Proběhly volby do senátu a opět tu máme diskuse o jeho smysluplnosti, významu, postavení, co nás stojí, o nízké účasti a nezájmu voličů …. . Vážení senátoři, je to na Vás, nebo ne?
Kdybych chtěl vytvořit dobrý vyvážený demokratický zákonodárný systém veřejné správy, tak bych v rámci parlamentu určitě ustavil dvě komory. Poslaneckou sněmovnu a senát. Zrovna tak, jak tomu máme u nás.
Vytvořil bych tak systémové a institucionální prostředí, které nabízí dostatečný potenciál účinného a současně vyváženého rozložení a uplatňování zákonodárné moci. A to i s řadou možností vzájemné kontroly, tlumení účelových nebo extrémních výkyvů a pojistek proti zneužití moci a pod.
Proto existenci senátu považuji za plně opodstatněnou a pro celý politický a veřejnoprávní systém potenciálně významnou. Neztotožňuji se s jeho případným zrušením.
Kdybych chtěl zákonodárnou moc co nejvíce držet jen v jedné parlamentní komoře (když už ten senát musí být???), a to v poslanecké sněmovně, tak určitě bych senát uzákonil přesně v takové pozici a s takovými kompetencemi, zrovna tak, jak tomu máme u nás.
Obrazně a zkráceně řečeno. Kompetence téměř žádné a nebo jen formální, významově diskutabilní. Ale současně, "jen jako by tak bokem" bych tím vytvořil docela slušný prostor pro tu část politiků nebo politických činovníků, kteří se už nedostali a nebo zatím ještě nedostali do toho hlavního politického proudu, na ose poslanecká sněmovna, prezident a vláda .... .
Proto současnou pozici a nastavení senátu považuji za "ještě nevyzrálou“. A domnívám se, že po více než dvaceti letech jeho existence by mohl přijít už čas na pozitivní změnu. Aby nám tady stále nevisel obraz senátu jako něčeho naprosto zbytečného. A nebo už kvůli těm každoročním stamiliónovým nákladům s ním spojeným.
Po těchto řádcích je určitě možné se rozhořčovat nad jejich zkratkovitostí, zjednodušováním, nepochopením věcí a nebo dlouze diskutovat, jestli např. kompetence k vrácení zákonu do poslanecké sněmovny je legislativní pojistkou a nebo spíš zdržováním legislativního procesu. A nakonec, jestli nám to vůbec za ty peníze stojí.
Jak se věci senátu skutečně mají, to v pravém světle ukázali voliči za poslední dva víkendy v senátních volbách. Celková účast 15,4%. Z čehož plyne, že v průměru jeden senátor má senátorský mandát znatelně nižší než je deset procent oprávněných voličů. Jak si to přečíst? No, jako trafika dobrý, ale dělat s takovým mandátem politiku, za kterou by měli jít lidé …., to nevím??? Kolik voličů asi přijde příště?
Není cílem a účelem těchto a ani následujících řádků, žádným způsobem snižovat právě získaný volební úspěch nových senátorů a jejich postavení. Právě naopak. Mohly by pro ně být inspirací a případnou výzvou v jejich začínajícím novém funkčním období.
Senát byl uzákoněný ústavou v roce 1993 a až v rove 1996 se konaly první senátní volby. I z toho, podobně jako z jeho více než dvacetileté historie je zřejmé, že představuje paradoxně nechtěné dítě, které je trpěné všemi dosavadními politickými garniturami a sousední zákonodárnou poslaneckou sněmovnou. A to od doby ustavení senátu a konání prvních senátních voleb už ve Vltavě uplynula spousta vody a v senátních lavicích se vystřídala velká řada senátorů.
Jednou z údajných předností senátu má být, že se do něj volí „osobnosti“ a senátoři jsou tak „nezávislí nebo méně závislí“ na politických uskupeních (které je nominovaly a nebo ke kterým se museli nakonec přidat). O jaké osobnosti a o jakou nezávislost se ale jedná? Samotní senátoři se už dvacet let snaží vysvětlovat, k čemu vlastně jsou, k čemu je senát, ale stále nic (ke slyšení jsou tak často „zajímavá“ rétorická cvičení, s trochou mysteria, trochou vyprávění o paní Columbové .….).
Senát jako horní sněmovna parlamentu, v pozici ve které se nachází a navzdory svému vznosnému názvu, je ve skutečnosti jen takovým „parlamentním přívěskem poslanecké sněmovny, co by sněmovny dolní. A nebo, pokud to zní lépe, jejím B-éčkem“. Jako rádoby "pojistka opravuje případná poslanecká pochybení“, jenže v zásadě prosadit si svou vůli nedokáže, kolegové z dolní když chtějí, tak ji jednoduše přehlasují.
Má vůbec někdo zájem na tom, aby se pozice a situace kolem senátu změnila? Poslanecká sněmovna to zřejmě nebude (proč si komplikovat vlastní život a vlastní existenci ….). Stranické sekretariáty asi také ne (proč tříštit své síly, je přece snadnější uplatňovat vliv prostřednictví jedné dominantní komory, než komor dvou, bylo by to náročnější, rizikovější ....). Prezident by do toho asi mluvit mohl, ale .…., těžko říct? Nikdo jiný s nezbytným a potřebným vlivem tady už asi není. Ovšem kromě samotných senátorů.
A proč také ne? Proč by se konec konců o své místo na slunci neměli postarat samotní senátoři, „když už jsou to ty osobnosti a k tomu ještě nezávislé“? Pozici, prostředky a potřebný vliv na to mají, byť právě v tomto případě sami o tom asi nerozhodnou. Ale kdo by odolal politickému vlivu sevřeného šiku senátorů, kteří se rozhodli udělat něco pro narovnání a zlepšení politického a veřejnoprávního prostoru? A že by si pro dobrou věc nedokázali získat podporu také i odjinud??? Proč by nemohli udělat něco pro emancipaci své instituce a sami sebe, vyrovnání a vybalancování pozic obou parlamentních komor, a tak pro další zlepšení demokracie?
V čem by věcně měla spočívat ta změna kompetencí, zlepšení postavení a nastavení senátu? O tom se k velkému překvapení moc nemluví? Dnes se opatrně naznačuje „nějaké provázaní krajů se senátem“ …??? Ale proč …? Prakticky na území každého okresu je nějaký senátor, a v každém kraji jich tak musí být několik. V čem by to tak bylo lepší, přínosnější, inovativní? Asi to bude mít nějakou hlubší myšlenku …. .
Smysluplnost dvoukomorového parlamentu zřejmě spočívá ve vyváženém rozložení výkonu a uplatňování zákonodárné moci mezi jeho dvěma komorami a v jejich vzájemné kontrole. Jakou vyváženost máme dnes? Jak vidno, minimální. Poslanecká sněmovna je dominantní a senát ji jen "stínuje". Když přijde na věc, „dolní vždy válcuje horní“. Celé zákonodárství je prakticky tak plně v rukou jedné sněmovny, včetně rozhodování o sobě samé. A právě to se v tomto případě zrovna jako demokratické moc nejeví.
Proč by např. ústavní zákony (ústavní zákonodárství) nemohly přejít do „správy“ senátu? Bylo by to logické a také symbolické (je to přece horní sněmovna). Spravovala by základní pravidla nastavení státu, celého politického a veřejnoprávního prostoru a systému (ne výkonné, procesní, prováděcí, ….). Poslanecká sněmovna by „spravovala“ zbytek, to obrovské množství zákonů výkonných, procesních a prováděcích. Senátoři by tak „nastavovali“ prostředí a poslanci zase procesy, jednání a chování v něm. Nemá to logiku? Kromě rozložení a vyvážení zákonodárné moci by došlo automaticky k přirozenému posílení vzájemné kontroly (nemluvě o tom, že další kontrolní mechanismy je možné vhodně nastavit a doplnit). Už jen takovým rozložením by bylo obtížnější „jen účelově motivované“ zasahování do našeho právního systému (např. o změně ústavy se začne mluvit pouze, když některá strana má momentální pocit nějaké újmy …, ale nějaký koncepční přístup se tady neprojevuje). Konečně by někdo nesl reálnou politickou zodpovědnost za doladění ústavy a zákonů souvisejících a nemohl by se na nic vymlouvat (např. na přetíženost poslanecké sněmovny ….).
Je to určitá myšlenka a návrh k diskusi. Může být zajímavá pro senát, senátory a přínosná pro stát a jeho občany. Určitě nebude mít okamžitou podporu sněmovních poslanců, jako i stranických sekretariátů (i když, kdo ví, strany které v posledních dobách nezaznamenaly zrovna úspěch, budou potřebovat témata ....). Ale jestliže senátoři a celý senát budou chtít nějakou reputaci získat a obhájit své místo na slunci, budou muset na sebe "přetáhnout" zodpovědnost za něco, co podpoří jejich opodstatněnost a zajistí jejich nezbytnost a nezastupitelnost. A to si budou muset na naší politické scéně sami „vybojovat“. Nikdo jiný to za ně neudělá a bojovat za ně bez nich nebude. Je možné, že už přišel ten správný čas, aby se „nezávislé osobnosti“ konečně projevily.
