Rýmička...umírám

Když člověk onemocní, je to vždycky nepříjemné. Nikdy nám však není tak zle, jako když onemocní naše drahá polovička. To se teprv jeden zapotí .

Nehodlám tady rozlišovat  rýmičku, kašlík nebo knedlíček v krku. Ono je to jedno. Umřít se dá totiž na všechno, když se k tomu přidá, že nemocného nikdo nechápe, nikdo netuší, jak mu je a všichni by nejradši brzké otevření jeho závěti. A to se, prosím, nezmiňuji o takové drobnosti, že v příbalovém letáku určitě výrobce něco zatajil, doktorka je úplně blbá, léky jsou ošizené a dozajista je první obětí nově zmutovaného viru, o kterém neví ještě ani na ministerstvu.

Žádná z nás asi neplánuje být v nejbližší době vdovou, ale ruku na srdce, kterou z nás nenapadlo alespoň na chvíli, jak by bylo krásné, kdyby ta angínka skutečně smrtelná byla. Jenom na maličkou chvilku. Vteřinečku. Tak někdy mezi třetím a pátým dnem choroby.

První dva dny jsou totiž jinak celkem v klidu. Onemocnět může každý z nás  a první okamžik vlastně nemocný i rodina očekává, co se z toho vyvrbí. Následuje úleva, že jde jen a pouze o nachlazení a přebujelý mateřský cit v kombinacis láskou nás nutí vařit čaje s medem, nosit obklady na čelo a vykoupit lékárnu. Může se stát, že nám je dokonce nemocného líto a dobrovolně mu odevzdáme i ovladač od televize.

Třetí den je krizový. Ačkoliv z vyžrané lednice poznáte, že se pacientovi prokazatelně vrátila chuť k jídlu, zatímco jste byla v práci a rtuť teploměru musí přemlouvat, aby se doškrabala alespoň na 37°C, na hekání a sténání ještě  přidá. Jediný, kdo se lehce přehřívá, je televize, která běží takřka nepřetržitě. Ono sice ticho léčí, ale u ničeho se nespí tak dobře jako u ranních animáků a dopoledních telenovel.

Nu což, řekli jsme si v dobrém, ve zlém, v chudobě i v nemoci…..

Zajímavé ovšem je, že zatímco je doma sám, dokáže si ukuchtit tříchodové menu zcela bez asistence. Pokud má vedle sebe oddanou manželku, zázračně ochrne a rohlíčky s šunkou vyžaduje donést až k posteli a udělat čerstvý čaj.

Já jsem žena celkem trpělivá. Na chvíli nás dokáže spojit společný nepřítel. Tchýně obsadí vždy  telefon  a bombarduje mne dotazy, zda jsem koupila ty nejlepší  vitamíny, dala ten správný zábal na krk a dbám na jeho pitný režim. Pro zachování příměří nijak nekomentuji její zaručené rady, které vyčetla v Babských listech. Už si ani nepamatuji, co všechno bych mu měla obkládat tvarohem. Dokonce jsem dostala přesné instrukce, kam všude umístit cibuli, která prý pohltí chřipkové bacily a vyzáří do okolí pozitivní energii. Ale když jsem se po příchodu z práce dozvěděla, že byla u nás, hledala cibuli a vyslýchala muže, zda jsem jejich rad uposlechla, došla mi trpělivost s oběma.

Rohlíčky nemají nožičky a já zas náladu. Čaj je v kuchyni a konvici pozná i dítě školou povinné. Pátý den jsme svědky zázračného uzdravení nebo spíš pochopení, že všude bude lépe než doma.  Taky že ano, protože bacily se přestěhují na mě a on by zkrátka nerad něco zase chytil.

Můžu vám říct, že proplakané, prozvracené noci dětí s horečkou přes 39°C jsou náročné, během zimy časté a zpravidla si nikdy nevymyslí všechny děti stejné příznaky ale každý svůj. Mateřský pud je silný argument a co bychom pro své děti neudělaly. Ale chlapa s rýmičkou mám sto chutí vrátit té jeho mamince. Třeba v ní přiloží polínko pod plamínek mateřského citu a s láskou ho bude oprašovat do úplného uzdravení. Já bych mohla totiž od plamínku dopadnout jak vzducholoď Hindenburg.