jiného umělce. Hlavní tahy Arzachenou byly totálně přecpány auty. Město je z velké části vybudováno ve svahu, všude jsou úzké jednosměrné uličky. Trasu k „hřibu“ jsem měla nastudovánu už z domova. Předem jsem věděla, že nahoře u skály je menší parkoviště. Propletli jsme se uličkami až tam. K naší velké nevoli jsme zjistili, že brána parkoviště je zavřená. Nikde žádná otevírací doba parkoviště. Před parkovištěm zákaz zastavení s dodatkem parkování pro tělesně postižené (oni to tam mají vše na jedné značce). Měla jsem připravenu ještě jednu variantu parkování, dole u obchodů. Takže jsme se opět vymotali jednosměrkami dolů. Bohužel jsme dole, v tom šíleném množství aut, minuli odbočení k obchodům. Byli jsme však správným směrem k městu Palau. Takže jsme nakonec Arzachenu opustili.

Palau na severním pobřeží Sardinie je renomované letovisko naproti souostroví La Maddalena a nedaleko Smaragdového pobřeží – Costa Smeralda. Nad městem je vyhlídkové místo. Chtěla jsem se tam rozhlédnout a domluvit se na kterou pláž vyrazíme. Měla jsem z domu připravenu cestu ke čtyřem plážím. Když jsme tam dorazili a zaparkovali na odpočívadle vpravo, museli jsme za výhledem přejít silnici. To nám trvalo snad deset minut než jsme dokázali přeběhnout silnici. Jedno auto za druhým, ale doslova.

Tam jsme viděli první houkající sanitku na Sardinii. Úplně všichni ji ignorovali. Takže jela houkajíc ve štrúdlu aut. Možná by měla více řvát, jako sanity u nás. Ty na Sardinii mají libozvučnější a tišší zvuk. Bohužel jsme sanity potkali na Sardinii ještě vícekrát, vždy stejná situace, ignorace.

Je to sice fotogenické místo, ale to horko a množství aut nás nijak netěší. Proto jsme se rozhodli, že pojedeme na klidnější místo. Potom opět pár minut stresu, aby si člověk vyčíhl tu správnou skulinku v řadě jedoucích aut, aby se dostal z odpočívadla. Italové zásadně nikoho nepouští, ať vyjíždí odkudkoliv a zahraniční turisté se zase bojí někoho pustit, aby do nich zezadu někdo nevrazil.

Potom jsme se v Palau otočili a vyrazili k západu. Předem jsem si našla polohu dvou kempů. Nakonec jsme se dohodli, že jedeme do toho, u kterého je osmi kilometrová písečná pláž Li Junchi. Cesta vede vnitrozemím. Jede se o mnoho příjemněji, když je zde silnice poloprázdná. Zastavujeme si na chvíli na vyhlídkovém místě nad údolím. Je zde malé občerstvení s posezením, takové pak vídáme i na jiných vyhlídkových místech po Sardinii. Na fotografii je typická Sardinská vnitrozemská krajina. Po silnici na snímku jsme přijeli.

Netrvá dlouho a před námi se otevírá výhled na široširé volné moře. Fotografii neuvádím, výhled kazí dráty elektrické sítě a rozmazaný mořský obzor přechází do nebe. Pro nás suchozemce však výhled hodný krátkého zastavení.

Kemp se jmenuje Baia Paradiso. Jsou v něm tři zóny. Zelená pro karavany. Žlutá pro karavany a stany s parkováním u stanu. Modrá pro stany ve spleti stromů a parkováním na parkovišti. Místo ve žluté zóně nemají. Dostali jsme místo v zóně modré. Kemp je dosti rozlehlý, recepční nás v elektrickém vozítku dovede až na místo. Úzkou pěšinkou mezi keři přineseme stan na místo, postavíme si ho, k němu si vyndáme i stoleček a židličky. Potom jdeme na krátký průzkum kempu. Zjišťujeme, že po celém kempu neteče ani kapka vody. Záchody nespláchnuté. Vyrazíme přes duny k nedalekému moři. Cestou potkáváme je hrstku lidí.

Hrstka lidí je i na pláži. Ani přímo u vchodu na pobřeží není přeplněno. Jsou tu i svěšené slunečníky bez lehátek. Nevíme, zda jsou taky nějak zpoplatněny. My máme svůj slunečník, ale je nám na nic, ve větru se otáčí a nedrží tvar. O kus dál má svoji věž i plavčík, ale asi tady moc práce nemá. Jak fouká a není to žádný záliv, ale volné moře, tvoří se vlny. Plavat v nich neumíme, ale na osvěžení a nabažení se mořem dobré. Na Sardinii jsou turisté asi „namlsaní“ zálivy bez vln, tak se tady moc nekoupou. Vzpomněla jsem si na Polsko, kde byly stejné vlny a pobřeží bylo plné lidí a to tam ani tak teplé moře není, jako bylo tady. Písek je zde hrubší žlutočervený.

I cesta zpět je volná. Kde ti všichni z kempu jsou? Později zjistím, že jich je hodně u bazénu.

U cesty jsou exoticky vyhlížející opuncie. Je to opuncie mexická, která sem byla dovezena v 16. století a zdomácněla zde. Vídáme tyto kaktusy po Sardinie nejen volně rostoucí, ale i v zahradách, kde je schválně pěstují pro jejich plody. Zralé plody se sklízejí na přelomu srpna a září. Zvykem je sklizeň zahájit až po prvním dešti po dlouhém letním období.

Po návratu do kempu voda stále neteče. Na to, že jsme platili za jednu noc 34 EUR, je to zarážející. Potom jsme si všimli pod průhlednými dvířky elektrického rozvaděče, že je časovač. Voda začala téct v sedm hodin. Neuvěřitelné. Pamatuji si kempy u nás před revolucí nebo krátce po ní. Teplá voda sice bývala na žetony, ale že by přes den netekla vůbec, to asi v žádném českém kempu nebylo.

Na pobřeží jsme šli ještě jednou, podívat se na západ slunce. Bohužel nebyl tak pěkný, jako jsem viděla před pěti lety v Polsku. Slunce zapadalo za nějakým ostrovem, kterého jsme si ve dne vůbec nevšimli, asi se stal neviditelným v tom denním oparu. Na konci srpna zapadalo na Sardinii slunce v půl osmé a do další půlhodiny byla tma.

V půlkulatém amfiteátru byl večerní program, nejspíš pod vedením nějaké místní zábavní skupiny. Tam jsem zjistila jak Italové milují karaoke. Hlediště bylo skoro plné. Na nějakou dobu jsem se tam šla podívat, stála jsem u vchodu, když přišla maminka asi tak s desetiletou holčičkou a ta česky povídá mamince: „Mami, to jestli budou tak řvát do rána, to ani neusneme.“ Neřvali do rána, o půlnoci program skončil.

Ve třetím dílu bude další putování po severozápadní části ostrova. Bohužel okořeněné jednou nemilou zkušeností, kvůli níž jsme ztratili půl dne jednoho dne a půl dne druhého dne, z naší dovolené na Sardinii.