Když si někdo pořídí do bytu pejska, automaticky již myslí na to, že s ním bude chodit na procházky. Když kočičku, je přesvědčen, že bude jen pokojová. Ale proč? Vždyť některé kočičky milují procházky zrovna tak jako pejsci.
Jednu z našich koček, Ciri, jsem na tomto blogu už představovala. Teď je na řadě Rosie, kterou jsme si z organizace „Šance zvířatům“ vzali jako první už před více jak dvěma lety. Brali jsme si ji jako dospělé mladé zvíře, velice hravé. Prý ji našli toulat se v Hrádku nad Nisou, takže vlastně ani nevíme, jestli je původně Češka, Němka nebo Polka. Měla poraněný ocas u kořene a tzv. „kočičí rýmu“. Na ocásku jí už chlupy nenarostly. Navíc na veterině jí po kastraci omylem uskřípli kousek ouška (značí se tak kastrovaná zvířata vypouštěná zpět do venkovského prostředí). Takže vypadá jak válečný veterán.
Kšírky jsme ji nejprve navlékali na pár minut denně doma. Potom trénovali procházky v „klokance“ a nakonec na vodítku. Byla jsem velice překvapená, jak rychle se to naučila. Zajímavé je, že nemá ráda, když jde někdo před ní, to se ho vždy snaží předehnat. Ona zkrátka musí jít po cestě první jako vůdce výpravy. Výjimkou je, když zahlédne psa, to zkoprní a okamžitě zalehne a snaží se být neviditelná. Pokud se pejsek začne přibližovat, otáčí se a kouká, jestli ji někdo zachrání. To se pak musí vzít do náruče a počkat až pejsek s páníčkem projdou kolem.
Incident se psem jsme měli jen jednou. Zahlédli jsme ho včas. Tenkrát dcera tradičně vzala Rosii do náruče, jenomže pes jak ji zmerčil, hned se začal sápat po dceři, která byla pak od Rosie pěkně poškrábaná. Trvalo pěkně dlouho než pes pána poslechl a nechal nás. Jindy na nás naopak lidé s pejsky volají hned z dálky, když vidí, že kočku bereme do náruče, že to nemusíme, že jejich pejsek má kočičky rád. To ovšem netuší, že naše kočka nemá ráda pejsky. Možná, že poraněný ocásek měla tenkrát právě od nějakého psa.
S Rosií jsme zažili ještě jednu vypjatou situaci. U ní jsem však nebyla, Rosie byla na procházce s dcerou a synem. Šla jako vždy první. Na okraji cesty ležel slepýš, když se k němu však přiblížila, slepýš se odplazil do trávy. Jakmile se pohnul, Rosie prý velkým úlekem nadskočila a vyškubla se jim i s vodítkem. Chvilku běžela po cestě, potom si všimla stromu a vylezla na něj. Kočka na stromě, vodítko viselo dolů a pod stromem dva lidi přemlouvající kočku, aby slezla dolů. Komická situace. Po hodině přemlouvání se Rosie uklidnila a ze stromu slezla. Od té doby ji však vyplaší každá větev přes cestu. Když nějakou vidí, nejprve nadskočí a potom ji obejde velkým obloukem.
Druhá naše kočička Ciri má procházky ráda méně než Rosie, více se rozhlíží a ráda se nechává poponášet v košíčku. Teď, když je kvůli otci s demencí času méně, brávám na krátké procházky jen Rosii.
