Pošťáci rošťáci

Pokud byste někdy náhodou trpěli pocitem, že jste inteligentní dospělá bytost, podejte si stížnost na poštu, že vám nechodí zásilky tak, jak mají.Oni vám  to vysvětlí.

Vlastně to začalo nevinně, když se mi jedna společnost pokoušela doručit opakovaně jednu a tutéž zásilku. Několikrát se jim vrátila s oznámením, že se adresát nezdržeje v místě nebo nebyl vůbec nalezen. Nestěhovala jsem se. Již mnoho mnoho let.  Zato jsem každý den na zápraží vyhlížela pošťáka s mým balíčkem. Vždycky přišel akorát kluk s letáky. Po týdnu jsem tu duši nevinnou brigádnickou již upřímně nenáviděla.

Jsem žena činu. Zajisté mi potvrdíte, že problémy jsou od toho, aby se řešily. Zavolala jsem tedy na hlavní poštu s prostým lidským dotazem:"Kde je můj balíček?"  Paní na druhém konci drátu pečlivě vyslechla můj monolog s trpělivostí renomovaného psychiatra. Neměla jsem chtít odpověď. Dnes už to vím.Tónem přepracované uklizečky mi sdělila, že bydlím-li v obvodu jedna, pak spadáme z úsporných důvodů pod poštu trojku, ale listové zásilky nám dodává dvojka. Pakliže mne nezastihnou doma, je dopis uložen na poště číslo tři, balíček na poště číslo jedna. Nezmohla jsem se ani na obyčejné Nashledanou.

Nicméně chvíli byl klid. Po čase má obezřetnost polevila stejně jako morálka pošťáka. Jsem přeci dospělý člověk s racionálním uvažováním....

Podala jsem oficiálně stížnost. Za týden zazvonila u mých dveří jejich inspekce. Byli tři a bylo to velmi obohacující. Dozvěděla jsem se, že mám špatnou schránku špatné velikosti, nevhodně označenou, nedostatečně těsnící, a neprověřeného souseda o němž nemohu dostatečně prokázat, že z dlouhé chvíle nekrade má oznámení o uložení zásilek. Ještě že pan inženýr nebyl doma. Zůstal ušetřen. Zato já měla ještě týden v oku tik.

Proč to všechno vyprávím? Patřím k těm lidem, co si libují při stahování meilů, že nemusí do zimy až ke schránce. Od dob MMS u nás posílá pohlednice k Vánocům jen babička. To už si jeden ani neuleví roztrháním liebesbriefu od  financů , neboť se nacházi v datové schránce. Každé ráno najdu na monitoru jobovky z práce, upřímné pozdravy od úředníků, novinky ze světa i reklamu. A člověku se chce vztyčit prostředníček na modré poštovní auto. "Chá, máme vás. Nechte si své inspekce, formuláře, které nikdy neumím vyplnit, poztrácené dopisy i prošlápnuté balíčky s označením křehké." S osvobozující euforií se nechám chvíli unášet vštříc pocitu, že to půjde i bez nich. Ještě bych mohla ze schránky demonstrativně seškrabat pošťáckou trumpetku a klíčemi vyrýt zavináče.

Jak snadno si zvykneme na komfort internetu nebo mobilu. Žádné přepážky, náladové úřednice a kolonky. Stačí párkrát kliknout... a je to. Homo sapiens sapiens vkročil do doby pohodlné. Jenže i toho neandrtálce tenkrát místo tučné sezony překvapila doba ledová. Dnešní homo budiž bez výjimky nohami vrácen na zem též. A v tom to je. 

Nejde o to, jak velkou mám schránku, kdo měl pravdu, nebo zda je normální dopis s označením NEPŘEHÝBAT srulovat do ruličky aby se lépe vešel. Jde o to, že přes všechen pokrok moderní doby a vyspělé komunikační technologie pořád ještě nejvíc bolí srážka s úředním blbcem.

Ukolébalo nás klikání počítačové myši, rychlé připojení, rychlost, snadnost, elegance.Všechno nadosah a nemusím se ani zvednout ze židle. Jednadvacáté století budiž pochváleno! Kdo by se otáčel zpátky. Ty doby voní inkoustem, brilantinou ve vlasech elegánů a krasopisem vyvedenými dopisy na bílém papíře. Hledíme vstříc pevni ve svých kramflecích....dokud tím podpatkem neuvízneme v mřížce kanálu.

 Kdepak. Ať se nám to líbí nebo ne, mají nás v hrsti. Můžu si říct stokrát jak báječně mi je v tom jedenadvacátém století,pak stačí jedna zásilka.....a máte strach, že vám hodný pan doktor nechá ustřihnout na občance růžek. Nebo se přistihnete jak se nepříčetně radujete nad dlouho očekávanou obálkou, že konečně dorazila. Navzdory faktu, že krom adresy, exotických razítek a známky ji zdobí  i pečlivý otisk boty číslo 46. Desetkrát do roka si můžu slíbit, že nikdy nebudu objednávat dárek méně jak čtrnáct dní před oslavou a stejně tolikrát se budu s lahví slivovice omlouvat, že snad příští týden, nebo rok...Dokud meilem neproleze dlouho sháněná kniha, parfém pro mamku nebo ty úžasné botky zakoupené přes internetovou aukci, mám smůlu.

Tak nějak jsem si zvykla, že nechat si zaslat balíček je rovno víkendu v adrenalinovém parku. Například já jako hrdý nesportovec nemohu tušit, jak  taková akce dopadne. Stejně tak se nehledí na nějaké šrámy. Kdyby mi totiž vadil natržený obal nebo, jako posledně, prošlápnutá krabice, zbývá mi jediné:podat si stížnost.

Pevně věřím, že jsem vyčerpala  možnosti dospělého rozumného jedince. Už vím, že nemohu vyhrát. Nedávno jsem zase čekala na jednu zásilku. Náš pošťák zvoní jen jednou. Když jsem doběhla k domovním dveřím, pošťácké auto bylo na konci naší ulice. Možnosti dospělého jedince byly vyčerpány. Hodila jsem za ním alespoň pantofel. Dle povzbudivých reakcí sousedů  tuším, že v tom nejsem sama..