Pud sebezáchovy....

Včera se u nás v Děčíně hrál nějaký fotbalový zápas. Český ligový team hrál s německým. Policejní manévry a spousta německých fanoušků v ulicích. Já poklidně s manželkou zastavuji před hypermarketem a celý natěšený na lákavé ceny vcházím do prodejny, Lenka jde rovně pro pečivo a Já s dcerou v nákupním vozíku vlevo směrem k masným výrobkům....

Tesco, jako vždy plné vášnivých kupujících namlsaných slevovým náboženstvím.Vtom několik metrů za mnou slyším oslavný chorál v německém jazyce. Jak v blbém, klišovitém akčním filmu všichni nakupující mizí a v uličce jsem sám s dcerkou v košíku. Hlas sílí a já rozeznávám melodii "dojčland, dojčland...". Kouknu na dcerku a její strnulí pohled a rychle uvažuji...Prchnout?.....Mozek říká utíkej! Vem holku do náruče a běž! Srdce říká, ani náhodou! Nikdo tě nedonutí brát nohy na ramena. Vjíždím poklidně do sekce sportovního náčiní a zastavuji u hokejek. Rychle uvažuji nad výhodou dlouhé hole, která bude útočníka držet na distanc a svojí masivní čepelí odradí případné ataky. Zároveň přemýšlím o dětské holi se kterou bude manipulace snadnější. Široko daleko ani noha, hlasy a řev se přibližují a dcera na mě hledí, oči vytřeštěné.....Dřevěnou zbraň mám na dosah a poslouchám ten tvrdý a hystoricky sprofanovaný jazyk.....čekám na slova jako"švarce"....."cikojne"......Nejsem ochoten uhybat rozvášněnému davu. Nebudu svojí holčičce předvádět slabost. Táta je tvé věčné útočiště. Táta je ta zeď přes kterou nic zlého nemůže projít a ublížit ti. Takže milí fanoušci....jeden strkanec do zad....jedna slza na tváři Vanessky a vymaluji s vámi tuhle uličku na červeno. Hlava nehlava, rozmlátím o vás všechnu tu dřevěnou výstroj ...... Cítím jejich dech nasáklí výpary z českých piv a v tom spoza regálu vybíhá městský policista...neochvějně sám proti všem zřejmě, jelikož posili nikde nevidím. Zdravím ho čau Venco, jelikož se známe od malička a on odpovídá na pozdrav, aniž by spomalil krok směrem k davu. Neotáčím se, neřeším, jelikož cítím, že situace je v dobrých rukou toho muže zákona. Z myšlenek mě vytrhne dětský hlas .Tatínku, koukej, boby. Miláčku a jooo a jakou barvu mají ty boby? Červenou jako jahůdka, tati. Šikula!!!! To byli bubáci tatínku. Né, bubák přeci bydlí u nás ve sklepě, tam co je ta tma. Již se opět soustředím na nákup nezbytných potravin, ale říkám si že krizové a vypjaté situace v nás vykrystalizují v zajímavé pocity a pudy. Pud sebezáchovy pracuje u každého jinak..... Potencionální nebezpečí evokuje různé pocity a reakce jsou proto nepředvídatelné. Jistě vím, že nezalezu nikdy před ničím, ale všemu se pokusím čelit s bradou hrdě vztyčenou........Žádá si tok mích myšlenek psychoanalízu? Možná ano.....