Sardinie - 1. část

Na Sardinii jsem byla koncem srpna autem. Při plánování nových cest není praktických informací nikdy dost. Můj první díl foto blogu je o cestě na tento ostrov.

Cestovali jsem se synem jeho automobilem. Bohužel nedostal mnoho dnů dovolené vcelku. Ve čtvrtek jsme si zařídili cestovní pojištění a zaplatili trajekt. Na Sardinii jezdí z italského přístavu Livorno do sardinského přístavu Olbia dvě hlavní společnosti. Společnost Moby Lines a společnost Grimaldi Lines. Syn provedl vyhodnocení dle recenzí. I přesto, že prý společnosti Grimaldi sfoukly na moři dvě lodi, byly recenze lepší než u společnosti Moby. Za trajekt tam a zpět, dva cestující plus auto, jsme zaplatili 381 EUR. Bohužel to bylo ještě bráno jako hlavní sezóna, která je drahá. Od dalšího týdne byly ceny již nižší a to nejen trajektu, ale i ubytování v kempech. Rovněž kdybychom si zajistili trajekt dříve, byla by cena příznivější. Čím kratší doba do odjezdu, tím vyšší cena. Pokud nemáte školou povinné děti, nejezděte na Sardinii v hlavní sezóně, ušetříte za trajekt i 150 EUR a rovněž ceny ubytování jsou znatelně levnější. Na Sardinii se dá koupat od jara do podzimu.

Měli jsme naplánováno, že vyrazíme v pátek navečer po šesté hodině, kdy přijíždí syn z práce. Bohužel jsem to nestihla vše dopřipravit a usmažit řízky, takže vyrážíme až po deváté hodině. Přes Čechy a Německo se večer jelo dobře, hranici jsme překročili v Rozvadově. Kameru sundáváme, v Německu a Rakousku nejsou povolené, nasadíme ji opět až v Itálii. Německé dálnice jsou pro osobní automobily zdarma. Pak zastavujeme na jednom německém, jejich čistém parkovišti s toaletami a vyspíme se v autě. Nejsme sami, mimo všudypřítomných nocujících kamioňáků, s námi na parkovišti nocuje i pár osobáků.

Těsně před hranicemi s Rakouskem uhýbáme z dálnice a jedeme po okresních silnicích přes horská městečka a vychutnáváme si krásné jasné výhledy na okolní štíty Alp.

Vedle silnice teče řeka Inn se zvláštní jílovitou barvou vody.

Těsně za Innsbruckem jsme si zastavili na parkovišti u městečka Patsch. Je něco po poledni a jsme nějakých tisíc metrů nad mořem, přitom teplota je nějakých 25°C ve stínu. Z parkoviště je nádherný výhled na okolí.

Pod námi je dálnice.

V dálce některý z ledovců, možná Lisenser Ferner nebo Alpeiner Ferner.

Bohužel potom chceme pokračovat dál, ale za městečkem nás zastavuje nějaký člověk s praporkem a všech aut se ptá, kam jedou a většinu jich otáčí a posílá někam zpět. Než se stačíme vzpamatovat spojíme před závorou, kde si zaplatíme 3 EUR (asi místní poplatek za silnici od Innsbrucku) a pak najíždíme na Brennerskou dálnici (A13) s mýtným poplatkem 11 EUR.

Po přejezdu italských hranic se dálnici mění označení na E22. Předem jsme si určili, že chceme platit mýtné kartou, správně si najíždíme k turniketu, který nám vydá lístek, v modrém pruhu. Od této doby nám však začíná dálniční peklo. Každý stokilometrový úsek jedeme cca čtyři hodiny. Nějaké dva kilometry vždy popojedeme šedesátikilometrovou rychlostí, potom deset minut popojíždíme systémem brzda plyn. A stále dokola. Přemýšlíme, kde ty zácpy vznikají. Vypadá to, že u sjezdů a nájezdů na dálnici, načež to Italové zhorší tím, že přejíždějí z pruhu do pruhu. Např. Němec v prvním pruhu si nechává před sebou pár metrů, aby jel plynule, což nemůže vidět Ital z druhého pruhu a okamžitě do mezírky vletí, načež Němec musí šlápnout na brzdu a celá kolona za ním stojí. Do vzniklé mezírky po Italovy v druhém pruhu se zas nacpe jiné „íčko“ z prvního pruhu. Takže před námi to vypadá, jako kdyby „íčka“ natahovala tkaničky do bot, jezdí do mezer cik cak naproti sobě. Pár desítek kilometrů se tomuto nesmyslnému chování smějeme, ale to nás přejde, když zjistíme, že „íčka“ jsou nepoučitelní a šněrováním vytváří zácpy vesele dál po mnoho a mnoho kilometrů.

Také nechápeme, že nikdo netvoří záchranářskou uličku. Možná to v italských pravidlech silničního provozu není zakotveno. Naštěstí žádná dopravní nehoda nikde není, takže záchranku ani policii nevidíme. Jenom nás jednou předjíždí odtahovka, ta jede odstavným pruhem. Když se pak dostaneme k autu, které přijeli naložit, vidíme, že to jsou dva mladší lidé s ručníky na hlavách.

Po obou stranách dálnice zde Italové pěstují víno a jablka. Oboje mají pečlivě zakryté svrchu textilií proti ptactvu.

Pokukujeme po SPZ okolních aut. Složení je asi tak 80% Italů, 15% Němců, 5% všech ostatních (Čechů, Slováků, Poláků, Holanďanů, Rakušanů). Toto složení pak platí i pro cestu trajektem a na cestách po Sardínii.

Na dálnici je 37°C ve stínu a nám odešla klimatizace. Po celou naši dovolenou pak jezdíme se všemi čtyřmi otevřenými okénky. Syn to horko velice špatně snáší už tento první den a není mu dobře. Později odpoledne zastavujeme a dlouho čekáme až skoro do západu slunce. Potom teprve pokračujeme dál, v druhé polovině dálnice už konečně ubylo aut, takže to jede trochu plynuleji. Na konci dálnice při placení si zase správně najedeme do modrého pruhu, ale ejhle synovu kartu to na zaplacení nechce, moji také ne, potom si nás všimne obsluha a vyjede nám účtenku s dlouhým poučením, že máme zaplatit do 15 dnů (33,40 EUR). Hurá závora se otevře. Zastavujeme ve městě Sesto Fiorentino, které nejprve pokládáme za předměstí Florencie, ale asi to je samostatné město. Je deset hodin večer a je 30°C. Bereme zde benzín na bezobslužné pumpě. Časem zjišťujeme, že většina čerpacích stanic po Itálii a Sardinii je bez obsluhy.

Na mapě navigace jsme si našli odlehlé místo blízko Livorna, z kterého máme v neděli dopoledne odjíždět trajektem. Přespáváme v autě na malém opuštěném parkovišti naproti hřbitovu.

Vstáváme velice brzy, v podmínkách přepravy trajektem, je uvedeno, že tam máme být nejpozději dvě hodiny před vyplutím. V přístavu Livorno zjišťujeme, že silnice jsou ve skutečnosti jinak, než jsou v navigaci, ale víme, že máme odplouvat z nejsevernější části přístavu. Dvakrát se otáčíme, ale i přes špatné značení v přístavu jsme na místě velice brzy, dokonce stojíme v první řadě. Je tam několik zaměstnanců, kteří nás nasměrují do řady, z jízdenky načtou kód, jednu samolepku s našimi jmény nám pak nalepí na auto a druhou předají nám, zkontrolují cestovní doklady.

Pak už jen čekáme. Z trajektu nejprve vyjede pár kamionů a pár obytňáků a přívěsů, vyvážejí návěsy a rovnají je na plochu jeden vedle druhého, potom vyjíždějí osobní automobily ve čtyřech řadách. To nemá konce, vyjíždějí snad půl hodiny, říkám si, že nás tu snad tolik na cestu tam nestojí. Potom vyvážejí opět mnoho dalších návěsů, už je skoro nemají kam parkovat.

Konečně se naloďujeme, jde to docela dobře, uvnitř stojí zaměstnanci a auta navádějí. Ti kdo zaparkují, letí z auta k nejbližšímu schodišti. To ještě netušíme, že tak letí kvůli místu. Jdeme také, u vchodu na schodiště si ještě přečteme, že jsme na palubě 7 (nejvyšší nákladní paluba), v sekci 21. Cestou nahoru se synovi v batohu vylije pití, takže nejprve řešíme tuto kalamitu. Chceme jít až na horní odkrytou palubu, abychom mohli při odjezdu pozorovat pobřeží. Jenomže nahoře jsme zjistili, že je otevřen pouze bar, ostatní paluba je uzavřena. Tak jdeme o patro níž a zaujímáme místo na odjezd v baru u stolečku se židlemi u špinavého okýnka. Asi půl hodiny před odplutím, lidí na palubách ubývá, protože Ti, co mají zaplacené kajuty, do nich mizí. Cesta trvá 9 hodin. Po pravé straně je po značnou část plavby vidět v dálce pobřeží Korsiky. Na levoboku nejprve míjíme pár ostrovů, potom je jen volné moře. Časem zjišťujeme, že horní palubu už otevřeli. Po celou plavbu pendlujeme mezi barem, horní palubou, sedačkou na chodbě a nějakým WIFI místem. Podle toho, kde je zrovna volno na sezení nebo stání. Dámské toalety jsou čisté po celou dobu plavby, což je v rozporu s tím, co jsme četli v recenzích. Takže docela příjemná plavba. To však nebude platit při plavbě zpět, ale o tom až v posledním díle mého vyprávění.

Na přídi horní paluby je bar, lehátka na opalování a malý bazének pro děti.

Strany paluby jsou určeny na venčení pejsků, mají tam i místa s kačírkem.

Na zádi lodi jsou i ve stínu lavičky, ale bohužel skoro stále obsazené. Poslední z fotografií vypadá idylicky, ale jen proto, že necítíte ten smrad z kouře komínů (kouř na fotce vpravo nahoře). O nějaké ekologii zde nemůže být ani řeč.

Při doplouvání k Olbii, raději zůstáváme na chodbě opět u špinavého okýnka, protože nahoře se bojíme, že neuslyšíme pokyny k vyloďování. Bohužel nám bylo na nic, že jsme si zapamatovali schodiště a sekci kde máme auto. Pokyny z rozhlasu nás navádí úplně na jiné schodiště. V garáži nám pak nějakou dobu trvá než najdeme naše auto. Výjezd je chaotický. Na naší palubě otáčení aut nikdo neřídí, „íčka“ vůbec nechápou, která řada musí vyjíždět jako první, aby další řada měla místo na otáčení. Časem jim to dojde. Dole u výjezdu z trajektu se to však cpe ze všech stran najednou. Venku nás pracovníci popohání, že se nám ani nestačí najít navigace. Ve městě Olbia je ohromné množství aut i lidí, už je po setmění. Vyjíždíme pryč z města, potom si teprve najdeme v navigaci cíl.

Vyrážíme severozápadním směrem k umělé vodní nádrži Lago di Liscia, která je zásobníkem pitné vody pro východní pobřeží. Je zde rezervace Olivastri Millenari di Santo Baltolu s lesy a žulovými skálami. Místo řídce osídlené, s farmami. Nachází se tu i jeden z nejstarších olivovníků na světě, jehož stáří je odhadováno na neuvěřitelných 4 000 let. Cestou nepotkáváme žádný kemp. Když jsme už na cestě vedle jezera, rozhodneme se přespat opět v autě. Cesta je zpevněná (nějaký asfalt posypaný jemnými kamínky), po stranách cesty je dost odpočívadel (šotolina). Na jednom jsme zastavili, za plotem za keři jsou slyšet zvonce nějakých hospodářských zvířat. Netrvá ani pět minut a vyhání nás z místa nerudný menší pes, hlídající si své stádo. Popojeli jsme tedy dál, parkujeme na dalším odpočívadle. Když vylezeme z auta zjišťujeme, že na protější straně silnice se tyčí nějaký velký kříž. No co, když jsme minulou noc mohli spát naproti hřbitovu, tak proč ne nyní naproti kříži. Usínáme. Syn mě však několikrát budí, že venku někdo chodí. Já, nahluchlý člověk, nic neslyším. Když je to však už poněkolikáté, tak už také nemohu usnout a ten kříž mě znervózňuje. Takže si dáváme sedadla do vzpřímené polohy a popojíždíme dál. Jen co vyjedeme, před námi hopsá zajít. Že by to chodil u auta on? Zajíc přeci hopsá a nechodí. Tentokrát popojíždíme o značný kus dál a zastavujeme na odpočívadle, kde se pod námi ve tmě rýsuje obrys jezera. Na nebi krásně svítí hvězdy. Krásnější svítání si nedovedeme představit a zrovna tak nádhernější výhled při snídani. O tom však až v příštím díle. V příštím blogu se také dovíte, co že nám to nejpravděpodobněji chodilo u auta. Naše cesta bude pokračovat severem na západní pobřeží.