Premiér ve svém včerejším projevu k národu uvedl, že stát je připravený uvolnit až 1 bilión korun na pomoc všem, kteří s koronavirem přišli o své příjmy. Taková starost a podaná ruka je určitě chvályhodná. Jenže .... .
Premiér ve svém včerejším projevu k národu uvedl, že stát je připravený uvolnit až 1 bilión korun na pomoc všem, kteří s koronavirem přišli o své příjmy. Taková starost a podaná ruka je určitě chvályhodná. Jenže je tady otázka: "Kde na to ten stát vezme, odkud to bude?
Naši politici a média dnes a denně skloňují slova: „Stát pomůže, stát musí pomoct ......“.
S naší mentalitou se to samozřejmě velice dobře poslouchá, a tak dnes kde kdo natahuje ruku a vykřikuje: "Já už dnes trpím, státe, musíš mně ihned pomoct ......".
Pomáhat je lidské, solidarita v nouzi je zcela namístě. Jen nějak nesedí to, jak je v této souvislosti vnímáno slovo "stát“.
Z úst našich politiků a médií vyznívá, jako by stát byl něco úplně jiného než ve skutečnosti je…..., takový někdo třetí, tak nějak bokem, něco z jiného světa, někde na nebesích ….., všemocný a všeobjímající, jako by my lidé jsme s ním neměli ani nic společného, a proto můžeme jen tak bez skrupulí, neomezeně a překotně stále o něco žádat ....., žadonit, nárokovat, tlačit, vydírat ......, však on se postará, musí.
Dle ústavy to už poměrně dlouho vypadalo, že de facto „Stát jsme my“.
A státní kasa, že jsou stále jen peníze vybrané od daňových poplatníků, tedy osob tohoto státu (osoby fyzické, právnické).
Z takového úhlu pohledu potom ale všechno to žadonění vyznívá a vypadá poněkud jinak: „Dejte mně z toho našeho společného, já potřebují, já mám na to nárok, mně musíte dát, ….., já už 3 týdny mám zavřeno a živnost mně stojí, musíte mně dát ze společného ......., je to už 2 týdny, co jsme zavřeli fabriku, výroba stojí, musíte nám dát na výplaty a odškodnit nás, jinak budeme propouštět ....., přece po mně (nás) nemůžete chtít, abych (abychom) i na tak krátkou dobu utráceli něco z toho, co jsme vydělali za celá ta dlouhá léta konjunktury, byť pro mnohé léta obrovských zisků, "Státe – Lidé", musíte se na mě (nás) složit, musíte mně (nám) pomoct ......“.
Může se jevit překvapivé, že až na nějaké výjimky (a dnes ale už sílící) tady nikdo z ekonomů, businessmanů, podnikatelů, živnostníků nekřičí (obrazně použitý citát): „Nechceme nějaké vaše sušené tresky, nějaké žebračenky, bídné almužny, vraťte nám sítě a nechejte nás lovit, nebraňte nám vyplout zpátky na moře, dejte pryč všechny ty zábrany a hráze, už toho stačilo (virus máme pod kontrolou), nechejte nás žít a pracovat".
Je překvapivé, že premiér – starý a zkušený to businessman, podnikatel se stoickým klidem tady utahuje šrouby, podvazuje ekonomiku a dívá se, jak celá země se zmítá na pokraji existenční propasti, ve které se pomalu ztrácejí všechny naděje na lepší zítřky, kterými jsme tady žili od revoluce 89, stejně tak se ztrácí i to jeho „Bude líp".
A k tomu ještě z TV obrazovky vypráví nějaké „pohádky o zlém bubákovi, kterého musíme společnými silami porazit". Je celkem pravděpodobné, že pokud to na lidi zabere, tak nějakého takového bubáka tady budeme mí každou chvíli.
Někdo řekl, že "uměním diplomacie je poslat toho druhého k čertu takovým způsobem, že se hned začne těšit na cestu".
A přesně tak to dnes připadá z úst našich představitelů státu – „Už se všichni těšíme jak zvítězíme, toho bubáka porazíme ....., budeme sice odraní, oškubaní, ve vývoji skokem zpět o mnoho let ...... a na úkor dalších generací ......, ale společně to dáme .....".
Ministr Havlíček, bývalý to zástupce malých a středních podnikatelů, dnes paradoxně vůbec nekřičí: „Vraťme nám sítě a pusťte nás na moře", ale jen s klidem slibuje a rozdává ze společného, z peněz daňových poplatníků ve stylu: "Tomu dala, to ne, …. a ten plakal, a ten skákal, ......“ (vypadá to, že asi právě toto je ten správný a dobrý business dneška).
Hysterii začíná propadat jen tehdy, když se do těch svých „pohádek" začne zamotávat tak (dochází mu argumenty), že právě neví kde je, a kudy z toho ven (viz včerejší jeho vystoupení u Jílkové – bylo to zoufalé, bohužel takto vypadal i celý pořad, snad nejubožejší ze všech ubohých).
Zpátky k hlavní otázce: "Kde stát vezme ten bilión korun - kde daňoví poplatníci vezmou ten bilión korun?"
Zadluží se ještě více? Takže už dnešní státní dluh a zatížení příštích generací vzroste až na 3 bilióny ……?
Nebo rozpustí něco z dnešních státních rezerv, kde leží asi 3.3 bilióny korun, jsou to převážně peníze "naškudlené" z ekonomiky v době intervencí ČNB na tlumení měnového kurzu koruny …...?
A nebo ......?
Ať tak či onak, je to úplně jedno, protože všechno to jsou stále jen prostředky tohoto státu, veřejné prostředky, naše společné peníze, které jsme museli nebo budeme muset vydělat.
Do dnešních dnů jsme v naší ekonomice pohazovali především miliardami. Ale pozor, dnes přichází kvantitativní změna a budeme tak házet už bilióny.
Jestli již nějakou dobu v povědomí lidí přežívá, že "Kalousek svého času nehorázně zadlužil stát", tak dnes to vypadá, že ten byl naprostý břídil vzhledem k tomu, o čem se mluví dnes a co se asi teprve chystá. Jak je všechno relativní (???).
