Jestli myslíte, že psaní dopisů Ježíškovi je ryze dětskou záležitostí a zábavou, tak vás vyvedu z omylu. Je to jedna z mála tradic, kterou držím i v dospělém věku. Jednak proto, že narozdíl od zlatého prasátka jsem schopna podmínkám tradice dostát a druhak z ryze praktických důvodů.
Píšu.
Každý rok. Můj Ježíšek je totiž takové malé jelito. Ačkoliv mne každý den vidí a tráví se mnou drtivou většinu svého volného času, dva týdny před Vánocemi opět netuší, čím by mi udělal radost. Nakrčí čelo jakoby vymýšlel pokračování teorie relativity, utrápeně vzdychá a chodí jako vrtohlavá ovce.Vypadá, že mu každou chvíli buď praskne hlava nebo půjde a koupí šampon.
Stane se, že se mi ho zželí. A napíšu. Mám ho ráda a tak dopis neschovávám za okno. Bydlíme sice jen v prvním patře, ale znám jeho šikovnost. Používám Skype. Většinou dopis zní takto:
Milý Ježíšku,
nemohla jsem si nevšimnout Tvého zoufalého výrazu ve tváři. Dokonce i tvoje spotřeba whisky a léků na tlak povážlivě stoupla. Něco mi říká, že vše souvisí s blížícími se Vánocemi. Psali to na netu. Jo a ještě pár věcí mne tam zaujalo. Mrkni na to, posílám ti několik odkazů.
...
PS: Vím, že to máš v ruce, ale kdyby něco, tak velikost mám 38, boty 39, pleť smíšenou, vlasy barvené, preferuji modrou, zelenou a ovocno dřevité vůně.
Děkuji.
Očividně se mu uleví. Odkazy pečlivě probádá. Na Štědrý den je rád, že já jsem ráda. A protože se mnou tráví většinu svého volného času, povede se mu i překvapení, které v dopise nenašel a přece je trefou do černého.
