Nejde ani tak o samotné osoby Zemana a Drahoše, jako o to, co jeden nebo druhý v očích lidí představuje.
Málokdo si bude dělat nějaké velké analýzy, aby v nadcházející prezidentské volbě volil rádoby zodpovědně. Spíš se bude rozhodovat bezprostředně, jen na základě momentálně získaných informací, jejich vnímání, určitých dojmů a osobní intuice.
Takže co nám M. Zeman a J. Drahoš skutečně nabízí, a jak se nám mohou jevit? V dalším textu s dovolením jen označení Zeman a Drahoš.
Zeman je na naší politické scéně léty vyzkoušenou a ověřenou osobu, a to v řadě významných jak politických, tak státnických funkcí. Dnes, až na nějaké ty estetické a procedurální chybičky, celkem úspěšně zastává funkci prezidenta republiky (koneckonců, Churchill také nebyl žádným etalonem společenského bontonu).
Jako člověk představuje inteligentní, rétoricky zdatnou, věcí znalou a vyzrálou politickou osobnost. Má vlastní zdravý rozum, je vždy svůj, je věcný, racionální, a také snad i proto obtížně manipulovatelný.
Bohužel, zdravotně mu nějak selhávají nohy. Naštěstí ale politika se přece jen dělá hlavou a ne nohama (americký prezident Franklin Roosevelt byl léta na vozíčku a jaká to byla osobnost a státník).
Zeman je u většiny společnosti oblíbený, lidé mu věří, pojmenovává věci přímo, jasně a srozumitelně, a proto mu i rozumí.
Zeman je konfliktní osobou při konfrontaci s hloupostí a přízemností. V přímém střetu s ní je verbálně až agresivní. Je jen otázkou, je-li to nedostatek nebo naopak přednost, to nechť si posoudí každý sám. Slušným a sebevědomým lidem to nevadí, naopak ty méně sebevědomé to popouzí a prudí.
Zeman se staví za české zájmy. A tak je nesnesitelný pro určité jednotlivce a skupiny, kteří se (zjevně v cizích službách) snažili naši zem léta ovládat a plundrovat, dnes by v tom chtěli pokračovat. Z jejich strany je objektem neustálých pomluv, nechutných urážek a permanentní dlouhodobé kampaně za jeho odstranění (už od prvních dnů po jeho prvním zvolení).
Zeman je vyzkoušeným kandidátem, který v minulosti obstál. Jeví se tak jako vhodný a akceptovatelný pro slušné, zralé a sebevědomé lidi s normálním selským rozumem, kteří jsou hrdí na to, čí a kým jsou a odkud pocházejí, kteří nikomu nepoklonkují, ale také se nad nikoho nenadřazují..
Drahoš je evidentně inteligentní, vzdělaný a ve své profesi zřejmě i úspěšný. Svým chováním a vystupováním působí jako slušný a v přímém kontaktu může být i příjemný.
Drahoš je názorově, hodnotově a z hlediska potřebných politických kompetencí poměrně značnou neznámou. Určitě je známý pro akademickou obec a blízké okolí, ale bohužel ne pro zbytek národa, který by měl zastupovat a reprezentovat.
Drahoš je pro lidi nekonfliktní. A to logicky zřejmě proto, že případné konflikty nemá čím vytvářet, když lidé jeho vlastní skutečné názory prakticky neznají. Na širší veřejnost se podle všeho „vyloupnul“ jako uměle vygenerovaný marketingový a propagandistický produkt určitých zájmových skupin, a to až v posledním roce v rámci prezidentské kampaně (akce „hledá se prezident“).
Drahoš je ………..…........., a co dál? Chtělo by to k jeho osobě napsal ještě aspoň něco málo, aby to bylo ve vztahu k jeho protikandidátovi aspoň nějak vyvážené. Jenže co? Upřimná snaha by tady i byla. Ale řešeno jeho vlastními slovy: „Je to marné, je to marné, je to marné“. Takže pro prezidentskou funkci, o kterou se dnes uchází, vypadá jako nepopsaný list.
Drahoš nedal lidem dosud najevo, proč vlastně kandiduje? Z jeho dosavadního profesního života v tom také není zřejmá žádná logická kontinuita s minulostí. Takže, že by nějaký to oportunismus na penzi?
Drahoš se zřejmě povedl, jako prezidentský kandidát, zájmovým skupinám a lidem v zákulisí, kteří chtějí to tady u nás nadále ovládat a ždímat, proto se také na scéně prezidentské volby tak znenadání objevil a je také i tak významně a intenzivně protežovaný.
Drahoš, co by pro veřejnost názorově inertní a hodnotově amorfní, může být takto vhodným kandidátem pro ne až tak sebevědomé voliče, které svou názorovou netečnosti a beztvarostí, na rozdíl od Zemana, nikterak neprovokuje, nepobuřuje a neprudí. Ba naopak jim ukazuje a dává naději, že i tak málo říkající člověk u nás může aspirovat i na ty nejvyšší pozice ve společnosti, téměř jako v nějaké pohádce: „Jak Jiřík ke svému štěstí přišel“. Stačí k tomu jen to, aby se podvolil a vydal do rukou těch, kteří jej tam dotlačí. A až se tak stane, stejně tak si jej budou směřovat, kam budou potřebovat a chtít.
„A teď Babo raď, jak zodpovědně volit“?
