Jarní procházka začarovaným lesem

aneb co všechno zas odkryl roztátý sníh. Zatímco v nížině jaro už odstartovalo, u nás pod horami se teprve loučí zima.

Včera jsem po mrazivém týdnu spojila procházku s nákupem a podívala se do lesa za nákupním centrem. Do tohoto lesa normálně nechodím, byla jsem tam jen jednou před pár lety, když jsme si tenkrát s dcerou zkoušely ulovit první kešky. Chtěla jsem tam i okouknout kolik pejskařů tam chodí se svými mazlíčky, jelikož mě už jedna z našich koček ráno neoblomně upozorňovala, že už cítí jaro a nastává zas čas, kdy by opět chtěla chodit na procházky i ona. Vzala jsem si sebou foťák, co kdyby tam byl na focení nějaký živočich či květina.

Jen jsem udělala pár kroků pod super market, vidím za zákazem vjezdu nějaký karavan. Nejprve si pomyslím, asi chtěli mít chvíli klid a zaparkovali mimo parkoviště. Pak jsem se však podívala lépe. To obytné auto bylo otevřené, uvnitř binec a ještě mělo prázdnou gumu. Ach jo, co já bych za to dala, mít takový karavan, klidně bych si ho i opravila, a tady je jeden odstavený, jak na vrakovišti.

Že jsou mraky odpadků hned za parkovištěm, to člověka už nijak nepřekvapuje. Proč je však mraky odpadků v lese? Když si nějaké pití nebo jídlo v jednorázovém obalu do lesa člověk může přinést, proč ten obal zas nemůže odnést? Nechápu. Nepamatuji si, že by mě rodiče nějak nabádali k tomu, že se odpadky jen tak na ulici nebo v přírodě neodhazují. Oni to nedělali, tak jsem to brala normálně, že odpadky patří do koše. Zrovna tak si nepamatuji, že bych to nějak musela zdůrazňovat svým dětem, také to braly normálně a nikdy jsem neviděla, že by venku na zem vyhodily třeba jen papírek od bonbónu. Papír se rozloží, ale tolik skla, kovů, plastů a jiného odpadu na každém každičkém kroku, co ten les musí pojmout, to je smutné.

A dokonce hliník, který ani není plechovka. Kdo ví, jak se tady ocitl. Kdyby si sběrači kovů prošli tento les, třeba by našli i hodnotnější měď.

A tady někdo vyložil celou káru odpadu. Je to snad jednodušší dovézt do lesa než do sběrného dvoru?

Plechovka i u paty datlího stromu. Nahlédla jsem dovnitř spodního otvoru a tam byla ještě další (na fotce není vidět).

Co je tohle? Raději to obejdu obloukem. Nechtěla bych zjišťovat co v tom je. Snad ne mrtvola.

Ejhle, někdo si v tom odpadkovém lese udělal i ohniště a podivnou kamennou stavbu. No, mě by tady asi nechutnalo.

Viděla jsem i docela nový posed, hned vedle cesty, aby byl dobře dostupný autem. Pár metrů od něho kaliště a spousta pečiva. Pak, že je to těžké zredukovat počty divočáků ve městech, jak to tvrdí v médiích myslivci.

Abych svůj blog zakončila pozitivně, natrefila jsem na zvláštní houbu, o které jsem si pak doma přečetla, že je to vzácný druh nejedlé houby a dokonce chráněná. Jmenuje se ohnivec. Ohnivců u nás roste prý pět druhů a mezi sebou se dají bezpečně rozeznat jen pod mikroskopem. Domnívám se, že jsem narazila buď na ohnivec jurský nebo ohnivec šarlatový.

Na posledních fotečkách je devětsil bílý, tuto rostlinu asi v nížinách nenaleznete.

Zhodnocení procházky: Sem už příště nemusím a s našimi kočkami už vůbec ne.